ECLI:CZ:US:2006:3.US.275.06
sp. zn. III. ÚS 275/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., právně zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem AK se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2006 č. j. 26 Co 32/2006-122, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 3. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2006 č. j. 26 Co 32/2006-122, a to pro porušení čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem ze dne 21. 10. 2005 č. j. 26 C 145/2004-96 rozhodl Okresní soud v Trutnově ve věci žalobce F. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti žalovaným 1) T. K. a 2) Ing. H. K. o zaplacení částky 26 160,- Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci 8 760,- Kč s příslušenstvím; žalobu o zaplacení dalších 17 400,- Kč s příslušenstvím zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2006 č. j. 26 Co 32/2006-122 Krajský soud v Hradci Králové přerušil odvolací řízení do doby skončení řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 26 Co 355/2005 ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s přerušením odvolacího řízení. Tvrdí, že krajský soud v probíhajícím odvolacím řízení měl sám provést důkaz výzvou a rozhodnutím Městského úřadu Vrchlabí č. j. výst. 332/445/2003-Ba, a dále důkaz sdělením ve věci kolaudačního řízení vydaným Městským úřadem Vrchlabí dne 10. 1. 2006 č. j. výst. 1318/416/2004-Ba. Podle názoru stěžovatele lze na otázku, kterou odvolací soud nastiňuje, a to, zda dům č. p. 13 je bytovým domem, kdykoliv odpovědět a není nutno čekat na rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud má k dispozici rovněž důkaz, kterým je pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 10. 2005 č. j. 7 C 179/2004-120, ve kterém bylo o předmětném souboru místností meritorně rozhodnuto tak, že se jedná o soubor místností, nikoliv o byt. Stěžovatel tvrdí, že v tomto případě je uvedené meritorní rozhodnutí ve výroku I. uvedeného rozsudku s odkazem na ust. §159a odst. 4 a 5 o. s. ř. závazné i pro všechny orgány, věc nemůže být projednána znovu, a to ani v odvolacím řízení. Stěžovatel je toho názoru, že v právní věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 355/2005, bylo meritorně rozhodnuto.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením odvolací soud rozhodl v rozporu s ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v této věci dovolací řízení neprobíhá, a o tom, zda se v tomto případě jedná o soubor místností či o byt, již bylo meritorně a i pro odvolací soud závazně rozhodnuto. Mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR, uvádí stěžovatel, je nenárokovým, zvláště v daném případě, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím odvolací soud předjímá rozhodnutí dovolacího soudu, což je nepřípustné. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením soud odepřel stěžovateli domožení se práva, soudní ochrany v reálném čase a je dále přesvědčen, že i další právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
II.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná - jak ostatně ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval - že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243).
Podstata předmětné ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové o přerušení odvolacího řízení, tedy v odlišném právním názoru stěžovatele, jakým způsobem měl obecný soud v řízení postupovat. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup krajského soudu, který je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě má zvolit.
Předmětem řízení v souzené věci je zaplacení částky 26 160,- Kč; žalobce tvrdí, že žalovaní užívají v jeho nemovitosti soubor místností a za užívání by měli platit více, než ve skutečnosti platí, žalovaní tvrdí, že užívají byt a řádně hradí regulované nájemné. Jádrem sporu mezi účastníky je vyřešení otázky, zda nemovitost č. p. 13 v Dolní Branné byla v minulosti kolaudována jako bytový dům a zda prostory užívané žalovanými jsou bytem. V souzené věci dospěl okresní soud v závěru, že nejde o byt, protože nemovitost nebyla jako bytový dům kolaudována. Tuto otázku řešil odvolací soud ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004 v rozhodnutí pod sp. zn. 26 Co 355/2005, a uzavřel, že jde o dům s byty, tj. s předměty schopnými nájmu. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno dne 1. 12. 2005 dovolání. Dle zjištění odvolacího soudu byla věc dne 14. 12. 2005 předložena Nejvyššímu soudu ČR.
V odůvodnění svého rozhodnutí, kterým bylo odvolací řízení přerušeno, poukázal Krajský soud v Hradci Králové na ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že v domě č. p. 13 v Dolní Branné je více souborů místností, užívaných více osobami. Žalobce u Okresního soudu v Trutnově zahájil celkem 32 žalob, které se sporné nemovitosti týkají. Otázka, zda dům č. p. 13 je bytovým domem, je stěžejní předběžnou otázkou, která musí být vyřešena jednotně. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zásadě hospodárnosti řízení odpovídá přerušení řízení v této věci a vyčkání rozhodnutí o dovolání žalobce ve věci Okresního soudu v Trutnově vedené pod sp. zn. 6 C 91/2004.
Dle názoru Ústavního soudu je z rekapitulovaného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu důvodnost přerušení řízení zřejmá. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení procesněprávních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítaného porušení práva na spravedlivý proces či dokonce k zásahu do vlastnického práva stěžovatele.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu