ECLI:CZ:US:2009:3.US.2705.08.1
sp. zn. III. ÚS 2705/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Vilémem Burianem, advokátem se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2008, č.j. 11 To 149/2007-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení vrchního soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 3 T 11/2007, bylo rozhodnuto podle §455 odst. 2 tr. řádu, že stěžovatel vykoná na území České republiky trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Odvolacího soudu Thracie v Komotini, Řecká republika, ze dne 18. 4. 2003, č. j. 109/2003, a který byl podle §384a odst. 1 tr. řádu uznán pro území České republiky rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 11 Tcu 275/2003. Podle §455 odst. 2 tr. řádu za použití čl. 10 odst. 2 Úmluvy o předávání odsouzených osob č. 553/1992 Sb. bylo dále rozhodnuto, že se ve výkonu trestu odnětí svobody bude pokračovat, přičemž uložený trest odnětí svobody se přizpůsobuje a stanoví se jeho délka na patnáct let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 3 Tdo 817/2008, s poukazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání stěžovatele nesměřovalo proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jak má na mysli ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu, neboť rozhodnutím nebyl obviněný uznán vinným a ani mu nebyl uložen trest. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s uznáním a výkonem rozhodnutí cizozemského státu, a takové rozhodnutí nelze efektivně napadnout mimořádným opravným prostředkem, tj. dovoláním, jak stěžovatel učinil a uplatňoval dovolací důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že "heroin, jenž byl nalezen v automobilu, který řídil, je omamnou a psychotropní látkou a taktéž neoprávněný průvoz této látky z jednoho státu do druhého je trestným jednáním podle §187 odst. l tr. zákona", zároveň však obecným soudům vytýká "dvojí náhled na stejný trestný čin". V jeho případě byl čin kvalifikován podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., ačkoli "žádný důkaz o tom, že by věděl o chystané trestné činnosti, či dokonce že by se měl aktivně podílet na obstarání heroinu a jeho úschově ve vozidle, nebyl soudu předložen", a "nikdy nebylo nijak prokázáno", že byl vědomě spojen se skupinou předvídanou zmiňovaným ustanovením. Domníval se, že "cestu z České republiky do Turecka absolvoval jako najatý řidič za účelem dovozu náhradních dílů, a druhá odsouzená B. P. mu byla přidělena jako doprovod znalý světových jazyků". Oproti tomu "zjevnému organizátorovi trestného činu" S. P. byl uložen českým soudem trest odnětí svobody v délce trvání 9 let, což znamená, "že nemohl být jeho trestný čin posuzován podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák.", jako v jeho případě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Dovolací soud stěžovateli připomenul, že podle ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§265a odst. 1 tr. řádu), a zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že tato podmínka není splněna v případě usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí podle §455 odst. 2 tr. řádu.
Že dovoláním (a následně ústavní stížností) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit ustanovením §265a tr. řádu, je nezpochybnitelné, a stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítá (rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá). Vrchní soud též dostál zákonným požadavkům na poučení o opravných prostředcích (srov. §125 odst. 3 tr. řádu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V případech, kdy zákon dovolání (objektivně) nepřipouští, je logicky nelze - bylo-li přesto podáno - považovat za procesní prostředek, který (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Nepřichází ani v úvahu, že by (nevyhnutelné) odmítnutí dovolání mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení se neuplatní.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak svědčí.
Za daného procesního stavu bylo tedy třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj