ECLI:CZ:US:2015:3.US.2824.14.1
sp. zn. III. ÚS 2824/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Otakara Dohnala, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Jungmanova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2014 č. j. 28 Cdo 654/2014-340 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013 č. j. 64 Co 448/2012-318, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., IČ 00005886, Sokolovská 217/42, Praha 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 22. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Ing. Otakar Dohnal (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 1 578 514,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, domáhal finančního plnění z titulu bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku parc. č. X, v obci Praha, k. ú. Vysočany, s tvrzením, že žalovaný jako vlastník nezkolaudované stavby trasy B metra užívá nadzemní i podzemní části této pozemkové parcely o výměře 368 m2 bez právního důvodu. Své vlastnické právo k podílu o velikosti 0,425 z předmětného pozemku žalobce dovozoval z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 2. 2004 č. j. 13 D 902/2002-33, jímž bylo rozhodnuto o spoluvlastnickém právu žalobce jako dědice po jeho strýci Johnu H. Wormovi.
Dne 24. 7. 2012 rozsudkem č. j. 19 C 73/2006-298 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud"), poté, co jeho mezitímní rozsudek ze dne 29. 10. 2009 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, po doplněném dokazování žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Nalézací soud dovodil, že na předmětném pozemku fakticky hospodařil stát prostřednictvím svých orgánů a organizací, a přestože dříve zahájené vyvlastňovací řízení nebylo dokončeno, v rozhodném období zjevně převzal držbu věci (pozemku jako celku), aniž k tomu existoval právní důvod, čímž došlo k faktickému zmocnění se věci, ač to nebylo právně podloženo. S odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 nalézací soud dospěl k závěru, že v takovém případě bylo na oprávněné osobě (matce žalobce) uplatit nárok v restitučním řízení. Žalobce i jeho sestra uplatnili svůj nárok na dodatečné projednání dědictví po J. H. Woormovi až v roce 2001, ačkoliv jejich strýc zemřel již v roce 1982. Učiněná zjištění dokládají, že v době zásadní pro uplatnění restitučních nároků žalobce nevěděl, že pan J. H. Woorm je stále veden v katastru nemovitostí jako vlastník, a nemohl tak být v dobré víře v tento zápis.
Dne 11. 4. 2013 rozsudkem č. j. 64 Co 448/2012-318 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 7. 2012 č. j. 19 C 73/2006-298 ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, a ve výroku o nákladech státu změnil tak, že jejich výše činí 1 220,- Kč, jinak i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že neexistence smlouvy či jiného titulu při převzetí (odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a že na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích) bylo, aby se domáhali nápravy - např. cestou náhrady z důvodu zastavěnosti - podle restitučních zákonů.
Dne 10. 6. 2014 usnesením č. j. 28 Cdo 654/2014-340 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2013 č. j. 64 Co 448/2012-318, jehož důvodnost žalobce pokládal za danou nesprávným posouzením věci, jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že právní úvahy odvolacího soudu se nikterak nevymykají relevantní judikatuře dovolacího soudu i Ústavního soudu, a své závěry podrobně odůvodnil. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 709/09 (N 222/55 SbNU 85) a uvedl, že závěr vyslovený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dle nichž restituční předpisy vyloučily pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy (tj. i převzetím bez právního důvodu), použití úpravy ochrany vlastnického práva (určovací žaloby) podle obecných předpisů, nelze absolutizovat. Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu na místě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů. V daném případě však bylo dle soudy zjištěného faktického stavu zjevné, že se stát zmocnil pozemku a nakládá s ním zcela dle svého uvážení, přičemž zápis v katastru nemovitostí byl účastníky po řadu let opomíjen a značný časový odstup do snahy zjednat jeho nápravu prostřednictvím obnovy dědického řízení nasvědčuje tomu, že si žalobce (případně jeho právní předchůdce) nebyl tohoto zápisu vědom a nemohl z něj tak pro sebe dovozovat příznivé důsledky, tedy pokládat se za řádného vlastníka (respektive spoluvlastníka) a realizovat své právo.
III.
V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími a v řízení jím předcházejícím, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Popsal judikaturní vývoj v oblasti tzv. restitucí "mimo restituční kolej" a polemizoval s napadenými rozhodnutími, aniž by svá nesouhlasná tvrzení a odkazy na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu doplnil podrobnější argumentací ústavněprávní.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzením jeho věci obecnými soudy.
V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na výše již citované a obecnými soudy při rozhodování aplikované stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedeným stanoviskem pléna byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, přičemž stejně jako obecné soudy neshledal důvod pro uplatnění výjimky z obecného pravidla přednostní aplikace restitučních zákonů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu