ECLI:CZ:US:2022:3.US.2533.22.1
sp. zn. III. ÚS 2533/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace MERCIA spol. s r.o., sídlem Dašická 1228, Chrudim, zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem, sídlem Křivá 2168/2, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2022 č. j. 22 Cdo 1795/2022-255, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Kubík a. s., sídlem U Prašné brány 1090/2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 10. 2021 č. j. 8 C 51/2020-165 bylo vedlejší účastnici uloženo, aby odstranila stavbu specifikovanou ve výroku rozsudku do osmi měsíců od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě předala stěžovatelce vyklizenou stavební parcelu č. 6022 v k. ú. Chrudim. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Okresní soud usnesením ze dne 4. 1. 2022 č. j. 8 C 51/2020-185 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2022 č. j. 8 C 51/2020-189 odvolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."), zastavil, neboť vedlejší účastnice nezaplatila soudní poplatek ve stanovené lhůtě (výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena vedlejší účastnici dne 26. 11. 2021, poplatek měl být zaplacen do 11. 12. 2021, vedlejší účastnice však poplatek uhradila až dne 27. 12. 2021 na účet okresního soudu a ještě znovu v kolcích nalepených na podání doručeném soudu dne 28. 12. 2021).
3. Usnesením ze dne 24. 2. 2022 č. j. 23 Co 45/2022-212 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu o zastavení odvolacího řízení potvrdil. Krajský soud nepřisvědčil názoru vedlejší účastnice, že její postup byl v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, ve kterém se uvádí, že pokud je k zaplacení soudního poplatku účastník vyzván usnesením vydaným vyšší soudní úřednicí, je oprávněn podat proti usnesení námitky do 15 dnů ode dne jeho doručení podle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úředních a vyšších úřednících státního zastupitelství, a teprve až doručené rozhodnutí vyššího soudního úředníka, proti kterému již není možné podat námitky, nabude právní moci, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku. Krajský soud odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. 31 Cdo 1623/2021, který nepřijal právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 a uvedl, že usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, je usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a odvolání proti němu není přípustné podle §202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Proti unesení vydanému vyšším soudním úředníkem lze tedy podat námitky, ale ty mají odkladný účinek pouze na právní moc usnesení, nikoli na jeho vykonatelnost, neboť pro usnesení obecně platí, že lhůta k plnění počíná podle §171 odst. 1 o. s. ř. běžet od jeho doručení; vedlejší účastnice proto zaplatila soudní poplatek z odvolání opožděně a odvolací řízení muselo být zastaveno.
4. Proti usnesení krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení krajského soudu tak, že usnesení okresního soudu ze dne 4. 1. 2022 č. j. 8 C 51/2022-185 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2022 č. j. 8 C 51/2020-189 se mění tak, že řízení o odvolání vedlejší účastnice se nezastavuje. Nejvyšší soud odůvodnil svůj závěr tím, že vycházela-li vedlejší účastnice při placení soudního poplatku z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, jednala v legitimním očekávání, že soudy posoudí lhůtu k zaplacení soudního poplatku ve shodě s tímto právním názorem. To, že velký senát později zaujme jiný právní názor, nemohlo být vedlejší účastnici v době, kdy soudní poplatek z dovolání platila, známo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž klade důraz zejména na závěry vyplývající z nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (č. 193/2021 Sb.), který označuje postup upravený v §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. za legitimní, přiměřený a rozumný, a byť přísný, tak ústavně konformní. Stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně neodůvodnil, proč považoval dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 22 Cdo 1933/2019-761, které v nyní posuzované věci dovolací soud považuje za dostatečný důvod pro legitimitu otázky uvedené vedlejší účastnicí v jejím dovolání (o legitimním očekávání, když ke změně judikatury ohledně běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání došlo až v průběhu řízení), má stěžovatelka naopak s ohledem na §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. a na ustálenou judikaturu soudů všech stupňů včetně Ústavního soudu za excesivní a protiprávní, nejde ani o judikaturu ustálenou. Stěžovatelka zdůraznila, že vedlejší účastnice nemohla legitimně očekávat, že obecné soudy vydají protiprávní rozhodnutí na základě excesivního rozhodnutí dovolacího soudu, naopak stěžovatelka legitimně očekávala, že dovolací soud bude postupovat při výkladu dané problematiky v souladu se zněním §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. a ustálenou judikaturní praxí. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice intertemporálních účinků změny judikatury a dovozuje, že aplikace judikatury, na kterou vedlejší účastnice podle Nejvyššího soudu legitimně spoléhala, by vyústila v protizákonný postup obecných soudů, a vedla by ke zvýhodnění vedlejší účastnice oproti stěžovatelce, čímž by byla porušena zásada rovnosti účastníků v řízení a zásada spravedlivého procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka staví svou argumentaci na svém přesvědčení, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, s jehož závěry nesouhlasí, je protiprávní a excesivní, a tudíž nemůže založit legitimní očekávání vedlejší účastnice, že její věc bude obdobně posouzena. S uvedenou argumentací se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal způsobem, který má Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal důvod jej zpochybňovat.
9. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud řádně neodůvodnil, proč považoval dovolání za přípustné, Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
10. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání přípustné. Na straně 3 usnesení Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou judikaturu, judikaturu Ústavního soudu a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod odůvodnil, že přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že krajský soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, týkající se ochrany legitimního očekávání účastníka vertikálního právního vztahu, tedy vztahu osoby s orgánem veřejné moci.
11. Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci vedlejší účastnice při placení soudního poplatku z odvolání, pokud jde o lhůtu k placení, postupovala v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, ve kterém se uvádí, že pokud je rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a je mu stanovena lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení. Od tohoto právního názoru se až později odchýlil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. 31 Cdo 1622/2021. To, že velký senát zaujme jiný právní názor, nemohlo být vedlejší účastnici v době, kdy soudní poplatek z dovolání platila, známo. Nejvyšší soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 nepředstavoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., nicméně šlo (ve vztahu k otázce lhůty k zaplacení soudního poplatku, vydal-li usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, vyšší soudní úředník) o první rozhodnutí Nejvyššího soudu o otázce procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a právní praxe jeho závěry reflektovala, což lze zjistit např. z citací jeho spisové značky v rozhodnutích publikovaných v systému ASPI. Podle dovolacího soudu krajský soud nerespektoval legitimní očekávání vedlejší účastnice a nevzal v úvahu, že v době placení poplatku šlo podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu o jediné řešení uvedené právní otázky.
12. Tomuto závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531) uvedl, že pokud v rámci soudního rozhodování dochází ke změně judikatury, kdy stávající výklad zákona je odmítnut a nahrazen výkladem novým, tento dopadá na souzený případ zpravidla bezprostředně s účinky ex tunc, a své uplatnění nalezne - s ohledem na svou "presumptivní závaznost", založenou na přesvědčivosti argumentace, autoritě a kompetencích nejvyšších soudních instancí, a na tom, že tato závaznost představuje právní mechanismus sjednocování práva - (zpravidla) ve všech budoucích případech, jejichž skutkový základ spočívá rovněž v minulosti. Současně však Ústavní soud konstatoval, že v případě, kdy odmítnutý právní výklad představoval ustálenou judikaturu především nejvyšších soudních instancí, její změna vykazuje (materiálně) zpětný účinek, jenž stojí proti principu právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo. Z ústavního hlediska je tedy třeba řešit, zda a případně jakým způsobem lze poskytnout ochranu oprávněné důvěře dotčeného účastníka v právo, přičemž je nutno brát v úvahu, že na straně jedné stojí zmíněný princip důvěry v právo, na straně druhé pak princip rovnosti v právech (čl. 1 Listiny) a soudcovské nezávislosti a vázanosti soudce zákonem (čl. 82 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2234/10 (N 145/70 SbNU 353) uvedl, že "přístup, vycházející z (omezené čisté) prospektivity, nelze aplikovat univerzálně, vždy půjde o hledání obecně přijatelných řešení v závislosti na konkrétních okolnostech toho kterého případu". Takové konkrétní okolnosti, jak vyplývá z výše uvedeného, vzal Nejvyšší soud v nyní posuzované věci v úvahu, a ústavně souladným způsobem odůvodnil, že retrospektivní aplikace nově přijatého právního názoru na dobu, kdy vedlejší účastnici vznikla poplatková povinnost, by pro vedlejší účastnici znamenala ztrátu přístupu k odvolacímu soudu. Na druhé straně samotnou skutečností, že na základě odvolání podaného vedlejší účastnici bude řízení řádně pokračovat před krajským soudem, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že důvodem, proč bylo vyhověno dovolání vedlejší účastnice, může být i skutečnost, že o dovolání rozhodoval shodný senát (byť s jednou změnou soudce v tříčlenném senátu) Nejvyššího soudu, který vydal usnesení sp. zn. 22 Cdo 1933/2019. Jak stěžovatelka sama připouští, rozhodování v jiných věcech nemůže být důvodem pro úvahy o podjatosti soudce, navíc v nyní posuzované věci byl předsedou senátu JUDr. Jiří Spáčil, CSc., zatímco ve věci sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 byl předsedou senátu Mgr. David Havlík, který ani nebyl členem senátu projednávajícího věc stěžovatelky. Nejenže tedy nešlo o senát identického složení, nešlo ale ani "o spor mezi názorem senátu 22 Cdo a velkým senátem Nejvyššího soudu". V odůvodnění napadeného usnesení není ani zmínka o tom, že by se snad dovolací soud se závěry velkého senátu neztotožňoval, nebo se vůči jeho závěrům jakkoli vymezoval. Dovolací soud pouze konstatuje, že skutečnost, že velký senát zaujme jiný právní názor, který rozhodnutí tříčlenného senátu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 překoná, nemohlo být vedlejší účastnici v době, kdy soudní poplatek z dovolání platila, známo, a nerespektování této skutečnosti a z ní vyplývajících ústavněprávních souvislostí vytkl krajskému soudu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu