ECLI:CZ:US:2011:3.US.2522.11.1
sp. zn. III. ÚS 2522/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., právně zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou AK se sídlem Křemencova 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010 č. j. 28 Co 459/2009 - 627 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. února 2009 č. j. 6 C 805/2003-530, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. srpna 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 14. října 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body IV, V, VI a VII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010 č. j. 28 Co 459/2009 - 627, jakož i rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. února 2009 č. j. 6 C 805/2003-530, a to pro porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 12. února 2009 č. j. 6 C 805/2003-530 Okresní soud v Nymburce výrokem pod bodem I rozhodl o zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků: pod bodem I a) vlastníků staveb - bez č. p./ č. e., občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 1531/1, bez č. p./ č. e., jiná stavba na pozemku parc. č. st. 1531/2, bez č. p./ č. e., jiná stavba na pozemku parc. č. st. 1532, bez č. p./ č. e., jiná stavba na pozemku parc. č. st. 1698, bez č. p./ č. e., výroba na pozemku parc. č. st. 1699/1 a č. p. 1798 jiná stavba na pozemku parc. č. st. 2905. Výrokem pod bodem I b) soud zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníků pozemků, na kterých se nacházejí stavby uvedené pod bodem I a). Výrokem pod bodem I c) zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníků pozemků parc. č. st. 579/3, 579/5, 579/6, 579/18, 579/19, 581/1, 581/10, 581/12, 581/13, 588/5, 3472/6 s tím, že všechny výše uvedené nemovitosti jsou zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. 2505 pro katastrální území a obec Lysá nad Labem.
Věcné břemeno spočívá v právu cesty přes nově vytvořené pozemky parc. č. 579/1 o výměře 3965 m2 a parc. č. 579/29 o výměře 80 m2 v k. ú. Lysá nad Labem, vymezené geometrickým plánem, označené jako pozemky ve zjednodušené evidenci, a dále v právu cesty přes pozemek parc. č. 3726 o výměře 76 m2, zapsané na LV č. 1319 pro katastrální území a obec Lysá nad Labem. Rozsah a způsob věcného břemene soud vymezil průchodem a průjezdem v obou směrech pro pěší a pro tam vyjmenované dopravní prostředky, a to po dobu 24 hodin denně po celý rok včetně sobot, nedělí a svátků. Dále věcné břemeno váznoucí na shora uvedených pozemcích spočívá v právu k nepravidelnému odstavování (parkování) vozidel ve výroku vyjmenovaných. Výrokem pod bodem II žalobkyni uložil zaplatit žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") náhradu za zřízené věcné břemeno ve výši 304.542,- Kč a výroky pod body III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. ledna 2010 č. j. 28 Co 459/2009-627, výrokem pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně zrušil v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků stavby bez č. p./č. e., jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. 1532 a pozemku parc. č. 1532 v k. ú Lysá nad Labem spočívající v právu cesty přes nově vytvořené pozemky parc. č. 579/1 a 579/29 a přes pozemek parc. č. 3726 v k. ú. Lysá nad Labem a v tomto rozsahu řízení zastavil. Výrokem pod bodem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a), b) a c) tak, že zamítl žalobu, aby bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch vlastníků staveb: bez č. p./ č. e. jiná stavba na pozemku parc. č. 1698, bez č. p./ č. e. jiná stavba na pozemku parc. č. 1699/1, č. p. 1798 jiná stavba na pozemku parc. č. st. 2905 a dále ve prospěch vlastníků pozemků, na kterých jsou stavby, a to parc. č. st. 1531/1, 1531/2, 1698, 1699/1, 2905 a ve prospěch vlastníků pozemků parc. č. st. 579/3,579/5, 579/6, 579/18, 579/19, 581/1, 581/10, 581/12, 581/13, 588/5 a parc. č. 3472/6, spočívající v právu cesty přes nově vytvořené pozemky parc. č. 579/1 a parc. č. 579/29, vymezené geometrickým plánem pro rozdělení pozemku a přes pozemek parc. č. 3726 vše v k. ú. Lysá nad Labem. Výrokem pod bodem III soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a) tak, že zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků staveb - bez č. p./č. e. občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 1531/1 a jiná stavba na pozemku parc. č. st. 1531/2, spočívajícího v právu nepravidelného odstavování (parkování) vozidel v rozsudku soudu prvního stupně vyjmenovaných na nově vytvořených pozemcích parc. č. 579/1 a parc. č. 579/29, vymezených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku a přes pozemek parc. č. 3726 vše v k. ú. Lysá nad Labem. Výrokem pod bodem IV potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu výroku I a ve výroku II s tím, že nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán. Výroky pod body V až VII rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek soudu prvního stupně tak byl potvrzen, pokud jde o zřízení práva cesty ve prospěch vlastníků stavby bez č. p./ č. e., občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 1531/1 a stavby bez č. p./ č. e., jiná stavba na pozemku parc. č. st. 1531/2.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírala o ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. června 2011 č. j. 22 Cdo 3022/2010-674 dovolání žalované odmítl a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala zřízení věcného břemene zatěžujícího její pozemky přes to, že má přístup ke svým nemovitostem z dalších tří světových stran. Stěžovatelka uvádí, že se snažila uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu, která by tvořila právní rámec pro užívání pozemků stěžovatelky uvnitř průmyslového areálu žalobkyní, avšak žalobkyně uzavření nájemní smlouvy odmítla. Stěžovatelka je tak nucena řešit faktický stav užívání svých pozemků žalobkyní a to nejméně od roku 1993 žalobními návrhy na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud se žalobkyně domáhá zřízení věcného břemene zatěžujícího pozemky stěžovatelky, jakožto vlastníka služebných pozemků, jde dle přesvědčení stěžovatelky o zneužití práva jednoho vlastníka (žalobkyně) na újmu práva vlastníka druhého (stěžovatelky).
Zatížení pozemků stěžovatelky věcným břemenem práva cesty pro žalobkyni v rozsahu průjezdu i průchodu v obou směrech pro pěší, cyklisty, motorky, osobní a dodávková vozidla, nákladní vozidla včetně kamionů a technických strojů a ostatních jednostopých a vícestopých nemotorových a motorových vozidel a to po dobu 24 hodin denně 365 dnů v roce tedy včetně dnů pracovních, sobot, nedělí a státních svátků, se ve své podstatě blíží vyvlastnění a to nikoli ve veřejném zájmu. Nadto, uvádí stěžovatelka, v případě zřízení věcného břemene k jejím pozemkům dojde i k jejich ekonomickému znehodnocení a pozemky se stanou fakticky bezcenné a hospodářsky nevyužitelné pro jakékoli podnikatelské záměry stěžovatelky. Zřízení věcného břemene ve prospěch žalobkyně za situace, kdy na straně žalobkyně není dán není naléhavý právní zájem a právní řád dává žalobkyni možnost řešit kolizní situaci "pohodlnějšího" přístupu vlastníka ke své stavbě například uzavřením nájemní smlouvy, byť zřejmě za podmínek pro žalobkyni finančně méně příznivých, nemůže být pro obecné soudy dostatečným důvodem k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatelky zřízením věcného břemene v tak razantním rozsahu a to ani za finanční náhradu.
Stěžovatelka poukazuje na to, že zřizované věcné břemeno se dle dikce ust. §151o odst. 3 občanského zákoníku váže pouze ke stavbě na přilehlém pozemku. Rozsah věcného břemene co do zatížení služebných pozemků soud v rozporu s platnou právní úpravou vymezil tak, aby byl zajištěn provoz výrobního areálu žalobkyně, čímž došlo k zásadnímu odchýlení od zákona a rozhodnutí soudu je tak v tomto smyslu nezákonným a protiústavním. Interpretace ust. §150o občanského zákoníku je podle stěžovatelky natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti, neboť minimalizuje práva vlastníka a neřeší právní vztahy spravedlivě. Stěžovatelka poukazuje na to, že vlastník stavby (žalobkyně) vyvolal svým vědomým jednáním, neuváženou stavební činností, současný stav. Před zahájením stavebních prací ani v jejich průběhu se nesnažil předejít kolizní situaci. V rámci stavebního řízení byla stěžovatelka dokonce opomenutým účastníkem řízení.
Stěžovatelka poukazuje na ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku a namítá, že obecné soudy se nezabývaly okolností, že stěžovatelka byla připravena uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu za vzájemně přijatelných podmínek. Žalobkyně však smlouvu odmítla uzavřít s poukazem na stěžovatelkou požadovanou výši nájemného a de facto od roku 1993 užívá majetek stěžovatelky (mimo jiné i služebné pozemky) bez právního důvodu. Dle přesvědčení stěžovatelky jde o okolnost z hlediska použití ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku a z hlediska přípustnosti zásahu do základního práva dle článku 11 Listiny zcela zásadní. Stěžovatelce se tak jeví postup obecných soudů jako nikoli spravedlivý a nestranný, porušující ústavní povinnost obecných soudů řídit se zákonem, stanovenou v článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka je toho názoru, že výkon práva žalobkyní, spočívající ve výkonu práv z věcného břemene na služebných pozemcích v rozsahu stanoveném obecnými soudy, dalece převýší výkon vlastnického práva stěžovatelky, které je tak fakticky eliminováno pouze na holé vlastnické právo resp. právo být zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí a povinnost hradit daň z nemovitosti. Věcným břemenem zatížené služebné pozemky budou reálně znehodnoceny, budou neprodejné, nezastavitelné, dojde ke stavu devalvujícímu dispoziční právo vlastníka určovat svobodně a nezávisle další právní osud "své věci". Samo domáhání se zřízení věcného břemene ke služebným pozemkům stěžovatelky žalobkyní za uvedených skutkových okolností je dle názoru stěžovatelky vědomým zneužitím práva ke škodě cizího majetku a je v rozporu s dobrými mravy a článkem 11 odst. 3 Listiny. Obecné soudy tak svým výkladem dle přesvědčení stěžovatelky zasáhly do jejích ústavně garantovaných práv a porušily článek 4 odst. 4 a článek 11 odst. 4, neboť při aplikaci práva nešetřily podstatu a smysl základních práv stěžovatelky, jakožto svébytného vlastníka "pána nad svou věcí".
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně napadá rovněž výroky odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že proti těmto výrokům žádnou argumentaci neuplatňuje.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka zastává právní názor, který se liší od závěru obecných soudů posuzujících otázku nezbytnosti zřízení práva cesty ve prospěch vlastníků stavby bez č. p./ č. e., občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 1531/1 a stavby bez č. p./ č. e., jiná stavba na pozemku parc. č. st. 1531/2. Stěžovatelka obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a namítá rovněž vadné právní posouzení předmětné věci.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ve vztahu k napadenému výroku pod bodem I a) rozsudku Okresního soudu v Nymburce odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v tomto zbylém rozsahu, pokud jím bylo zřízeno věcné břemeno - právo cesty ve prospěch vlastníků staveb na parc. č. st. 1531/1 a 1531/2, shledal rozsudek soudu prvního stupně správným, neboť i po doplnění dokazování odvolacím soudem je nepochybné, že žalobkyně nemá přístup z veřejné komunikace ke stavbám na uvedených pozemcích, přičemž žalobkyně ohledně těchto dvou staveb prokázala, že k nim nemá přístup jinak, než přes pozemky ve vlastnictví žalované.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu