ECLI:CZ:US:2015:3.US.2624.15.1
sp. zn. III. ÚS 2624/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Vovsa, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. 8 To 76/2015 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. července 2015 č. j. 9 T 2/2015-2058, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 27. srpna 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby. Dle soudu totiž stále existovaly důvody pro tzv. útěkovou vazbu. Krajský soud tak vyhodnotil některé stěžovatelovy aktivity, spočívající v zakládání obchodních společností v zahraničí, jako vytváření podmínek pro případné vyvedení prostředků mimo hranice České republiky. Vzhledem k tomuto zázemí v zahraničí a stěžovatelově majetkové situaci dospěl soud k závěru, že by musely být instituty, nahrazující vazbu, mimořádné kvality, aby ospravedlnily stěžovatelovo propuštění. Takové však dle soudu nebyly, když soud zejména zdůraznil, že poskytnutá peněžitá záruka, ač není její využití v dané věci vyloučeno, musí být podstatně větší než nabídnutých 3 500 000 Kč, a to zejména vzhledem k výši škody způsobené trestnou činností. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který se ztotožnil se závěrem, že v dané věci nedošlo k žádné významné změně a důvody pro pokračování vazby nadále trvají. Zejména vedením důkazního řízení v hlavním líčení nebyly doposud zjištěné skutečnosti, které by rozporovaly závěry o důvodnosti trestního stíhání. Stejně tak vrchní soud přisvědčil závěrům krajského soudu co do možností užití mírnějších zajišťovacích prostředků.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především velmi obsáhle rozporuje důvodnost samotného trestního stíhání, když poukazuje na nepoužitelnost provedených důkazů či jejich minimální vypovídací hodnotu ve vztahu ke stěžovateli. Nad rámec toho pak rozhodujícím soudům vytýká, že při hodnocení přiměřenosti nabídnuté peněžité záruky nezohlednily skutečnost, že stěžovateli byl zajištěn majetek ve výši několika desítek milionů korun, o nějž by případným útěkem do zahraničí přišel. Stejně tak nepřihlédly dostatečně k potřebám jeho malých dětí. Celé trestní řízení je pak dle stěžovatele doprovázeno celou řadou, často ani nezastíraných pochybení, když např. rozhodující soudce v jednom rozhodnutí uvedl, že ve vazebním řízení se neužije zásada in dubio pro reo. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel poukázal na další pochybení v hlavním líčení rozhodujícího soudu, z nichž dovozuje neobjektivnost rozhodujícího předsedy senátu. Dále stěžovatel vyjádřil pochybnosti o dodržení jeho práva na zákonného soudce, když jsou různá rozhodnutí vydávána různě složeným senátem krajského soudu. Ze všech v ústavní stížnosti uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu krajský soud, který v něm obsáhle polemizuje se stěžovatelovou interpretací jednotlivých důkazů, které mají prokazovat nebo naopak vyvracet důvodnost trestního stíhání. Z obsáhlého výčtu uvedených okolností případu je dle krajského soudu zřejmé, že tento přistupuje k rozhodování o vazbě odpovědně a v souladu s ústavními principy. K dodržení práva na zákonného soudce pak krajský soud poznamenal, že rozhodovat o vazbě nemusí stejný senát, který rozhoduje ve věci samé. Z uvedených důvodů tak krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
5. K ústavní stížnosti se krátce vyjádřil i vrchní soud, a to dopisem nového předsedy rozhodujícího senátu. Dle něj ústavní stížnost směřuje pouze proti hodnocení důkazů, provedených zatím téměř výhradně v přípravném řízení. Tím stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby tyto důkazy vyhodnotil dříve, než tak ve věci samé učiní všechny obecné soudy. Rovněž vrchní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
6. Stěžovatel se pak ve své replice ohradil proti tomu, že by jím podaná ústavní stížnost brojila pouze proti provedení důkazů, nebo dokonce požadovala, aby tyto důkazy nově hodnotil sám Ústavní soud. Následně uvedl další skutečnosti, které dle něj svědčí o podjatosti rozhodujícího senátu krajského soudu. Setrval pak ve své polemice s hodnocením jednotlivých provedených důkazů.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Předně je třeba poznamenat, že Ústavní soud rozhoduje o oprávněnosti vazby za situace, kdy byl stěžovatel z vazby již propuštěn. Přesto je vzhledem k dopadům napadených rozhodnutí do oblasti základních práv Ústavní soud povinen přezkoumat oprávněnost držení stěžovatele ve vazbě [srov. závěry vyjádřené ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008 (ST 25/49 SbNU 673)]. I v této situaci je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda v době vydání napadených rozhodnutí postupovaly soudy v souladu s ústavními principy, jejichž porušení může být jediným důvodem pro jeho kasační zásah. Dospěl k závěru, že o takový případ se nejedná.
10. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří polemika s hodnocením jednotlivých důkazů a závěry, které soudy z jejich provedení dovodily. Při rozhodování ve vazebním řízení je však z tohoto hlediska podstatné pouze to, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují závěru o důvodnosti dalšího trestního stíhání. V daném případě pak soudy vyšly ze skutečně provedených důkazů, obsažených ve spise, a tyto určitým, nikoliv však svévolným způsobem interpretovaly. Ústavní soud pak není příslušný, a to tím spíše ve stále neskončeném řízení, k tomu, aby jednotlivé důkazy přehodnocoval, když pro ústavně konformní uplatnění vazebních důvodů postačuje "pouze" důvodné podezření pro zahájení trestního stíhání. To v dané věci soudy ústavně přijatelným způsobem dovodily. Tuto podmínku oprávněnosti vazebního stíhání považuje tedy Ústavní soud za dodrženou.
11. Co se týče konkrétního odůvodnění tzv. útěkové vazby, zde stěžovatel fakticky rozporuje pouze přiměřenost užití tohoto institutu, když soudy dle jeho názoru nevzaly dostatečně v potaz některé klíčové okolnosti, např. rodinné poměry stěžovatele a zejména hodnotu již zajištěného majetku. Dle Ústavního soudu se obecné soudy přiměřeností užití institutu vazby dostatečně zabývaly, když velmi podrobně hodnotily možnost užití náhradních zajišťovacích institutů. Za drobné pochybení lze považovat, že skutečnost zajištění majetku není v úvahách soudů explicitně zmíněna, a to zvláště,
jde-li v dané věci o trestný čin majetkové povahy, kde bude role zajištěného majetku pochopitelně významně vyšší. Přesto však Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že by se tím stalo jeho ponechání ve vazbě nepřiměřeným. Již po pouhém přečtení obžaloby lze shledat, že ani hodnota zajištěného majetku v hodnotě 40 až 50 milionů korun, s níž v ústavní stížnosti operuje stěžovatel, nepřevyšuje nijak výrazně škodu, jejíž vznik dovozují orgány činné v trestním řízení. Navíc ani u majetkové trestné činnosti nespočívá účel trestního řízení v pouhém nahrazení majetkové škody, jako by tomu bylo v případě soukromoprávního sporu. Stěžovatelovo vazební stíhání tak Ústavní soud v daném uspořádání věcí považuje za nevybočující z možností omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 5 Listiny.
12. Jako zjevně neopodstatněné musel Ústavní soud odmítnout stěžovatelem vyjádřené pochybnosti o dodržení zásady zákonného soudce. Tyto stěžovatelovy úvahy zůstaly zcela neodůvodněné a ze samotné skutečnosti rozhodování jiných soudců při vydávání různých rozhodnutí nelze porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce dovodit. Uvedená tvrzení by se musela opírat kupř. o porušení ustanovení nějakého zákonného předpisu nebo rozvrhu práce krajského soudu.
13. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu