ECLI:CZ:US:2021:3.US.2589.21.1
sp. zn. III. ÚS 2589/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Romanem Šírem, advokátem se sídlem Jungmannova 351/2, Liberec II - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 31 To 323/2020-386, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a požaduje odklad jeho vykonatelnosti, eventuálně vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Semilech, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 143/2015 nepřihlížel k napadenému rozsudku při posouzení, zda se stěžovatel osvědčil ve smyslu §83 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Současně ovšem stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 670/2021-438 ze dne 11. 8. 2021, kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že zachování lhůty k podání ústavní stížnosti je odvozováno od doručení označeného usnesení Nejvyššího soudu, a tento rozsudek je také připojen k ústavní stížnosti; nicméně toto rozhodnutí obsahem a ani petitem návrhu nebylo napadeno. Rovněž z udělené plné moci se podává, že se vztahuje pouze k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 1. 2021, č. j. 31 To 323/2020-386, a byla vystavena již dne 19. 4. 2021, tzn. ještě před vydáním citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
3. Výzvou ze dne 11. 10. 2021 proto Ústavní soud stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce sdělil, že z porovnání obsahu plné moci s obsahem ústavní stížnosti není bez dalšího zcela zřejmé, která rozhodnutí jsou vlastně napadena. Ústavní soud stěžovateli připomněl, že je zásadně vázán petitem podaného návrhu, který není oprávněn překročit a od počátku řízení proto musí být postaveno najisto, která rozhodnutí jsou napadena, neboť tím je vymezen i předmět tohoto řízení. Proto stěžovatele upozornil, že pokud Ústavní soud neobdrží novou plnou moc, bude mít v dalším za to, že je napadán výhradně rozsudek krajského soudu.
4. Přípisem ze dne 20. 10. 2021 stěžovatel prostřednictvím jeho právního zástupce Ústavnímu soudu sdělil, že skutečně napadá výhradně rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 31 To 323/2020-386, respektive, že rozhodnutí Nejvyššího soudu napadeno nebylo a uvedeno bylo pouze z důvodu prokázání zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V nyní posuzované věci je ze shora uvedeného patrno, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpal, když podal odvolání a následně též dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud. Jak nicméně vyplynulo z podané ústavní stížnosti, obsahu a datace plné moci a především z následného vyjádření stěžovatele k výzvě Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu (tzn. rozhodnutí o posledním prostředku, který měl ve své procesní dispozici) stěžovatel nenapadl a ani tak nechtěl učinit a tento jeho postoj musí Ústavní soud respektovat, jelikož je vázán petitem podaného návrhu, který je v daném případě ze shora uvedených důvodů jednoznačný. Za této situace by ovšem případné vyhovění ústavní stížnosti vytvořilo zcela nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práv.
8. Jinými slovy vyjádřeno: z logiky řízení o ústavní stížnosti a ze zásady její subsidiarity plyne, že je nutno napadnout též poslední rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno a které (potenciálně) zasahuje do základních práv stěžovatele. V daném případě bylo ovšem tímto rozhodnutím právě opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu. Pokud proto stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zrušil (pouze) jemu předcházející rozsudek krajského soudu, bylo současně nezbytné, aby napadl též usnesení Nejvyššího soudu. Pokud tak stěžovatel ani k výzvě Ústavního soudu neučinil, musel Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Subsidiarita ústavní stížnosti totiž neznamená pouze povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky (řádné i mimořádné) k ochraně práv stěžovatele, nýbrž také následně napadnout rozhodnutí o nich ústavní stížností. V opačném případě by totiž nedávalo rozumný smysl je vůbec podávat, měl-li by stěžovatel za to, že jejich odmítnutím (případně zamítnutím) nedošlo k porušení jeho základních práv.
9. Procesní postup stěžovatele je proto značně nekonzistentní, jelikož na straně jedné proti rozsudku krajského soudu dovolání podal, Nejvyšší soud je shledal přípustným a zabýval se jím meritorně, nicméně následně jeho rozhodnutí stěžovatel již ústavní stížností nenapadl, tzn. nezpochybnil jeho ústavní konformitu. Tím ovšem Ústavnímu soudu nedal procesní prostor pro meritorní posouzení ústavní stížnosti, jelikož logika řízení o ústavní stížnosti spočívá (mimo jiné) v tom, že ji lze podat teprve po marném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva a Ústavní soud má být tím posledním orgánem, který se k dané věci vyjádří. "Vynechání" přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu by pak nutně vedlo k závěru, že by mohla nastat situace, kdy by Ústavní soud sice ústavní stížnosti v konkrétním případě nálezem vyhověl, nicméně i nadále by zůstalo pravomocné a závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který by se ovšem mohl nacházet s vyhovujícím nálezem v obsahovém rozporu, což je samozřejmě nežádoucí situace. Je totiž krajně nežádoucí, aby ve stejné věci vedle sebe existovala dvě obsahově rozporná rozhodnutí, tzn. rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož dominantním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů při výkladu podústavního práva, a Ústavního soudu, jehož povinností je ochrana ústavních práv stěžovatelů. Judikatura obecných soudů musí totiž být vždy rovněž ústavně souladná, tzn. nelze připustit, aby byla Nejvyšším soudem sjednocována bez ohledu na ochranu ústavně zaručených práv. Právě takové nebezpečí by ovšem při akceptování procesního postupu stěžovatele mohlo nastat.
10. Proto nelze než uzavřít, že ústavní stížnost musela být odmítnuta pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, ani návrhem na vydání předběžného opatření se za dané procesní situace Ústavní soud pro jeho neúčelnost nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj