ECLI:CZ:US:2021:3.US.2806.21.1
sp. zn. III. ÚS 2806/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Adamem Bartoškem, LL.M., advokátem se sídlem Olomouc, tř. Svobody 2, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2021, č. j. 1 To 61/2021-2406, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 68 T 3/2021-2375, schválil dohodu o vině a trestu, dle které byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání účastenství ve formě pomoci ke zločinu zpronevěry a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a rovněž k peněžitému trestu ve výměře 60 000 Kč. Poškozená společnost Stanix Projekt, s. r. o., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nyní napadeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") o odvolání poškozené společnosti tak, že rozsudek krajského soudu částečně - ve výroku o náhradě škody - zrušil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti náhradu majetkové škody ve výši 8 829 917 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a poukazuje na pasivitu poškozené v průběhu řízení před nalézacím soudem, její neúčast na jednáních i nezájem o sjednávání dohody tak, aby zde byla zahrnuta i případná náhrada škody. Stěžovatel dále zpochybňuje výklad a aplikaci podústavního práva vrchním soudem. Porušení svých základních práv spatřuje zejména v tom, že vrchní soud nepostupoval v rámci mezí zákona, když mu uložil náhradu způsobené škody, aniž dostatečně zkoumal, zda zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro založení dílčí odpovědnosti stěžovatele a osoby J. B., který je dle závěrů obecných soudů hlavním pachatelem a organizátorem trestné činnosti.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Souhrnně lze uvést, že stěžovatelovy námitky, směřují ke zpochybnění závěru vrchního soudu, který podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit poškozené společnosti náhradu jí způsobené škody. Podle stěžovatele však nejsou pro takový postup splněny zákonné podmínky. Vychází zejména ze skutečnosti, že sám neměl z trestné činnosti a způsobené majetkové škody žádný prospěch a že nebyl hlavním pachatelem a organizátorem trestné činnosti. Odvolává se přitom na závěry nalézacího soudu i vyjádření státního zástupce.
7. Ústavní soud námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné. V posuzované věci totiž nebyl spor o to, že stěžovatel způsobil poškozené jednáním popsaným ve výroku rozsudku krajského soudu škodu v tam uvedené výši. Vrchní soud podrobně a přesvědčivě vyložil, proč bylo namístě, aby o náhradě škody rozhodl dle §228 odst. 1 trestního řádu. Jeho postup a výklad je přitom zcela v souladu se zněním tohoto ustanovení i s jeho komentářovým výkladem, dle kterého má soud "podle §228 odst. 1 věta za středníkem dokonce zákonnou povinnost přiznat poškozenému řádně uplatněný nárok, pokud jsou splněny shora zmíněné podmínky a současně ve skutkové větě rozsudku je uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení, leda by takovému rozhodnutí bránila zákonná překážka nebo byl nárok obžalovaným již zcela uspokojen. Pokud soud v popsané situaci odkáže poškozeného s jím uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, poruší zákonnou povinnost, což může být důvodem pro podání dovolání poškozeným podle §246 odst. 1 písm. d), odst. 2." [srov. k tomu DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav, aj. Trestní řád: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. I dle tohoto komentářového výkladu není současně vyloučeno, aby soud, který bude v budoucnu projednávat trestnou činnost hlavního pachatele, uložil nahradit škodu oběma obžalovaným společně a nerozdílně, a to aniž by bylo nutné jakkoli rušit či měnit výrok napadeného rozsudku.
8. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základního práva. Vrchnímu soudu totiž nelze vytknout, že ohledně nároků poškozené společnosti rozhodl právě tímto způsobem. Naopak, v dané věci vrchní soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně a rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
9. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu