ECLI:CZ:US:2008:3.US.2807.07.1
sp. zn. III. ÚS 2807/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 7. 2007, č.j. 23 Co 9/2007-1230, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 10 C 110/2005-1172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Poněvadž ústavní stížnost stěžovatelka podala souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.
Dne 21. 8. 2008 obdržel Ústavní soud vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, č.j. 22 Cdo 2344/2008-1285, kterým bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 7. 2007, č. j. 23 Co 9/2007-1230, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č. j. 10 C 110/2005-1172, s výjimkou výroku pod bodem III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jelikož stěžovatelka kritiku průtahů v řízení identifikuje výhradně s požadavkem kasace napadených rozhodnutí, v řízení o ústavní stížnosti není otevřen procesní prostor ani pro jejich (samostatné) posuzování.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 260/99, III. ÚS 573/2000 a IV. ÚS 632/2000) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 7. 2007, č.j. 23 Co 9/2007-1230, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 10 C 110/2005-1172, s výjimkou výroku pod bodem III., je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Pakliže stěžovatelka mínila ústavní stížností napadnout i výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 10 C 110/2005-1172, pod bodem III., postačí zde poukázat na to, že proti němu nepodala odvolání, a jde tedy o návrh nepřípustný - pro nevyčerpání zákonem stanoveného opravného prostředku - rovněž.
Jako návrh nepřípustný byla ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj