ECLI:CZ:US:2009:3.US.2615.09.1
sp. zn. III. ÚS 2615/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodaje ve věci návrhu JUDr. Z. A., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2009, č. j. Nao 46/2009-53, takto:
Návrh s e odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2009, se navrhovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová, Mgr. Jiří Tichý a Mgr. Dana Černovská nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Cad 29/2008.
Toto podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť navrhovatel nebyl zastoupen advokátem (§30, §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona
o Ústavním soudu").
K odstranění tohoto nedostatku byl navrhovatel veden písemnou výzvou, doručenou dne 4. 11. 2009, v níž byl též upozorněn, že nestane-li se tak ve lhůtě 15 dnů, bude návrh odmítnut.
Dne 20. 11. 2009 zaslala Ústavnímu soudu zaměstnankyně advokátní kanceláře navrhovatele "žádost o omluvu a prodloužení lhůty", v níž uvedla, že ve lhůtě určené k odstranění vad návrhu se navrhovatel nevrátil z pobytu mimo území České republiky, a jelikož jeho právní zastoupení bude zajišťováno ze zahraničí, požádala, aby lhůta k tomu byla prodloužena.
Vlastní úřední činností Ústavní soud zjistil, že navrhovatel v době běhu lhůty k odstranění vad předložil Ústavnímu soudu návrhy další, označené jako ústavní stížnosti, jež byly zapsány pod sp. zn. III. ÚS 2853/09, I. ÚS 2852/09, II. ÚS 2871/09, II. ÚS 2917/09, I. ÚS 2918/09, II. ÚS 2986/09; i ty učinil, aniž byl řádně zastoupen advokátem.
Za této situace, a ve shodě s postupem ve věcech navrhovatele sp. zn. IV. ÚS 1796/09 a sp. zn. I. ÚS 1966/09, i zde Ústavní soud vychází z názoru, že mohl-li navrhovatel ve lhůtě k odstranění vad namísto toho činit další podání, nic mu nemělo vadit ani v odstranění shora vytknutého nedostatku právního zastoupení, neboť - jak konkrétně konstatoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1966/09 - "není při současných komunikačních možnostech pobyt v zahraničí takovou překážkou, která by bránila odstranit vady návrhu". Není bez významu, že navrhovateli muselo být známo již v době podání návrhu, že je činí vadně ve smyslu absence povinného právního zastoupení, jestliže je (byl) sám advokátem, a navíc již dříve -z postavení stěžovatele - k Ústavnímu soudu učinil mnohá podání, při nichž advokátem (řádně) zastoupen byl.
Jelikož navrhovatel vytknutou vadu podání neodstranil, nezbylo než postupovat podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudce zpravodaj (mimo ústní jednání) jeho návrh odmítl.
Námitka podjatosti soudce JUDr. P. Rychetského byla formulována jen in eventum, "pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti řízení o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu", a jelikož ten nenastal, Ústavní soud se jí nezabýval.
V dané věci je ostatně k dispozici i další důvod, pro který navrhovatelův návrh není projednatelný.
V případech, kdy v souladu s předpisy procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci (tj. že konkrétní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci), nelze totiž k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, které upravují příslušné (soudní) řízení.Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
Lze akceptovat, že by odporovalo principům spravedlivého procesu, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudci, kteří ji rozhodovat neměli, jelikož měli být vyloučeni. Bude-li však mít v dalším průběhu řízení navrhovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudci podjatými, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných (správních) soudů opravnými prostředky, které (zde) soudní řád správní předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - navrhovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není přípustným předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Již jen nad tento (rozhodný) rámec lze zaznamenat, že Ústavní soud otevřel přezkum v situaci, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání jinému soudci (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - zde bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
Vzhledem k řečenému je namístě postup i podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jenž vede k témuž výsledku, totiž k odmítnutí návrhu, jak již bylo jinak dovozeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj