ECLI:CZ:US:2011:3.US.2508.11.1
sp. zn. III. ÚS 2508/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KOMETA a. s. Brno, se sídlem Brno, Okružní 834/29a, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem v Brně, Kachlíkova 15, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2011 č. j. 44 Co 131/2011-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo změněno předchozí usnesení Městského soudu v Brně tak, že návrh stěžovatelky na přerušení řízení se zamítá. Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení vlastnictví, v němž stěžovatelka vystupuje na straně žalované.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vydáním napadeného usnesení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí nepřesvědčivé a neúplné, neboť obsahuje nedostatky jak po stránce skutkové, tak i z hlediska právní argumentace. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav a své rozhodnutí odůvodnil pouze podle svých subjektivních domněnek, k nimž dospěl toliko na základě své vlastní úvahy bez jakéhokoli hodnocení relevantních důkazů. Napadené rozhodnutí, dle stěžovatelky, vykazuje znaky libovůle a je nepředvídatelné.
Ústavní soud je povinen před tím, než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, posoudit, zda jsou v daném případě splněny všechny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když byly vyčerpány všechny prostředky nápravy stanovené jednoduchým právem. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243). Z tohoto pravidla sice Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, ty však spočívají v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrovaná jen do tohoto stádia řízení nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Procesní rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že návrh na přerušení řízení se zamítá, představuje za daných okolností případu nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu, zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky směřuje v podstatě pouze do nedostatků odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Jak však Ústavní soud zjistil, napadené usnesení je pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněno. Námitky stěžovatelky jsou tak pouze vyjádřením jejího nesouhlasu s důvody, které vedly odvolací soud k vydání napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že o žalobě o určení vlastnictví se nadále povede řízení a stěžovatelce zůstávají zachována všechna procesní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dokud tedy nebylo v řízení o meritu věci pravomocně rozhodnuto, je podání ústavní stížnosti předčasné. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by totiž představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti.
Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, o němž se bude stěžovatelka domnívat, že zasahují do jejích ústavně zaručených základních práv, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností. Pouze pak bude možné posoudit případný zásah do stěžovatelčiných základních práv komplexně, za současného posouzení průběhu i výsledku celého řízení.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu