ECLI:CZ:US:2011:3.US.2666.10.1
sp. zn. III. ÚS 2666/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RPR Trade s. r. o., IČ: 27417964, se sídlem v Praze 4, Pertoldova 3340, zastoupené Dr. iur. Jiřím Němcem, LL.M., advokátem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010 č. j. 55 Co 133/2010-499 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 9. 2009 č. j. 51 C 27/2003-460, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ: 60193336, se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem v Praze 1, Jungmannova 24, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 9. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž se dovolávala čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba směřující proti žalované - Telefónica O2 Czech Republic, a. s., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice, na zaplacení částky 127.251.480 Kč s příslušenstvím a dále jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 718.516,05 Kč. Žalovaná částka měla představovat smluvní pokutu a náhradu škody, jež byla způsobena porušením právních povinností ze Smlouvy o budoucí smlouvě nájemní (dále jen "Budoucí smlouva"), uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatelky [tj. Inženýrskými a průmyslovými stavbami, a. s. (dále jen "IPS")] a právním předchůdcem žalované [Eurotel Praha spol. s r. o. (dále jen "Eurotel")]. Obvodní soud však dospěl k závěru, že zmíněná smlouva nebyla platně uzavřena, neboť ji za Eurotel podepsal pouze jednatel Ing. M. H. a k platnosti písemného úkonu bylo třeba podpisu dvou jednatelů. I když byl jmenovaný současně hlavním finančním ředitelem společnosti, o jednání v rámci zákonného zmocnění ve smyslu §15 obchodního zákoníku jít nemohlo, protože osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby, nemůže být současně jejím zákonným zástupcem. Dalšími důvody zamítnutí žaloby mělo být jednak to, že předmět Budoucí smlouvy nebyl vymezen dostatečně určitě, a jednak že stěžovatelka neprokázala, že by došlo k platnému a účinnému převodu práv a povinností z uvedené smlouvy, a tudíž nebyla aktivně legitimována. Důkazem této skutečnosti dle obvodního soudu nemohla být ani Smlouva o postoupení práv a povinností ze smlouvy o budoucí smlouvě nájemní (dále jen "Převodní smlouva") ze dne 28. 12. 1998, jež měla být uzavřena mezi IPS a původní žalobkyní IPS - Komplex střed s. r. o. (dále jen "IPS KS"), protože tato smlouva je nevěrohodná, přičemž nebylo ani prokázáno, že by byla původní žalované předána, resp. že by jí byl sdělen okamžik postoupení práv a povinností. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, avšak Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") jej potvrdil a stěžovatelce uložil, aby žalované na nákladech odvolacího řízení zaplatila 496.536 Kč. Uvedený soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (jen) v tom ohledu, že nedošlo k platnému uzavření Budoucí smlouvy a že stěžovatelka není v řízení aktivně věcně legitimována.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů jak na otázku platnosti Budoucí smlouvy, tak na otázku její aktivní věcné legitimace. V souvislosti s druhou otázkou stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy dopustily libovůle při zjišťování skutkového stavu, konkrétně jde-li o otázku (ne)prokázání toho, že došlo k postoupení práv a povinností z Budoucí smlouvy z IPS na IPS KS. Přibližuje důvody, které soud prvního stupně vedly k závěru, že Převodní smlouva není věrohodná, a tvrdí, že tuto smlouvu předložila ve třech verzích, včetně originálu. Důvodem tohoto postupu bylo, že soud požadoval originál, i když ve spisu byla založena její kopie a od 5. 6. 2007 i notářský opis originálu, jehož pravost nikdo nezpochybňoval. Není možné jí vytýkat, že do 24. 1. 2008 nepředložila samotný originál, a to tím spíše, že ten byl poprvé vyžádán dne 28. 3. 2007 a v mezidobí došlo na její straně k právnímu i procesnímu nástupnictví. Nakonec se jí však podařilo originál opatřit. Jeho pozdní dodání věrohodnost smlouvy nemůže zpochybnit. Odmítá, že by nevěrohodnost mohla vyplývat z odlišností jednotlivých exemplářů Převodní smlouvy, jež mají spočívat v tom, že příloha D (obyčejná kopie) má být odlišná od přílohy T a U (ověřená kopie a originál) jak co do písma strojem, tak ručně dopisovaného označení subjektu, který listinu podepsal, i co do typu ručního písma a uspořádání zápisu. Odlišnost strojového písma totiž spočívá ve zmenšení dokumentu v průběhu kopírování, zbylé odlišnosti se týkají ručně vepsaného označení podepsaných subjektů pod podpisy stran, což má být dle stěžovatelky pochopitelné, protože jednající osoby podepsaly Převodní smlouvu každá ve své kanceláři a tam bylo i dopsáno označení podepsaných společností. To na platnosti a věrohodnosti smlouvy nemohlo nic změnit a závěr soudu představuje přepjatý formalizmus.
Uzavření Převodní smlouvy nemůže zpochybnit ani písařská chyba v dopise IPS KS ze dne 23. 7. 1999, kde je uvedeno, že práva a povinnosti z Budoucí smlouvy byly postoupeny 21. 12. 2008, a nikoliv 28. 12. 2008. Jde-li o zápisy z koordinačních technických schůzek z roku 1999 a další korespondence, které se účastnila IPS, nelze z nich vyvodit, že by stranou Budoucí smlouvy tou dobou byla IPS, přičemž obvodnímu soudu, pokud by se řádně zabýval jejími žalobními tvrzeními, nemělo uniknout, že IPS i po uzavření Převodní smlouvy realizovala vlastní stavební práce, což také plyne z listin založených do soudního spisu, např. ze smlouvy o dílo uzavřené mezi IPS a IPS KS. Obvodní soud tuto smlouvu nepovažoval za nutné provést jako důkaz, nicméně jeho povinností bylo přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.
Věrohodnost Převodní smlouvy a její uzavření nemohlo zpochybnit, že si Ing. B. Č. v době svého výslechu, který se konal s odstupem asi 10 let od rozhodných událostí, nevzpomněl na společnost IPS KS a na to, že v ní zastával funkci jednatele. Stěžovatelka naopak poukazuje na výpověď svědka Ing. Z. B., který existenci a okamžik uzavření Převodní smlouvy potvrzuje, pravost podpisu na ní potvrzuje i Ing. Č. Obvodní soud se však s těmito důkazy opomněl vypořádat, což platí i pro svědeckou výpověď J. P. Jestliže uvedený soud konstatoval, že nebylo prokázáno předání Převodní smlouvy vedlejšímu účastníkovi, resp. že mu nebyl oznámen okamžik postoupení práv a povinností společností IPS, popř. IPS KS, pak podle stěžovatelky není zřejmé, jaký vliv by tyto závěry mohly na posouzení otázky její aktivní věcné legitimace mít, navíc z řady důkazů vyplývá opak. Přitom obvodní soud o některých důkazech nerozhodl a některými se nezabýval, a jde tudíž o tzv. opomenuté důkazy. Má se jednat o dopis IPS KS ze dne 12. 4. 1999, v němž byl Eurotel vyzván k úhradě zálohy z Budoucí smlouvy. Z něho by mělo být zřejmé, že se Eurotel dozvěděl o převodu práv a povinností. Tento důkaz byl proveden, avšak nebyl, jak plyne z rozsudku obvodního soudu, zohledněn. Dále stěžovatelka zmiňuje dopis IPS KS ze dne 23. 7. 1999, jenž byl rovněž jako důkaz proveden. Jím uvedená společnost odstoupila od Budoucí smlouvy a tím srozumitelně projevila, že na ni přešla práva a povinnosti z uvedené smlouvy. Obvodní soud jej však považoval za důkaz nepostoupení práv a povinností s tím, že je na něm logo IPS. Přitom opomněl, že vedle holdingového loga, užívaného patrně všemi dceřinými společnosti, obsahuje hlavičku IPS KS. O dalším dopise ze dne 23. 7. 1999, ve kterém se IPS KS vyjadřovala k neopodstatněné snaze o odstoupení ze strany Eurotelu, soud prvního stupně vůbec nerozhodl, protože jej považoval za duplikát předchozího dopisu. Pokud by jej tímto způsobem neopomněl, zjistil by, že jím byl Eurotel upozorněn, že předchozí korespondence, adresovaná IPS, nebyla adresována smluvnímu partnerovi z Budoucí smlouvy. Dále stěžovatelka poukazuje na dopis ze dne 28. 7. 1999, jenž byl jako důkaz proveden. V něm Eurotel výslovně akceptoval IPS KS jako svého smluvního partnera, obvodní soud však k jeho obsahu nepřihlédl a neuvedl, proč tak neučinil. V jeho světle má být tvrzení vedlejšího účastníka, že se dozvěděl o převodu práv a povinností z Budoucí smlouvy až v roce 2005, absurdní. Stěžovatelka zmiňuje rovněž dopis IPS KS ze dne 12. 1. 2000, kde se vysvětluje převod práv a povinností. Tento dopis byl jako důkaz proveden, ovšem obvodní soud se s ním nijak nevypořádal. Stěžovatelkou je zmiňován rovněž dopis ze dne 29. 2. 2009, v němž byl Eurotel upozorněn na škody jím způsobené a v němž byl také vysvětlen převod práv a povinností z Budoucí smlouvy. Tento dopis Eurotelu společně adresovaly a podepsaly IPS a IPS KS. Ač byl tento dopis navrhován k důkazu, obvodní soud o něm vůbec nerozhodl. Konečně stěžovatelka namítá, že se obvodní soud nevypořádal s výpověďmi vyslechnutých svědků nebo jejich částmi, konkrétně pak s výpovědí Ing. Č., Ing. B. a pana P. Pokud jde o výpověď Ing. H., je z ní patro, že si jako finanční ředitel Eurotelu byl vědom toho, že k převodu práv a povinností skutečně došlo a že se tak stalo v roce 1998. Z uvedeného má plynout, že obvodní soud opomněl rozhodnout, resp. vypořádat se s celou řadou důkazů, takže skutková zjištění, k nimž dospěl, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Uvedený soud měl ignorovat veškeré důkazy zmiňující IPS KS, a naopak akcentoval zápisy z technických porad a další písemnosti, kde se zmiňuje IPS. Městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a bez dalšího se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Tímto postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jestliže pak byla zbavena možnosti dosáhnout uspokojení svých oprávněných nároků, mělo dojít i k porušení majetkových práv.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze pouze odkázal na své, ústavní stížností napadené rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 9 rovněž odkázal na své rozhodnutí a na obsah spisu.
Vedlejší účastnice, Telefónica O2 Czech Republic, a. s., mimo jiné vyjádřila nesouhlas s tím, že by došlo k porušení práv stěžovatelky při zjišťování skutkového stavu. Stěžovatelka prý napadá zejména způsob, jakým soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy. Ten však srozumitelně, velmi podrobně a pečlivě rozvedl, které důkazy vzal za věrohodné a které naopak ne, a z jakých důvodů. Nespatřuje nic závadného na tom, že soud prvního stupně požadoval po stěžovatelce originál Převodní smlouvy, pokud zjistil, že ověřená kopie se neshoduje s kopií dříve předloženou. Závěrům, které uvedený soud učinil na základě jednotlivých verzí Převodní smlouvy i na základě výslechů svědků i tvrzení samotné stěžovatelky, nelze nic vytknout. Jejich správnost dokládá tvrzení stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti. Zde se stěžovatelka opětovně pokouší vysvětlit odlišnost jednotlivých verzí smlouvy, přičemž toto vysvětlení se neshoduje s tvrzením obsaženým v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Navíc soud prvního stupně učinil tento závěr na základě dalších důkazů, např. zápisů z koordinačních schůzek. I když stěžovatelka namítá, že z účasti IPS na těchto schůzkách nelze vyvodit, že by stranou Budoucí smlouvy měla být v dané době IPS, a nikoliv IPS KS, tato skutečnost plyne z neúčasti IPS KS na těchto schůzkách. Na těchto schůzkách se nejednalo pouze o technických záležitostech, ale i o předmětu budoucího nájmu, tedy o podstatě případného budoucího nájemního vztahu. Za protiústavní prý není možné považovat hodnocení svědeckých výpovědí stran (ne)uzavření Převodní smlouvy, a ani hodnocení důkazů týkajících se otázky, zda bylo postoupení práv a převzetí závazků z Budoucí smlouvy řádně oznámeno společnosti Eurotel. Dne 15. 12. 1998, tj. před údajným uzavřením Převodní smlouvy, zaslala IPS společnosti Eurotel dopis, ve kterém oznámila pouze budoucí záměr postoupit práva a povinnosti z Budoucí smlouvy na IPS KS, Eurotel s tím vyslovil svůj souhlas. Soudu však nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by bylo oznámení o údajném uzavření Převodní smlouvy doručeno společnosti Eurotel po datu jejího uzavření (tj. 28. 12. 1998). V této souvislosti vedlejší účastnice poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně jde o rozsudek ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 2390/2000 a ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 2011/2007), z níž má (patrně) plynout, že Převodní smlouva se mohla stát účinnou po svém uzavření až souhlasem společnosti Eurotel. K účinnému postoupení v dané věci nedošlo, resp. nebylo prokázáno, že by došlo k uzavření Převodní smlouvy a že byl převod společností Eurotel odsouhlasen. Jde-li o námitku tzv. opomenutých důkazů, žádný z nich nemohl být relevantní ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem. Výzva k úhradě zálohy, odstoupení od Budoucí smlouvy a další dopisy jsou pouhým tvrzením IPS KS, že k postoupení došlo, nejedná se však o důkaz, který by tuto skutečnost prokazoval. To platí i pro svědeckou výpověď Ing. H., jenž pouze potvrdil poskytnutí svého předběžného stanoviska k zamýšlenému převodu práv a povinností, popřel však, že by o nějaké listině, kterou by byl daný převod oznamován, věděl. Kromě toho nejde o důkazy opomenuté, neboť se k nim soud prvního stupně, pokud byly navrženy k důkazu, vyjádřil. Vedlejší účastnice, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, odmítla, že by k porušení ústavnosti mohlo dojít tím, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti odvolání opřel o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a vzhledem k tomu vyloučila, že by také nastalo porušení majetkových práv stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů pak navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejší účastnice mj. uvedla, že nenapadá hodnocení důkazů, jak vedlejší účastnice tvrdí, ale to, že nalézací soud zatížil proces zjišťování skutkového stavu prvky libovůle, když o některých důkazech nerozhodl a jinými důležitými důkazy se vůbec nezabýval. Opakuje, že všechna vyhotovení Převodní smlouvy jsou obsahově totožná, jediné rozdíly spočívají ve zmenšení přílohy D při kopírování. Odlišnosti písma rukou, jde-li o identifikaci podepsaných subjektů, vznikly tím, že každá ze stran tuto identifikaci doplnila sama. Z žádných důkazů nelze dovodit neexistenci Převodní smlouvy, naopak její existenci potvrdily i vyslechnutí svědci. Vedlejší účastnice se pokouší marginalizovat velké množství zcela opomenutých důkazů s tím, že žádný z nich nemůže být relevantní ve vztahu k závěrům nalézacího soudu ohledně oznámení či prokázání převodu práv a povinností. Z těchto opomenutých důkazů však plyne, že zmíněný převod byl Eurotelu oznámen, a to i ze strany IPS, Eurotel IPS KS jako svého smluvního partnera akceptoval, a tudíž jej měl za prokázaný. Stěžovatelka znovu zmiňuje dopis IPS KS ze dne 23. 7. 1999, který obvodní soud považoval mylně za duplikát jiné listiny, stejně tak měl tento soud opomenout vyhodnotit dopis - odpověď Eurotelu ze dne 28. 7. 1999, z něhož plyne, koho Eurotel považoval za smluvního partnera. Vedlejší účastnice si musela být toho, že obecné soudy porušily uvedeným způsobem právo na spravedlivý proces, vědoma. Snaží se vzbudit dojem, že k převodu práv a povinností ani dojít nemohlo s argumentací, že takový převod je úkonem složeným z postoupení pohledávky a převzetí závazku, k němuž se vyžaduje souhlas druhé strany, přičemž tento souhlas se snaží zpochybnit. Její argumentace je bez právního významu, neboť na absenci souhlasu obecné soudy své rozhodnutí nezaložily. Navíc Eurotel svůj souhlas k převodu udělil dne 21. 12. 1998, když jej vyznačil přímo na dopis IPS ze dne 15. 12. 1998. Vedlejší účastnice sice tvrdí, že šlo pouze o souhlas "předběžný", to však neodpovídá příslušnému textu, a pokud má za to, že souhlas měl být uveden až po uzavření Budoucí smlouvy, jde o nesprávný právní názor, což má plynout z judikatury obecných soudů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem Ústavní soud připomíná, že zamítnutí stěžovatelčiny žaloby bylo založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech (obvodní soud konstatoval sice existenci ještě jednoho dalšího důvodu, tento názor však odvolací soud nesdílel). Kasace napadených rozhodnutí by tak měla právní význam, a tudíž by k ní bylo možno přistoupit jen v případě, že by - z hlediska ústavnosti - neobstál ani jeden z nich. Stěžovatelčiny námitky směřují proti oběma důvodům, přičemž Ústavní soud se zabýval nejprve těmi, které se týkají tzv. důkazního řízení. Z ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatelce je dobře známa judikatura Ústavního soudu, (jen) za jakých podmínek mohou mít vady důkazního řízení za následek porušení ústavnosti, takže bylo by zbytečné se k této otázce podrobně vyjadřovat, a postačí proto odkázat např. na obsah "shrnujícího" usnesení ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, usn. č. 91). Klíčovou v dané věci bude otázka, zda jádrem ústavní stížnosti jsou námitky, že důkazní řízení je zatíženo některou z ústavně relevantních vad (v kladném případě pak, zda se tyto nejeví zjevně nedůvodnými), nebo zda tyto námitky ve své podstatě představují polemiku s hodnocením důkazů provedeným ze strany obecných soudů (která principiálně její opodstatněnost založit nemůže). Vzhledem k tomu, že posuzovaný případ není ze skutkového hlediska jednoduchým, Ústavnímu soudu nezbylo než přistoupit k poměrně podrobnému rozboru důkazní situace, přičemž byl veden snahou "nepřehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, nicméně v některých případech se vlastnímu hodnocení nebylo možné vyhnout, to však jen za účelem zodpovězení výše položené otázky.
Stěžovatelka, jak plyne z ústavní stížnosti, má za to, že hodnocení listinných důkazů - kopie (příloha soudního spisu D), ověřené kopie (T) a originálu (U) Převodní smlouvy ze strany obvodního soudu, který tyto důkazy odmítl jako nevěrohodné, bylo přepjatě formalistické. Uvedený soud poukázal na to, že stěžovatelka nebyla schopna předložit více než 5 let originál zmíněné smlouvy, přičemž sama uvedla, že jím nedisponuje, a dále že (původně předložená) kopie D má odlišné provedení než ostatní dvě listiny, jde-li o písmo strojem, dopisované označení subjektu, který jako oprávněný listinu podepsal, i o typ ručního písma a uspořádání zápisu. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obvodní soud požadoval originál Převodní smlouvy protiprávně, neboť ve spise byla od okamžiku podání žaloby založena kopie této smlouvy a od 5. 6. 2007 i notářský opis originálu, jehož pravost nikdo relevantním způsobem nezpochybňoval. Z protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. 3. 2007 (č. l. 237 a 238) plyne, že vedlejší účastnice poukazuje na svá předchozí vyjádření, v nichž zpochybnila uzavření Převodní smlouvy, a připomíná stěžovatelčino sdělení, že "v archivu dohledá originál této smlouvy, což se doposud nestalo". Na to stěžovatelka reagovala sdělením, že zmíněný originál zřejmě nebyl předložen nedopatřením, a požádala o poskytnutí lhůty 1 týdne. Z protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 5. 2007 (č. l. 245) lze zjistit, že stěžovatelka uvedla, že se u ní předmětný originál nenachází. Následně byla soudem vyzvána "předložit soudu důkaz o aktivní legitimaci", a to do 7. 6. 2007. V přípise ze dne 5. 6. 2007 (č. l. 249) stěžovatelka sděluje obvodnímu soudu, že se podařilo dohledat originál smlouvy (dosud předložený v kopii), který předloží u jednání, a že zasílá jeho úředně ověřenou kopii. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 9. 2007 (č. l. 294) a ze dne 11. 12. 2007 (č. l. 301) byla stěžovatelka podle §79 odst. 2 o. s. ř. vyzývána, aby předložila daný originál, což svými přípisy ze dne 7. 12. 2007 a 8. 1. 2008 odmítla (č. l. 300, 302), přičemž jej předložila až na jednání dne 24. 1. 2008 (č. l. 305).
Jestliže stěžovatelka má za to, že šlo o protiprávní postup, již obvodní soud vysvětlil na jednání dne 24. 1. 2008 (č. l. 307 soudního spisu) důvody, proč listinné důkazy jsou prováděny zásadně v originále, a tedy proč daný požadavek byl zcela v souladu se zákonem, přičemž ani Ústavní soud na tomto závěru nic závadného neshledal. V souzené věci je ale podstatné, zda namítané procesní pochybení by mohlo mít nějaké dopady v oblasti hodnocení předmětných listinných důkazů ze strany obvodního soudu, nic takového ovšem z ústavní stížnosti neplyne (a ani nebylo Ústavním soudem zjištěno). Daná námitka tak nejenže není důvodná, ale není ani relevantní. Jde-li pak o shrnutí okolností ze strany obvodního soudu, za nichž opatřování těchto důkazů probíhalo, toto zcela koresponduje s obsahem spisu.
Dále pak Ústavní soud ani nezjistil, že by obvodní soud nějak pochybil, jestliže shledal rozdíly mezi původně předloženou kopií Převodní smlouvy (D) na straně jedné a později předloženou ověřenou kopií (T) a originálem (U) na straně druhé. Jde-li však o samotné vyhodnocení těchto rozdílů, v případě strojového písma vyvolávají závěry obvodního soudu pochybnosti. Stěžovatelka vzniklý rozdíl vysvětluje zmenšením dokumentu (a tím i písma) v průběhu kopírování. Zběžným porovnáním kopií uvedených listin, jež stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, lze dospět k závěru, že tomu tak skutečně mohlo být. Uvedená otázka v posuzované věci není bez významu, protože další (evidentní) rozdíly, a to v psaném písmu v jednotlivých listinách, sice dokládají, že kopie (D) nebyla pořízena z později předloženého stejnopisu originálu (U), to by však bylo možno vysvětlit tím, že původně předložená kopie představovala kopii jiného stejnopisu originálu Převodní smlouvy - ta měla být sepsána ve čtyřech vyhotoveních (viz čl. II Převodní smlouvy i výpověď svědka Ing. Z. B. na č. l. 317). Nelze však pominout, že soudní spis již předmětné přílohy neobsahuje, a tedy Ústavní soud nemá žádnou možnost ověřit, zda obecné soudy skutečně měly k dispozici tytéž listiny, jaké nyní tvoří přílohu ústavní stížnosti. Na základě těchto skutečností možno toliko konstatovat, že pokud stěžovatelka předložila tutéž listinu, jako byla ta, která tvořila přílohu D soudního spisu, stala by se konstrukce, na níž stojí závěr o nevěrohodnosti uvedených listin (a která je tvořena poukazem na rozdíly v jednotlivých listinách a okolnosti provázející jejich opatřování) méně pevnou. Na straně druhé by bylo předčasné označit postup obvodního soudu za "přepjatý formalizmus", jak stěžovatelka namítá (spíše má na mysli tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými), neboť skutkové závěry obecných soudů nebyly postaveny pouze na uvedených skutečnostech, ale rovněž na tom, co bylo zjištěno na základě dalšího dokazování.
Obvodní soud v prvé řadě poukázal na svědecké výpovědi Ing. Z. B. a Ing. B. Č. s tím, že sice žádný z nich pravost podpisu na Převodní smlouvě nezpochybnil, ovšem že prvně jmenovaný si povšiml rozdílu ve strojovém písmu, o němž bylo pojednáno výše, druhý pak vůbec společnost IPS KS neznal, ač měl být jejím jednatelem. Možno dodat, že Ing. Z. B. ve své výpovědi na jednom místě uvedl, že kdysi nějakou smlouvu o přechodu práv a závazků podepisoval, ale není si tím jist, po seznámení s její kopií prohlásil, že si vůbec nevzpomíná, že by ji podepisoval. Totéž uvedl i druhý svědek. Stěžovatelka sice namítá, že důkazy těmito svědeckými výpověďmi věrohodnost zmíněných listin nemohou zpochybnit, protože Ing. B. Č. si po 10 letech (vůbec) nevzpomněl na existenci společnosti IPS KS a Ing. Z. B. měl existenci Převodní smlouvy potvrdit. Skutečnost, že stěžovatelka hodnotí tyto důkazy jinak než obvodní soud, ač zde evidentně existuje prostor také pro jejich jinou interpretaci, a to jak samostatně (srov. zejména výše zmíněnou část výpovědi Ing. Z. B.), tak ve spojení s důkazy dalšími (viz níže), nejde o vady, jež by mohly být z hlediska ústavnosti relevantní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odmítá názor obvodního soudu, že by věrohodnost listiny mohla zpochybnit údajná chyba v psaní v dopise IPS KS ze dne 23. 7. 1999 (původně příloha I soudního spisu), adresovaném společnosti Eurotel, kde bylo uvedeno, že práva a povinnosti z Budoucí smlouvy byly postoupeny dne 21. 12. 2008 (pozn.: nikoliv, jak by mělo být správně, dne 28. 12. 2008), což zdůvodňuje tím, že šlo jen o chybu v psaní. Obvodní soud ale poukazoval na to, že dopisem ze dne 15. 12. 1998 (pozn.: tedy ještě před uzavřením Převodní smlouvy) společnost IPS informovala Eurotel o tom, že postoupila svá práva budoucího pronajímatele na společnost IPS KS (pozn.: datem 15. 12. 1998 je opatřen dopis IPS, ve kterém se společnosti Eurotel oznamuje, že na IPS KS "by měla být postoupena na základě naší dohody veškerá práva a povinnosti založená [Budoucí smlouvou]"). Stěžovatelka má tedy zřejmě na mysli dopis IPS KS ze dne 21. 12. 1998 (příloha V), na který rovněž obvodní soud poukazoval a v němž mělo být společnosti Eurotel tvrzeno, že dne 21. 12. 1998 IPS postoupila všechna svá práva a povinnosti na dceřinou společnost IPS KS. Oba tyto důkazy pak měly dle obvodního soudu zpochybňovat existenci a účinnost Převodní smlouvy, a pokud s tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, jde toliko o polemiku s hodnocením těchto důkazů.
Obvodní soud vycházel rovněž ze Zápisů z koordinačních schůzek "BUDOVA STŘED" č. 2 až 6 (zpracovaných od ledna 1999 a do 17. 5. 1999) s tím, že se těchto schůzek účastnila IPS a že v nich není žádná zmínka o IPS KS, a dále ze "Zápisu ze schůzky zástupců IPS a. s. a Eurotel Praha, spol. s. r. o.," ze dne 12. 3. 1999, kde jako smluvní partner je uvedena IPS. Pakliže se stěžovatelka bránila tím, že IPS i po uzavření Převodní smlouvy realizovala stavební práce (a to s poukazem na Smlouvu o dílo uzavřenou mezi IPS a IPS KS), rovněž zde nastala dle názoru Ústavního soudu obdobná situace, jaká byla popsána výše, kdy stěžovatelčino vysvětlení předmětných skutečností, byť jistě není nepřípadné, samo o sobě verzi soudu nevylučuje (k tomu viz níže).
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že z dalších důkazů, o nichž obvodní soud nerozhodl nebo kterými se při hodnocení nezabýval, vyplývá závěr opačný, než ke kterému dospěl obvodní soud. Má jít o dopis IPS KS ze dne 12. 4. 1999 (příloha F), jímž byla společnost Eurotel vyzvána k úhradě zálohy dle Budoucí smlouvy, a také již zmiňovaný dopis ze dne 23. 7. 1999, v němž IPS KS odstupuje od Budoucí smlouvy (příloha I). Dle stěžovatelky se na jeho základě společnost Eurotel dozvěděla o převodu práv a povinností z Budoucí smlouvy. Lze se stěžovatelkou souhlasit v tom ohledu, že vzhledem k tomuto dopisu se společnost Eurotel mohla domnívat, že k tomuto převodu došlo, a dále je z tohoto důkazu zřejmé, že IPS KS vycházela z toho, že daná skutečnost nastala. Neprokazuje to však, že Převodní smlouva byla skutečně uzavřena. Je tedy zřejmé, že se jednalo o relevantní, ovšem toliko o nepřímý důkaz. Jde-li o druhý dopis, stěžovatelka opět polemizuje s tím, jakým způsobem soud prvního stupně daný důkaz hodnotil, konkrétně pak, že akcentoval jednu skutečnost - údajnou chybu v psaní (viz výše) na úkor skutečnosti jiné, tedy že se v tomto dopise zmiňuje (údajné) postoupení práv a povinností z Budoucí smlouvy. Vytýká-li stěžovatelka v souvislosti s tímto dopisem obvodnímu soudu jeho zmínku o logu IPS, jde o pouhé konstatování faktu, aniž by z toho bylo obvodním soudem něco vyvozováno. Poněkud jiná se ale Ústavnímu soudu jeví situace u dopisů ze dne 24. 3. 1999 a ze dne 13. 7. 1999, kde obvodní soud rovněž hovoří o logu IPS, přičemž ale zdůrazňuje, že byly sepsány (vyhotoveny) společností IPS (viz s. 11 a 12 rozsudku obvodního soudu).
Stěžovatelka dále zmiňuje dopis IPS KS ze dne 23. 7. 1999 s označením "Odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě nájemní" (pozn.: kopie tohoto dopisu byla přiložena k ústavní stížnosti), který měl soud prvního stupně vlastním omylem zaměnit s duplikátem dopisu IPS KS stejného data, označeným jako příloha I (viz výše), a proto o něm vůbec nerozhodl, natož aby se s ním vypořádal. Dle stěžovatelky jde přitom o relevantní důkaz, protože v něm byla společnost Eurotel upozorněna, že její předchozí korespondence (konkrétně dopis ze dne 14. 7. 1999, jehož adresátem byla IPS) nebyla adresována "správnému" smluvnímu partnerovi (tedy IPS KS). Stěžovatelce nutno dát za pravdu v tom ohledu, že k žalobě byly přiloženy dvě listiny ze dne 23. 7. 1999 (viz č. l. 2 a 7 soudního spisu), k důkazu byla dle všeho provedena jen jedna z nich (viz č. l. 238) a v odůvodnění napadeného rozhodnutí daný důkaz výslovně zhodnocen nebyl.
V případě dopisu společnosti Eurotel ze dne 28. 7. 1999, adresovanému IPS KS (příloha J), se nelze ztotožnit se stěžovatelčiným názorem, že by nebyl nijak zhodnocen. Obvodní soud jej zmiňuje na straně 11 svého rozsudku, a to (zřejmě) v souvislosti s tím, komu společnost Eurotel adresovala svou korespondenci (dle uvedeného soudu to měly být IPS nebo osoby jednající jménem této společnosti). Jde-li o dopis IPS KS ze dne 12. 1. 2000, adresovaný společnosti Eurotel (příloha V), tento důkaz je zmiňován na straně 12 a 22 rozsudku obvodního soudu, přičemž je zhodnocen jako důkaz svědčící proti stěžovatelce, a to vzhledem k nesprávnému údaji o datu postoupení (viz výše). Stěžovatelka rovněž upozorňuje na dopis ze dne 29. 2. 2000, v němž měl být Eurotel upozorněn ze strany IPS a IPS KS na jím způsobené škody a ve kterém měl být vysvětlen zmíněný převod práv a povinností, s tím, že o něm obvodní soud vůbec nerozhodl, ač byl v žalobě zmiňován a navrhován k důkazu na jednání dne 9. 2. 2005. Uvedené námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Tento dopis v žalobě výslovně uveden není, pouze v části žaloby, kde žalobkyně specifikuje výši svého nároku, je zmínka toliko o tom, že žalovanému bylo dne 29. 2. 2000 zasláno druhé oznámení o výši škod. Výslovně tento dopis k důkazu navržen nebyl a nestalo se tak ani na jednání dne 9. 2. 2005, neboť zde žalobkyně toliko obecně uvedla, že navrhuje jako důkazy listiny označené v žalobě. Oproti tomu usnesením obvodního soudu ze dne 2. 8. 2004 č. j. 51 C 27/2003-79 byla žalobkyně mj. vyzvána k tomu, aby předložila všechny v žalobě navržené listinné důkazy, a jestliže žalobkyně uvedený dopis nepředložila (nebo alespoň jej výslovně k důkazu nenavrhla), nelze jeho neprovedení přičítat obvodnímu soudu k tíži.
Stěžovatelka dále uvádí, že společnost Eurotel musela vědět o změně smluvního partnera a tuto změnu akceptovala. Nutno předně zmínit, že ač k uzavření Převodní smlouvy mělo dojít již dne 28. 12. 1998, společnost Eurotel se ani s odstupem několika měsíců neorientovala v tom, kdo je její smluvní stranou. I když byla vyzvána, jak stěžovatelka uvádí, k úhradě zálohy dle Budoucí smlouvy dopisem IPS KS ze dne 12. 4. 1999, různá jednání předtím i poté (viz níže) probíhala s IPS a také této společnosti adresovala dopis ze dne 14. 7. 1999, obsahující odstoupení od Budoucí smlouvy (příloha K). Prostřednictvím dopisu ze dne 23. 7. 1999, označovaného stěžovatelkou jako tzv. opomenutý důkaz, ale také (soudem "neopomenutého") dopisu z téhož dne (příloha I), IPS KS sděluje společnosti Eurotel, že ona je jejím současným smluvním partnerem. Jestliže Eurotel - za dané situace - na tyto dopisy reagoval, je otázkou, zda toto lze považovat za "akceptaci" IPS KS coby smluvního partnera a hlavně jaké právní následky by této "akceptaci" bylo možno přičítat. Především pak z těchto důkazů ani z jednání společnosti Eurotel neplyne, že by IPS KS prokázala, že došlo k převodu práv a povinností z Budoucí smlouvy, případně že by tuto skutečnost IPS oznámila společnosti Eurotel.
Z provedených listinných důkazů, jichž se stěžovatelka dovolává - ať již byly zmíněny a zhodnoceny soudem prvního stupně (příloha I a V), či nikoliv (dopis ze dne 23. 7. 1999) - vyplývá to, že IPS KS jednala způsobem, jako by k platnému uzavření Převodní smlouvy mezi ní a IPS došlo. To sice na straně jedné nepřímo podporuje její tvrzení, že daná skutečnost nastala, na straně druhé ji na tomto základě nelze postavit najisto, neboť jednání IPS KS mohlo být založeno na nesprávném předpokladu. Pro tuto variantu pak hovoří obvodním soudem (naopak) akcentovaná skutečnost, že IPS KS ve dvou dopisech adresovaných Eurotelu (příloha I a V) uvedla pokaždé jiné, vždy ale chybné datum údajného uzavření Převodní smlouvy. Obvodní soud dále poukazuje na celou řadu listin - zápisů z jednání a korespondence, pocházejících z doby po datu uzavření Převodní smlouvy, z nichž má plynout, že spolu po údajném uzavření Převodní smlouvy jednaly Eurotel a IPS, nikoli IPS KS (viz především s. 22 jeho rozsudku), a to rovněž ohledně nájemního vztahu, takže stěžovatelčino vysvětlení, že IPS realizovala vlastní stavební práce, správnost dané argumentace obvodního soudu rovněž zpochybnit nemůže.
Obecné soudy vycházely z toho, že bylo povinností stěžovatelky v řízení prokázat, že došlo k převodu práv a povinností z Budoucí smlouvy na její osobu, a po provedeném dokazování dospěly k závěru, že své tvrzení, že se tak stalo na základě Převodní smlouvy, neprokázala. Shrne-li Ústavní soud celkovou důkazní situaci, v řízení před obecnými soudy byly na straně jedné provedeny důkazy, které jistě svědčí danému tvrzení, na straně druhé zde existuje řada důkazů, které tato tvrzení zpochybňují, v některých případech dokonce ten samý důkaz může být
interpretován - ať již sám, nebo ve světle důkazů dalších - ve stěžovatelčin prospěch i neprospěch. Byť se Ústavní soud nemůže ztotožnit s výsledkem procesu hodnocení důkazů, nezbývá mu, než jej respektovat. Aby totiž stěžovatelka mohla být ve sporu úspěšná, musela by dostatečně prokázat své výše zmíněné tvrzení, přičemž otázka, zda pochybnosti, které na základě provedeného dokazování mohou důvodně vyvstat, jsou takové povahy, že (již) odůvodňují závěr o neunesení důkazního břemena ze strany stěžovatelky, či nikoliv, závisí na volné úvaze obecných soudů, do které se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat.
Poukazuje-li stěžovatelka na tzv. opomenuté důkazy, obvodní soud skutečně mezi ostatními listinami "přehlédl" dopis ze dne 23. 7. 1999, stejně tak se k některým provedeným důkazům nevyjádřil. Je však třeba si položit otázku, zda se jedná o relevantní pochybení (tedy natolik závažné, že může vést až k porušení ústavnosti). Z "opomenutého" důkazu, jakož i z důkazů, k nimž se obvodní soud výslovně nevyjádřil, plyne jen to, co z důkazů jiných (k nimž se naopak tento soud vyjádřil), tedy že se IPS KS pokládala za smluvního partnera společnosti Eurotel. Obvodní soud však tuto (zcela zjevnou) skutečnost nepokládal za natolik významnou, aby "převážila" nad jinými, v řízení prokázanými skutečnostmi. Požadavek Ústavního soudu na explicitní zdůvodnění, spojený s kasací napadených rozhodnutí, by za této situace mohl mít význam, pokud by bylo možné obecným soudům vytknout "extrémní" hodnocení důkazů. K takovémuto závěru, jak bylo výše zmíněno, dospět nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu