ECLI:CZ:US:2015:3.US.2725.15.1
sp. zn. III. ÚS 2725/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Tichého, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2015 č. j. 17 Co 217/2015-27 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. dubna 2015 č. j. 19 L 2712/2014-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 8. září 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva o právech osob se zdravotním postižením"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 12 a 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a právo nebýt diskriminován ve smyslu čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 14 Úmluvy a čl. 3 písm. b) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že spolu s ní podal zároveň k Nejvyššímu soudu dovolání, avšak s ohledem na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu se obává nepřijatelnosti podání tohoto opravného prostředku. Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, přičemž je splnění procesních podmínek jeho přijatelnosti přinejmenším sporné, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z účinné právní úpravy institutu dovolání nelze dle Ústavního soudu dovodit žádný důvod, kvůli němuž by Nejvyšší soud neměl projednat dovolání, splňující všechny formální náležitosti, brojící proti významnému zásahu do jednoho z nejzákladnějších lidských práv. Z uvedeného pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla stěžovatelem podána předčasně. Jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto je třeba poznamenat, že opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
7. Na závěr se sluší dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 nebo v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde poukázal na případy v judikatuře Ústavního soudu, kdy ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (srov. kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu