ECLI:CZ:US:2008:3.US.2688.08.1
sp. zn. III. ÚS 2688/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 35 Co 344/2008, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení prvé věty ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností brojí, s tvrzením porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu a kromě zrušení napadeného rozhodnutí navrhuje vydání nálezu, jímž by Ústavní soud dále vyslovil, že "I. uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takové rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82, odst. 1 Ústavy. II. Rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu je porušením čl. 2, odst. 3 Ústavy České republiky. III. Věta první ustanovení §89 z. č. 120/2001 Sb. se ruší."
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel dává najevo nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, jež, podle jeho názoru, zcela odhlíží od novelizace ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., a tvrdí, že soud rozhodl způsobem odporujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy. Obšírně oponuje názorům uvedeným ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 23/06 a provádí srovnání postavení exekutora s postavením soudce se závěrem, že stejně jako soudcům je třeba zajistit i exekutorům materiální nezávislost. Stejně jako soudcům by tak měla být i exekutorům zajištěna jejich odměna, bez ohledu na výsledek řízení, jinak je jedna skupina osob vykonávajících státní moc zvýhodněna proti druhé.
Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí v záhlaví označeného a usnesení soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. Nc 6861/2004 - byla usnesením prvostupňového soudu zastavena exekuce, nařízená usnesením jmenovaného soudu ze dne 19. 3. 2004 sp. zn. Nc 6861/2004, a oprávněnému byla stanovena povinnost zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce v částce 7.735,- Kč. K odvolání oprávněného bylo ústavní stížností napadeným usnesením odvolacího soudu změněno usnesení soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku tak, že se oprávněnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce neukládá. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") vyložil tak, že z uvedeného ustanovení plyne, že při rozhodování o náhradě nákladů exekuce v případě jejího zastavení je soud povinen zkoumat, kdo zastavení zavinil, s výjimkou případu, že důvodem zastavení exekuce je nemajetnost povinného. V dané věci, jak odvolací soud zjistil z obsahu spisu, povinný zemřel v průběhu exekučního řízení (soud I. stupně se mýlil, uváděl-li, že povinný zemřel před podáním návrhu na nařízení exekuce), čímž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, v důsledku čehož byla exekuce zastavena. Za této situace se oprávněný podle závěru odvolacího soudu nedopustil žádného procesního zavinění za zastavení exekuce a proto mu nelze uložit povinnost nahradit exekutorovi její náklady. Tuto povinnost pak nelze uložit ani povinnému, jestliže zemřel a ztratil tedy způsobilost být účastníkem řízení.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud především ve vztahu k navrhovanému petitu nálezu pod bodem I. uvádí, že stěžovatel při jeho formulaci zcela přehlíží, že v posuzovaném případě napadeným rozhodnutím (ale ani rozhodnutím soudu I. stupně) povinnost k placení nákladů exekuce povinnému - o níž se v této části petitu hovoří - uložena nebyla, přitom není v kompetenci Ústavního soudu podávat obecně výklad právních předpisů bez vztahu ke konkrétnímu ústavní stížností napadenému rozhodnutí orgánu veřejné moci, petit navrhovaný pod tímto bodem, stejně jako pod bodem II., tak neodpovídá ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnosti v této části již z tohoto důvodu nelze vyhovět.
V poměru k bodu III. petitu nálezu, tj. ve vztahu k napadenému rozhodnutí obecného soudu, pak třeba připomenout, že Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Pro takový zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě důvod nenašel. V dané věci, a to stěžovatel patrně přehlíží, byl důvodem zastavení exekuce, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, fakt, že povinný v průběhu exekučního řízení zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Za této situace, jak se také v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, se oprávněný nedopustil žádného procesního zavinění na zastavení exekuce, a proto mu nemůže být, jak odvolací soud správně dovodil, uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce. S ohledem na uvedený důvod zastavení exekuce nelze také přisvědčit námitce stěžovatele, že odvolací soud nerespektoval novelizovanou právní úpravu ustanovení §89 exekučního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje tak Ústavní soud za ústavně konformní, na jehož odůvodnění lze zcela odkázat. Pro úplnost, v poměru k argumentaci stěžovatele vycházející ze srovnávání postavení exekutora a soudce a z něj pak dovozující porušení rovnosti, lze odkázat na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, jehož závěry je i senát posuzující tuto věc vázán a nevidí důvody se od nich odchylovat.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele samotným napadeným rozhodnutím neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl a s ohledem na tuto skutečnost odmítl také podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona i návrh na zrušení prvé věty ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu