ECLI:CZ:US:2007:3.US.260.06.1
sp. zn. III. ÚS 260/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. V., právně zastoupeného Mgr. L. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 14 To 98/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 2 T 81/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Dle názoru stěžovatele mělo napadenými rozsudky dále dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byl stěžovatel (v trestní věci ,,obviněný", popř. ,,obžalovaný") uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, jednak pokračujícím tr. činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně bylo za podmínek §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tak, že spolu s dalšími dvěma obviněnými Š. a Ch. provedl v dubnu až květnu 2004 sérii vloupání do předem vytipovaných zlatnictví a hodinářství na různých místech v České republice. Konkrétně měl stěžovatel dne 10. 4. 2004 za použití násilí vniknout do prodejny Hodinářství a zlatnictví Špitálník v H., způsobit škodu na zařízení obchodu a odcizit zboží za více než milion Kč. Dále měl stěžovatel se stejnými osobami obdobným způsobem vniknout dne 30. 4. 2004 do dalšího zlatnictví v K. a dne 6. 5. 2004 do hodinářství a zlatnictví v Č., přičemž v prvém případě způsobil škodu kolem 280 000,- Kč a v druhém případě necelých 30 000,- Kč. Další ze série vloupání, jehož se měl stěžovatel s uvedenými osobami dopustit dne 28. 4. 2004 v Ch., okres Ú., bylo vniknutí do prodejny ELKO-Valenta, kde obvinění způsobili škodu a odcizili věci za více než 400 000,- Kč. Celková škoda, jíž měl stěžovatel spolu s dalšími dvěma osobami na cizím majetku způsobit, přesáhla 1.700.000,- Kč (podrobněji viz napadený rozsudek nalézacího soudu, str. 1 až 17 a str. 20).
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, avšak jeho odvolání bylo v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Ve věci pak stěžovatel ještě podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 7 Tdo 1595/2005 dne 21. 12. 2005 dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel nejprve poukazuje na skutečnost, že obecnými soudy v jeho trestní věci nebyly zjištěny žádné přímé důkazy, které by obžalované, a tedy i stěžovatele, ze spáchaných vniknutí do uvedených objektů usvědčovaly. Stěžovatel rekapituluje důkazy, na jejichž základě obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně uceleného řetězce nepřímých důkazů, z nichž ovšem žádný by samostatně nebyl s to vést k závěru o prokázaném jednání stěžovatele. Stěžovatel namítá, že za účelem posouzení otázky své trestní odpovědnosti navrhoval další důkazy, zejména v řízení před obecnými soudy usiloval o provedení důkazů dalšími telefonními odposlechy, které by prokazovaly jeho neúčast na popsané trestné činnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že v rámci hlavního líčení byly přehrávány toliko hovory vybrané Policií ČR, přičemž tento výběr byl učiněn jednoznačně s cílem stěžovatele poškodit. Dále stěžovatel navrhoval výslech svědka L. A., avšak tomuto důkaznímu návrhu nebylo bez bližšího odůvodnění vyhověno. Stejně tak nebyl obecnými soudy akceptován návrh na přibrání znalce za účelem vypracování znaleckého posudku, případně provedení odborného vyjádření k otázce záběrů kamerových systémů, na nichž jsou v jednotlivých případech dle názoru stěžovatele zachyceny zcela neidentifikovatelné osoby. Ač obecné soudy tyto záběry vyhodnotily ve stěžovatelův neprospěch, domnívá se stěžovatel, že je možný i závěr zcela jiný. Stěžovatel je přesvědčen, že neprovedením navrhovaných důkazů nebyly náležitě odstraněny důvodné pochybnosti z hlediska viny, včetně případného uplatnění zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje průkaznost rekognice provedené svědkyněmi Hlaváčovou a Jelínkovou. Námitky stěžovatele podobně jako v řízení odvolacím směřují i do způsobu odběru pachových stop a jejich následné identifikace. Stěžovatel zdůrazňuje procesní nepoužitelnost těchto stop vzhledem k okolnostem jejich sběru a dalšího nakládání s nimi. Dále stěžovatel namítá, že u skutku ze dne 28. 4. 2004 nebyla zjištěna a tedy ani orgány činnými v trestním řízení předložena ,,tzv. lokalizace mobilních telefonů", včetně telefonických hovorů. Obdobná důkazní situace se pak dle tvrzení stěžovatele opakuje u skutků zde dne 30. 4. a 6. 5. 2004, kdy se opět jedná ryze o důkazy nepřímé, které se navíc v převážné většině ani stěžovatele netýkají, neboť se hovoří téměř výlučně o spoluobžalovaných Ch. se Š.
II.
Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 2 T 81/2004 a dále vyjádření účastníků. Předseda senátu okresního soudu ve svém vyjádření uvedl, že vina stěžovatele byla provedenými důkazy jednoznačně prokázána. Obdobně předseda senátu soudu odvolacího nesdílí názor stěžovatele ohledně údajného porušení základních práv a svobod a v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, stejně jako další dva obvinění, v hlavním líčení popřel, že by se trestné činnosti dopustil. Uvedl, že byl na začátku dubna 2004 v H. spolu s obžalovanými Š. a Ch., neboť v té době sháněli náhradní díly pro motorové vozidlo obž. Š. Stěžovatel připustil, že snad byl někdy v K., zatímco v Č. a v Ch. podle svého tvrzení nikdy nebyl. Podle názoru stěžovatele byla trestná činnost spáchána jinou osobou. Nalézací soud prováděl poměrně rozsáhlé dokazování. Byly provedeny výslechy četných svědků, zejména majitelů vyloupených objektů, jejich zaměstnanců a osob, jež se v době spáchání trestného činu zdržovaly nablízku. Vyslechnuta byla rovněž družka stěžovatele paní R. D. Dále byli jako svědci vyslechnuti kriminalisté, kteří se podíleli na odhalení projednávané trestné činnosti, a to i v otázce odběru pachových stop. K důkazu byly provedeny záznamy zajištěné podle §88 a 88a tr. řádu (odposlechy a sledování pohybu mobilních telefonů obžalovaných, včetně stěžovatele), odposlechy byly přehrány. Nalézací soud dále odkázal na listinné důkazy založené ve spise (protokoly z domovních prohlídek, přepisy uskutečněných tel. hovorů, odborná vyjádření ohledně srovnání pachových stop, náčrtky, fotodokumentace, atd.). K důkazu byly provedeny i záznamy kamerových systémů z místa činu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak soud uvedené důkazy hodnotil v jejich souhrnu tak, že z nich lze bez závažných pochybností usuzovat na vinu všech obžalovaných spácháním trestné činnosti tak, jak byla uvedena v obžalobě.
V odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku soudu prvého stupně stěžovatel označil důkaz srovnáním pachových stop za nepoužitelný a dále obdobně uvedl, že záznamy telefonních hovorů podle jeho názoru mu trestnou činnost neprokazují. Podobně jako v ústavní stížnosti, i v podaném odvolání stěžovatel namítal, že byly přepsány pouze části rozhovorů a že došlo k jejich zkreslení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že skutková zjištění soudu prvého stupně jsou správná a úplná. Dle krajského soudu nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy a učinil tak způsobem, který je v souladu s trestním řádem. Krajský soud však dal stěžovateli za pravdu v tom, že v při provádění srovnávací pachové zkoušky, vztahující se k případu vloupání do prodejny ELKO v Ch., nebyla o tomto úkonu informována právní zástupkyně stěžovatele, byť tato žádala, aby byla informována o všech úkonech v trestním řízení. Krajský soud proto uznal, že uvedený důkaz týkající se vloupání v Ch. není použitelný. Podle odvolacího soudu však zbývající důkazy, byť nepřímého charakteru, obžalované, a tedy i stěžovatele, z jejich jednání bez pochybnosti usvědčují.
Pokud jde o řízení o dovolání, Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než který stěžovatel uplatňoval. Nejvyšší soud upozornil, že podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zatímco otázka aplikace ustanovení trestního řádu nemá z hlediska tohoto dovolacího důvodu význam. Smyslem námitek stěžovatele uplatněných v dovolání je dle Nejvyššího soudu prosazení revize skutkových zjištění soudů. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, průběhu řízení a dokazování před obecnými soudy Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Ústavní soud připomíná, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ust. §2 odst. 5 tr. řádu.
I v projednávaném případě Ústavní soud především řešil otázku, zda se rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele opírá o dokazování takového rozsahu, jenž obecným soudům umožnil zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jenž je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině trestným činem. Na základě podrobného přezkoumání spisového materiálu Ústavní soud shledal, že obecné soudy náležitě provedly celou řadu navzájem se podporujících usvědčujících důkazů. Tyto důkazy sice mají charakter důkazů nepřímých, jedná se však převážně o důkazy značné síly a přesvědčivosti. Jednotlivé důkazy přitom stěžovatele usvědčují jak obecně z účasti na majetkové trestné činnosti spolu s obviněnými Š. a Ch., tak i z účasti na spáchání konkrétních jednotlivých útoků pokračování v trestných činech uvedených v bodě I. A. napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Stěžovatel byl z trestné činnosti zásadním způsobem usvědčen záznamy telefonních hovorů (viz např. přepisy rozhovorů uvedené na č. l. 1090, 1093 trestního spisu, kde se stěžovatel domlouvá se spoluobviněným Š. na prodeji odcizených věcí, dále např. přepis tel. rozhovoru s týmž spoluobviněným na č. l. 1094, jenž stěžovatele upozorňuje na článek v deníku Blesk, týkající se projednávaných vloupání, srov. i odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně str. 24 a č. l. 1194).
Ústavní soud zároveň po přezkoumání spisového materiálu nezjistil nic, co by odůvodňovalo tvrzení stěžovatele, že by záznamy odposlechů provedených policejním orgánem v souladu s ust. §88 a násl. tr. řádu byly před soudem účelově vybírány či zkreslovány způsobem, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí. Z příslušných úkonů přípravného řízení ohledně odposlechu telekomunikačního provozu (viz č. l. 1074 až 1080), z přepisů odposlechů, ani ze samotného průběhu dokazování zachyceného v protokolech o hlavním líčení (viz výpověď kriminalisty S. na č. l. 1369 až 1371 a výpověď kriminalisty P.) Ústavní soud nezjistil ohledně provedených odposlechů ani jejich zprocesnění před soudem žádná pochybení. Totéž se týká i lokalizačních údajů z mobilních sítí, jež dokazují přítomnost stěžovatele na okrese H. ve dnech 25. 3. 2004 a 9. a 10. 4. 2004 (tedy v den spáchání prvního z výše uvedených vloupání, viz záznam na č. l. 391), obdobně byl dne 6. 5. 2004 zaznamenán hovor stěžovatele, v němž upozorňoval své spolupachatele, aby nechávali mobilní telefony doma nebo je vypínali. Brzy po útoku v Č. byl mobilní telefon stěžovatele zachycen v nedalekém J. (pohyb mob. telefonu stěžovatele ve dnech 8. až 10. 4. 2004 a 7. 5. 2004 je přehledně zachycen na mapkách č. l. 1365-1367).
Dalším důkazem, o nějž obecné soudy opřely rozhodnutí o vině trestným činem, je rekognice provedená ve smyslu §104b odst. 1, 4 tr. řádu za podmínek §158a) tr. řádu dne 10. 5. 2004. Při této rekognici svědkyně prodavačka J. poznala ve stěžovateli muže, který nedlouho před útokem z 10. 4. 2004 přišel ještě s jednou osobou do zlatnictví, kde obhlížel zboží. Ač svědkyně v úvodu své výpovědi během rekognice na č. l. 586 uvádí, že si není jistá, posléze podrobně popisuje návštěvu dvou mužů ve zlatnictví a identifikuje stěžovatele jako jednoho z nich. V hlavním líčení svědkyně tuto výpověď zopakovala. Další, a to zásadní indicií, z níž obecné soudy dovodily vinu stěžovatele, byly výpovědi svědků H., P., H. a H., kteří v hlavním líčení shodně uváděli, že se pachatelé, resp. podezřelé osoby pohybovaly v černém automobilu BMW, tedy ve vozidle stejného typu, jaké užíval i stěžovatel (srov. i výpověď kriminalisty S. v hlavním líčení). Z účasti na vloupání do zlatnictví v H. je stěžovatel usvědčován zajištěnou pachovou stopou (viz odborné vyjádření na č. l. 462).
Uvedené důkazy podávají přesvědčivý obraz účasti stěžovatele na trestné činnosti, jíž byl napadenými rozhodnutími obecných soudů uznán vinným. Naopak žádný ze stěžovatelem navrhovaných důkazů nebyl takového charakteru, aby jeho provedení bylo s to výrazněji změnit skutkový děj, z nějž obecné soudy při svém rozhodování o vině trestným činem vycházely. Pokud jde o návrh na vypracování znaleckého posudku, případně provedení odborného vyjádření k otázce záběrů z kamerových systémů, Ústavní soud připomíná, že jak plyne z rozsudku nalézacího soudu, nebyl tento důkaz obecnými soudy brán za stěžejní důkaz o vině a byl hodnocen ve vzájemné souvislosti s ostatními nepřímými důkazy. Pokud jde o navrhovaný výslech osoby jménem L. A., od nějž měl stěžovatel nakupovat různé předměty (např. hodinky Rollex a Cartier, viz protokol z hl. líčení č. l. 1371), nalézací soud nevykročil z mezí spravedlivého procesu, jestliže tento důkazní návrh jako nadbytečný zamítl. Lze mít zato, že i pokud by uvedená osoba vypověděla, že stěžovateli uvedené hodinky prodala, nemohlo by samotné toto tvrzení sehrát roli zásadního důkazu ve prospěch stěžovatele. Rovněž pokud jde o námitku využitelnosti příslušných vzorků pachových stop stěžovatele jako důkazu v hlavním líčení, Ústavní soud neshledal ani v tomto případě dalších pochybení, kromě toho, jež v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozebral soud druhého stupně a jež ovšem nemohlo mít, vzhledem k řadě dalších usvědčujících důkazů, pro rozhodnutí ve věci zásadní význam.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným porušením dalších práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny. Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu