ECLI:CZ:US:2010:3.US.2539.10.1
sp. zn. III. ÚS 2539/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008-1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 č. j. 2 KZV 49/2008-1277 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008. Dle stěžovatele byla rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6. 11. 2008 č. j.
UOOZ-154/TČ-2008-37 bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 bylo trestní stíhání ve skutcích bodu 30 a 31 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný stěžovatel. Stěžovatel (i další osoby) podal stížnost, jež byla usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008 zamítnuta pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něj méně příznivý a není pro něj dostatečnou občanskou satisfakcí, naopak představuje trvalý "cejch" zločince (jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle stěžovatele společensky chápáno, že obviněnému se povedlo vyhnout spravedlnosti); trestní stíhání mělo být zastaveno dle příznivějšího §172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že státní zástupce dospěl k závěru, že stěžovatel se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, ale útisk dle §237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba. Namítá, že přetrvávající stíhání proti jiným spoluobviněným bylo/je vedeno pro skutek zásadně pozměněný, spočívající jen v druhé ze dvou fází skutku (pro který bylo zahájeno stíhání) a s jiným obecným úvodním popisem dílčích skutků. Stěžovatel uvedl, že věc byla mimořádně široce medializovaná a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné. Pokazuje na to, že rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání mělo nedostatky a stíhání nemělo být vedeno; pochybuje také o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků).
Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele. Argumentace stěžovatele k obraně práv jiných osob (jeho kolegů) je tedy nepřípustná, neboť není argumentací k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti nelze uplatnit actio popularis. Z ustanovení §72 odst. 1 a §75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, tedy tato nastupuje až tehdy, kdy stěžovatel vyčerpal všechny zákonem mu poskytnuté procesní prostředky k ochraně práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu jeho základním právům neposkytly (tzv. formální a materiální subsidiarita). Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tj. opravné prostředky), ale všechny zákonné (a efektivní) prostředky, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci kterých bude mít stěžovatel možnost se svých práv domáhat. V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání proti němu a medializací dané trestní věci, a rovněž považuje za poškozující jeho osobu a pověst to, že trestní stíhání bylo proti němu zastaveno dle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, které si stěžovatel vykládá tak, že toto dostatečně nedeklaruje nedůvodnost trestního stíhání a neposkytuje mu satisfakci. Ochrana uvedených osobnostních práv je však zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny a právní řád poskytuje stěžovateli procesní prostředky vedoucí k této ochraně; ty stěžovatelem vyčerpány nebyly. Ohledně dalších základních práv je pak třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem spatřuje porušení takových práv, proto se Ústavní soud pouhým odkazem na články ústavněprávního předpisu nezabýval.
Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná (předčasná), proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu