ECLI:CZ:US:2013:3.US.2829.11.1
sp. zn. III. ÚS 2829/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Jana Gasiora, zastoupeného Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Českomalínská 516/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011 č. j. 28 Cdo 3617/2008-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008 č. j. 39 Co 218/2007-97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1edna 2007 č. j. 27 C 325/2005-73, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje názor, že ke škodné události a vzniku škody, která mu byla způsobena krádeží jeho kamionu neznámým pachatelem, došlo v příčinné souvislosti s nesprávným postupem Policie České republiky, který spočíval v tom, že policisté nedostatečně prověřili oznámení Ilony Svobodové a pana Tatíčka ze dne 12. 9. 2001 o tom, že se před domem čp. X v jedné boční ulici v obci Straky nachází odstavený kamion, který mu byl den předtím odcizen, přičemž on sám tuto krádež nahlásil dne 11. 9. 2001. Policisté vyslaní k prověření oznámení totiž údajně pouze projeli danou obcí po hlavní ulici, hledaný kamion nenašli, místo nahlášené na policii prý neprověřili, za což byli kárně potrestáni. Liknavý postup Policie ČR umožnil, aby kamion byl z uvedeného místa odvezen neznámou osobou.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně líčí průběh občanskoprávního sporu, v němž se jako žalobce domáhal po České republice-Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 807.860,- Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí argumentaci, již uplatnil ve svých podáních, i argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Následně namítá, že se nalézací a odvolací soud nevypořádaly s jeho tvrzeními a neprovedly většinu jím navrhovaných důkazů, přičemž ale dospěly k závěru, že neunesl své důkazní břemeno. Obecné soudy se prý nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, a nedaly mu tak možnost důkazní břemeno unést. Konkrétně odvolací soud nepovažoval za potřebné provést opakovaně navrhovaný důkaz výslechem zasahujících policistů, ač zjistil, že materiál o jejich kárném řízení, který si sám vyžádal, byl skartován, a přestože policie i Inspekce ministerstva vnitra dospěly k závěru, že prověření výskytu kamionu bylo nedostatečné. Stěžovatel odmítá argumentaci soudu, že se lze spokojit s úředními záznamy z vyšetřovacího spisu, neboť jeho součástí nebyly úřední záznamy o podaném vysvětlení a protokoly o svědeckých výpovědích. Výslechem policistů, kteří přijali oznámení a těch, kteří vyjeli na místo výskytu kamionu, avšak tam nedojeli, ač jim v tom nic nebránilo, by se prý prokázalo, že policisté dostali příkaz vyjet na dané místo, přičemž měli povinnost kamion zajistit, a to i s ohledem na celostátní pátrání, a tento rozkaz nesplnili, ačkoliv šlo o snadný úkol. Výslechy dalších konkrétních svědků mohl být prokázán výskyt kamionu v době, kdy ho policisté ověřovali. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně provedl důkaz trestními spisy, kde je obsažena listinná dokumentace prokazující jeho stížnosti na postup policistů, kteří vedli trestní řízení, avšak společně s odvolacím soudem uvedl pouze souhrnné odkazy na trestní spis, bez konkretizace, z jakých listinných důkazů při svém hodnocení vycházel. Úřední záznam o podání vysvětlení I. Svobodové, který obecné soudy použily jako důkaz, představuje pouhý úřední záznam policisty, jehož správnost a úplnost jmenovaná nestvrzovala. Stěžovatel je názoru, že jeho důkazní návrhy byly způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti, a jejich odmítnutím porušily obecné soudy jeho právo na spravedlivý proces.
Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že reportáž TV NOVA, kterou on navrhl k důkazu, zhodnotil jako subjektivně zabarvenou, nepřípustnou a irelevantní, aniž by tento důkaz provedl, a tedy aniž by znal její obsah. Ten přitom nebyl nikým zpochybněn a skutečnost, že šlo o nahrávku s televizní reportáží, nijak nedevalvuje její obsah, neboť tento důkaz není předem vyloučen z provedení dokazování. Nepravdivé má být tvrzení odvolacího soudu, že opakovaně navrhoval pouze provedení tohoto důkazu, dle stěžovatele jde o bagatelizaci jeho důkazních návrhů. V odvolání totiž namítal neprovedení konkrétních důkazů nalézacím soudem, přičemž odvolací soud se měl řádně vyrovnat i s jejich neprovedením.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, pokud oba soudy uzavřely, že mu vznikla škoda na majetku jednáním neznámého pachatele, a také s jejich závěrem, že nelze dovozovat, že ke vzniku škody došlo v přímé souvislosti s postupem policie. Tuto otázku prý soudy řešily v rozporu s hmotným právem, neboť nezákonná (trestná) činnost jedné osoby nezprošťuje odpovědnosti další osoby za jednání, kterým poruší jiná zákonná ustanovení. Není rozhodné, zda následky jednání jak neznámého pachatele, tak i následného nesprávného úředního postupu policie, se promítly ve stejném předmětu. Odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že policejní příslušníci byli nečinní, to však dle stěžovatele nestačí, jejich činnost musí být řádná, odpovídající i obsahu oznámení. Jakýkoliv podnět o spáchání trestného činu je policie povinna řádně prošetřit; pokud tak neučiní, porušuje prý zákonnou povinnost a odpovídá za škodu způsobenou předchozím trestným činem neznámého pachatele.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně označil jím uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. za nezakládající přípustnost dovolání, a tvrdí, že v doplnění dovolání předestřel otázky zásadního právního významu a judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Stěžovatel poukázal také na odůvodnění svého dovolání, kde namítal vady důkazního řízení s tím, že se odvolací soud vypořádal s danou argumentací nedostatečně. Dle stěžovatele se Nejvyšší soud měl "dovolacím důvodem i co do vad řízení ... zabývat, neboť zásadní právní otázky týkající se procesních vad byly způsobilé ovlivnit ve výsledku samotné rozhodnutí o hmotných právech". Nejvyšší soud se prý přesvědčivě nevypořádal s otázkami, jež dle stěžovatele měly zásadní právní význam ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pouze konstatoval výsledek svého přezkumu, konkrétně neposkytl žádnou argumentaci k obsahu jeho námitky, že nesprávný úřední postup spočíval v tom, že zasahující příslušníci vůbec nedojeli na místo, kde se odcizený kamion měl nacházet, což bylo policií a Inspekcí ministra vnitra uznáno za nesprávné a nedostatečné s tím, že nesplnili rozkaz, který obdrželi.
II.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 325/2005, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 807 860,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze výše citovaný rozsudek potvrdil, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").
III.
Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel ve své podstatě opakuje argumentaci uplatněnou před obecnými soudy ve zjevné snaze docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o ústavní stížnosti, což relativizuje přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé uvedený soud poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména na tu část odůvodnění, kde má být poukazováno na to, že posouzení skutkových okolností se z předmětu dovolacího přezkumu vymyká, i na konstantní judikaturu týkající se příčinné souvislosti.
Městský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že při zjišťování skutkového stavu postupoval v souladu s občanským soudním řádem, že skutkový stav věci byl zjištěn na základě dostatečně provedeného dokazování a že správné je i jeho právní hodnocení.
Obvodní soud pro Prahu 2 poukázal na to, že stěžovatel neuvádí v zásadě žádné nové skutečnosti, se kterými by se obecné soudy postupně nevypořádaly, a svou ústavní stížnost staví převážně na polemice o rozsahu prováděného dokazování a prokázaných skutečnostech.
Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se postavení vedlejšího účastníka řízení (omisivně) vzdalo.
Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k replice. V ní stěžovatel uvedl, že v některých případech může dojít k porušení ústavnosti i porušením tzv. jednoduchého práva, jímž mohou být také procesní předpisy upravující postup obecných soudů při dokazování a hodnocení důkazů provedených či neprovedených i požadavek přesvědčivé, přezkoumatelné argumentace, proč navrhovaný důkaz neprovedly.
IV.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť policisté nedůsledně postupovali při plnění pokynu svého nadřízeného a porušili tak ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Současně však odmítl, že by byla splněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi tímto postupem a vzniklou škodou (slovy, že "případný nesprávný úřední postup nelze považovat za hlavní a jedinou přímou příčinu vzniku škody..."). Argumentoval tím, že ke vzniku škody došlo dříve, a to samotnou krádeží, a že není jisté, zda by řádné splnění pokynu nadřízeného vedlo bez dalšího k navrácení majetku stěžovateli, neboť nebylo postaveno najisto, zda v době, kdy měla být přítomnost vozidla zjištěna v obci Straky, se zde odcizené vozidlo nacházelo. K tomu dodal, že k postavení nezpochybnitelné vazby příčiny a následku mezi uvažovaným objevením vozidla policisty a jeho navrácením by musel být dán takový sled služebních úkonů uložených zákonem, který by nutně musel vést k zajištění vozidla a jeho navrácení majiteli, avšak takový sled úkonů policistů ze zákona nevyplývá, protože volba konkrétních úkonů záleží na provádějícím policistovi podle konkrétních okolností případu.
Městský soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil v tom ohledu, že ke vzniku škody došlo odcizením vozidla, a že pokud vozidlo v obci Straky nebylo policisty objeveno, nelze dospět k závěru, že ke vzniku škody došlo v přímé souvislosti s postupem policie. Argumentoval tím, že nebylo prokázáno, že by policisté byli nečinní, a tím, že policie obdržela informace zprostředkované a nedostatečné. Uvedený soud uzavřel, že se stěžovateli "nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti s postupem policie, který by bylo možno hodnotit jako nesprávný úřední postup".
Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na svou ustálenou judikaturu, dle které ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu, která nastupuje za splnění tří podmínek: 1. nesprávný úřední postup, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jde o podmínky kumulativní, a tudíž není-li naplněna jedna z nich, odpovědnost státu nevzniká. Z hlediska ústavněprávního přezkumu z toho plyne, že je-li zamítnutí žaloby ze strany obecných soudů založeno na nenaplnění více než jedné podmínky, postačí, když z hlediska ústavnosti obstojí jen jeden z důvodů.
Z výše uvedeného lze tedy dospět k závěru, že s ohledem na nemožnost prokázat v činnosti zasahujících policistů nesprávný úřední postup, nebylo důvodně možné rovněž prokázat příčinnou souvislost mezi stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem a jemu vzniklou škodou. Námitka stěžovatele, že policisté, na základě jim s časovou prodlevou poskytnutých pouze kusých informací o místě odstaveného kamionu, museli při důsledném prověření oznámení kamion najít a zajistit, je svou podstatou spíše ryzí spekulací.
Ke stěžovatelově námitce, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, je možno uvést:
Obecné soudy v zásadě nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, pokud ovšem jejich neprovedení v odůvodnění svých rozhodnutí řádně odůvodní. Tento postup byl v projednávané věci splněn, neboť odvolací soud sice v krátkosti, avšak přesto v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, jaké návrhy stěžovatele na doplnění dokazování neprovedl a z jakých důvodů tak učinil. V posuzované věci bylo zamítnutí důkazních návrhů opřeno o z hlediska ústavnosti akceptovatelný (typový) důvod, tedy pro "nadbytečnost" (viz např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 SbNU 239).
Ústavní soud rovněž nezjistil, že by odmítnutím dovolání stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod, neboť dovolací soud podrobně ve svém rozhodnutí vysvětlil důvody, které ho vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Z hlediska ústavnosti nelze závěrům dovolacího soudu ničeho vytknout.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu