ECLI:CZ:US:2011:3.US.2562.11.1
sp. zn. III. ÚS 2562/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 44 To 464/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, neboť je toho názoru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu (Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha II, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality) ze dne 19. 7. 2011, č. j. ORII-7336-22/TČ-2011-001272, bylo zahájeno stíhání stěžovatele pro zvlášť závažné zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 7. 2011, sp. zn. 37 Nt 66/2011, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. c) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 19. 7. 2011 od 8:00 hod.
Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení poukázaly na jeho předchozí odsouzení, aniž by však docenily, že se "tehdejších skutků" dopustil v době "již značně časově vzdálené" a "po dobu pěti let vede řádný život pracujícího člověka"; především však obšírně zpochybňuje výpovědi poškozených a předestírá vlastní skutkovou verzi.
V případě poškozené M. B. zdůrazňuje, že se "živí prostitucí", dne 8. 6. 2011, kdy se měl stěžovatel trestných činů dopustit, vypovídala na policii pod vlivem amfetaminu, před údajným útokem se společně se stěžovatelem nacházela v prostorách čerpací stanice OMV, kde se nepokusila vyhledat pomoc. Stěžovatel tvrdí, že odvozem za Prahu se jí rozhodl "vytrestat" za to, že mu "kradla v autě". Upozorňuje, že jednotlivé výpovědi poškozené se navzájem odlišují.
Ohledně výpovědi poškozené T. N. stěžovatel zpochybňuje podaný popis automobilu, jímž ji měl na místo činu dopravit, jakož i popis tohoto místa a průběhu tvrzeného napadení; také časové vymezení způsobu, jakým se měla vracet z místa činu, je věcně neudržitelné, neboť neodpovídá jízdním řádům městské hromadné dopravy, jakož i dalším skutkovým okolnostem.
Dále stěžovatel oponuje průběhu rekognice ze dne 4. 8. 2011 výtkami, že jej poškozená dříve "viděla v televizi", před výběrem poznávané osoby "se rozmýšlela celkem 8 minut" a "nechtěla slyšet hlasový projev" zúčastněných.
Stěžovatel rovněž uvádí, že po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze policejní orgán (Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha II, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality) usnesením ze dne 24. 8. 2011, č. j. ORII-7336-54/TČ-2011-001272, zahájil jeho stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 tr. zákoníku, a v této souvislosti dovozuje, že výpověď poškozené neodpovídá skutečnosti a liší se též ve skutkové podstatě ve smyslu §186 odst. 1 tr. zákoníku. Činí pochybným zejména tvrzení poškozené P. R. ohledně popisu místa, kde měla stopovat, automobilu, jímž ji měl na místo činu dopravit, a časového určení cest. Výhrady uplatňuje stěžovatel rovněž k průběhu rekognice a připomíná, že tato poškozená je osobou "nekontaktní".
Závěrem stěžovatel shrnuje, že incident s M. B. proběhl jinak, než popsala, a další dvě poškozené vypovídaly v neprospěch stěžovatele, aby podpořily jmenovanou, nebo proto, že jej zaměnily s jinou - jemu vzhledem podobnou - osobou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. c) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i usnesení jemu instančně předcházejícímu, se podává, že obecné soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek Městskému soudu v Praze (resp. Obvodnímu soudu pro Prahu 5) však vytýkat nelze. I kdyby soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak (a nic takového se v dané věci nenaznačuje), o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu specifikovaného ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
Ostatně těžiště stěžovatelovy argumentace nespočívá v polemice s obecnými soudy ohledně výkladu a aplikace ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, nýbrž v rovině kritiky samotné důvodnosti jeho trestního stíhání.
Ačkoli i zde se městský soud v napadeném usnesení s výhradami stěžovatele adekvátně vypořádal, stojí - již toliko na vysvětlenou - za zaznamenání následující.
Rozhodující orgány vycházely z důvodného podezření, že stěžovatel se stíhaných jednání dopustil, přičemž zdůraznily jejich společenskou nebezpečnost. Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je podstatné, že orgány činné v trestním řízení podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaných jednání stěžovatele, přičemž poukazovaly na to, že poškozené M. B. a T. N. věc bezodkladně ohlásily policejnímu orgánu, nezávisle na sobě popsaly srovnatelný průběh skutkového děje a jejich výpovědi podporují zjištěná fyzická zranění prvně jmenované (která zdokumentovala policejní hlídka poté, co byla přivolána poblíž místu, kde mělo dojít k napadení), obsah protokolů o ohledání místa činu, výsledky rekognice, resp. ztotožnění stěžovatelova vozidla. Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů jsou procesně předčasné, a pokud je orgány rozhodující o vazbě odmítly, napadené usnesení tím ústavněprávním deficitem zatíženo není, neboť důvodnost trestního stíhání byla jinak dostatečně doložena (viz §160 odst. 1 tr. řádu); řečené platí ještě silněji proto, že zejména Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém usnesení ze dne 2. 7. 2011 reagoval přiměřeně podrobnou skutkovou argumentací na výhrady obhajoby, včetně těch, které se týkaly dopravní obslužnosti předmětné lokality. Z hlediska znaků stíhaných trestných činů zůstává bez významu způsob obživy těchto poškozených. Oba soudy připomenuly též kriminální anamnézu stěžovatele, který již byl odsouzen pro závažnou trestnou činnost násilné povahy (mj. trestný čin loupeže) a dne 2. 8. 2007 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Se zřetelem k výše uvedenému nepostrádá relevanci ani poukaz obecných soudů na probíhající zkoumání stěžovatele znalci z oboru psychiatrie a sexuologie. Kritika výpovědi poškozené P. R. postrádá praktický význam, neboť z ní Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení (ze dne 11. 8. 2011) nevycházel (související stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 24. 8. 2011).
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu