ECLI:CZ:US:2007:3.US.2601.07.1
sp. zn. III. ÚS 2601/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., právně zastoupeného JUDr. Jindrou Mlčochovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě, ul. K. Sliwky 126/18, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2006 sp. zn. 3 To 1/2006 a rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 22. 7. 2005 sp. zn. 31 T 13/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel společně s dalšími obžalovanými uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zákona, za nějž mu byl nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 8 měsíců. Pro účely výkonu trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest v trvání 4 měsíců odnětí svobody. Konečně bylo stěžovateli uloženo společně a nerozdílně se všemi dalšími obžalovanými nahradit škodu poškozené firmě CAC LEASING, a. s., se sídlem v Praze 5, ve výši 6.144.600,- Kč.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 16. 8. 2006 podle §256 jako nedůvodné zamítl.
Výše uvedeného trestného činu se stěžovatel měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že se spolu s dalšími obviněnými podílel na vylákání mnohamilionové částky od výše uvedené leasingové společnosti, a to nejprve cestou uzavření smlouvy o prodeji ve skutečnosti cizího technologického zařízení (tzv. profilovací linky) a následně cestou uzavření leasingové smlouvy na uvedené zařízení, přičemž bylo jasné, že leasingová smlouva nebude plněna. Stěžovatel se měl na popsané trestné činnosti (zkráceně řečeno) podílet tak, že nejprve dojednal zapůjčení (a následně přepravu) předmětné profilovací linky ve prospěch společnosti jiného ze spoluobviněných. Následně se měl stěžovatel podílet na dohodě ostatních obviněných na předstírání vlastnictví zapůjčeného zařízení a vyvolat jednání o kupní smlouvě s leasingovou společností a konečně se měl spolu s dalšími obviněnými podílet na inkasování části kupní ceny ve výši 5.343.000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel (zkráceně řečeno) uvedl, že obecné soudy učinily závěr o vině na základě neúplného dokazování, provedené důkazy zákonným způsobem nehodnotily, popř. řadu významných skutečností v odůvodnění svých rozhodnutí zcela opominuly a založily svá rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem na domněnkách, aniž by se náležitě vypořádaly s jeho obhajobou.
V trestní věci stěžovatele bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. července 2007 sp. zn. 7 Tdo 751/2007 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl; dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly jeho námitky toliko polemikou se skutkovými zjištěními, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že stěžovatel se svými námitkami snaží budovat svou vlastní verzi skutkového stavu, přičemž jeho námitky pod dovolací důvody vyjmenované v §265b tr. ř. podřadit nelze.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
II.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
V posuzované věci stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl, z čehož se podává, že vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.
Dle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje Bylo-li dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu. V případě dovolání podaného s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ačkoliv ve skutečnosti šlo o polemiku se skutkovými zjištěními, byl de facto uplatněn tzv. nezpůsobilý dovolací důvod, kterým se dovolací soud nemůže věcně zabývat. V takovém případě dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá, a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, v němž "posledním procesním prostředkem k ochraně práva", opřeným o námitku nesprávného zjištění skutkových okolností, bylo již odvolání. Od doručení rozhodnutí odvolacího soudu počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelovo dovolání v dané věci podáno z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost napadající toliko rozhodnutí odvolacího soudu (bez ohledu na to, jak je odůvodněna), "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 19. 10. 2006, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaných fotokopií příslušných doručenek (zatímco ústavní stížnost byla podána dne 5. 10. 2007).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako opožděnou odmítnout [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj