ECLI:CZ:US:2014:3.US.2579.14.1
sp. zn. III. ÚS 2579/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, náměstí Míru 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2014 č. j. 21 Cdo 1622/2014-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 4. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a předchozích rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") vyplývá, že stěžovatel podal v roce 2009 dovolání proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. ledna 2009 č. j. 69 Co 2/2009-48, které doplnil o žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Okresní soud tyto žádosti zamítl usnesením ze dne 22. února 2010 č. j. 19 Nc 116/2008-111, jež bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 25. června 2010 č. j. 69 Co 217/2010-125. Rozhodující soudy dospěly v uvedených usneseních k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a z toho důvodu ani pro ustanovení advokáta, neboť jej nelze označit za osobu dostatečně nemajetnou, přičemž bylo rovněž přihlédnuto ke značnému množství stěžovatelem podaných žalob, které se ukázaly být zcela nedůvodné, což je dle soudů i případ projednávaného řízení. Stěžovatel byl tak okresním soudem usnesením ze dne 17. ledna 2011 č. j. 19 Nc 116/2008-135 vyzván, aby si pro účely dovolacího řízení zvolil advokáta. Na to stěžovatel reagoval žádostí o jeho ustanovení, kterou opřel o stejná skutková tvrzení jako žádost předchozí. Okresní soud tak usnesením ze dne 4. října 2013 č. j. 19 Nc 116/2008-157 řízení o ustanovení právního zástupce zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Uvedené usnesení potvrdil krajský soud usnesením ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 69 Co 539/2013-170. Následně Nejvyšší soud zastavil napadeným usnesením řízení o dovolání, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného právního zastoupení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud jednal protiústavně, když se sám nezabýval podstatou stěžovatelovy žádosti, jeho nemajetností. Tím pádem je jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné. Neustanovení advokáta lze považovat za nespravedlivé rovněž proto, že v ostatních řízeních vedených stěžovatelem mu obecné soudy právního zástupce ustanovily. Přihlédnuto mělo být rovněž k tomu, že podstata sporu spočívá v otázce aplikace zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Taková civilní řízení by měla dle stěžovatele být v právním státě zásadně zdarma. Dle stěžovatele jsou dokonce splněny podmínky pro aplikaci čl. 23 Listiny. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Obecné soudy se naplněním podmínek pro bezplatné ustanovení advokáta dostatečně zabývaly, a to i přes značnou stěžovatelovu pasivitu při prokazování své nemajetnosti (srov. str. 2 usnesení okresního soudu ze dne 22. února 2010 č. j. 19 Nc 116/2008-111). Na základě šetření zjistil soud dostatečně podrobně stěžovatelovu majetkovou situaci (např. vlastnictví automobilu, spoluvlastnictví nemovitosti, pravidelné příjmy, atd.) a na základě toho dospěl k závěru, že stěžovatele nelze označit za osobu dostatečně nemajetnou. Přezkum tohoto závěru je pak otázkou skutkového hodnocení, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Soudy rovněž v souladu se zákonem přihlédly k nedůvodnosti podané žaloby. Stěžovatel podal opakovaně totožnou žádost o ustanovení advokáta, dříve zamítnutou, a mohl si tedy být vědom její nedůvodnosti. Nelze sice přisvědčit tomu, že by mělo chybné opakované podání právně nevzdělaného účastníka mít za následek automatické odmítnutí návrhu či zastavení řízení, neboť obecné soudy musí v duchu své poučovací povinnosti dbát na to, aby formální a pro nevzdělanou a nemajetnou osobu třeba i nesrozumitelné překážky nebránily jejímu přístupu k soudu a možnosti chránit své oprávněné zájmy. K ničemu takovému však ve stěžovatelově případě nedošlo. Stěžovatel je zkušeným žalobcem a absence neustále stejného poučování o stále stejných procesních chybách se z hlediska ústavních práv nezdá být nespravedlivou a odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu. Nespravedlnost (neústavnosti) pak Ústavní soud nevidí ani ve skutečnosti, že v jiných soudních řízeních byl stěžovateli advokát ustanoven. Jak se uvádí i ve výše uvedených rozhodnutích obecných soudů, hraje v řízení o ustanovení zástupce významnou roli potenciální důvodnost stěžovatelovy procesní aktivity (srov. ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že obecné soudy vyhodnotily stěžovatelovu procesní aktivitu v posuzovaném řízení jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a proto jejich závěr o nepatřičnosti ustanovení zástupce z hlediska principů spravedlivého procesu plně obstojí. Skutečnost, že byla stěžovatelova procesní aktivita v jiných řízeních vyhodnocena odlišně, nemá pro posuzované řízení pochopitelně žádný význam. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu