ECLI:CZ:US:2002:3.US.285.02
sp. zn. III. ÚS 285/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Z. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 58 Co 532/2001-109, ze dne 6. 2. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel telefaxovým podáním ze dne 9. 5. 2002 předložil Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnil písemným podáním ze dne 9. 5. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 58 Co 532/2001-109, ze dne 6. 2. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. 9 C 187/99-92, ze dne 18. 4. 2001. Rozsudkem soudu I. stupně bylo vyhověno žalobě směřující proti stěžovateli o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal, spis sp. zn. 9 C 187/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl stěžovatel postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím z titulu půjčky na koupi osobního automobilu v srpnu 1997 na základě ústní dohody, přičemž doba vrácení dluhu nebyla sjednána. Žalovaný byl několikrát žádán o vrácení, což neučinil, nakonec svůj dluh písemně uznal co do důvodu i výše a zavázal se jej uhradit do konce dubna 1999, což neučinil. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, namítal nepřípustný nátlak při podepisování uznání dluhu. Dále tvrdil, že částku 80.000,- Kč sice převzal, avšak byla to splátka žalobkyně z jiné ústní dohody, podle které mu měla žalobkyně vyplatit odměnu 100.000,- Kč za pomoc poskytnutou při nakládání s pozemky, a zároveň se mělo jednat o vyrovnání drobných finančních půjček, které s manželkou žalobkyni poskytl. Žalovaný proto vzájemným návrhem uplatnil vůči žalobkyni zaplacení částky 20.000,- Kč (doplatek do slíbené odměny). Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 9 C 187/99-92, ze dne 18. 4. 2001 tak, že žalobě vyhověl, vzájemný návrh žalovaného zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že uznání dluhu učinil pod nátlakem žalobkyně nebo jiné osoby nebo že by žalobkyní byl uveden v omyl. Dále konstatoval, že se žalovanému nepodařilo v řízení prokázat existenci závazku žalobkyně uhradit v jeho prospěch částku 100.000,- Kč, své závěry odůvodnil s poukazem na skutková zjištění, která v řízení vyšla na jeho.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 58 Co 532/2001-109, ze dne 6. 2. 2002, rozsudek soudu v obou meritorních výrocích potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich odpovídající skutková zjištění a věc též zcela správně posoudil po stránce právní. Dále konstatoval, že odvolání je posuzováno v systému neúplné apelace, neboť účastníci byli řádně poučeni ve smyslu §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy do doby rozhodnutí soudu I. stupně. Ve věcech sporných se tak předpokládá, že všechny skutečnosti a důkazy, které účastník mohl uplatnit, uplatnil před soudem I. stupně a jestliže tak neučinil, nemůže je již uplatnit v řízení odvolacím. Dále se odvolací soud podrobně zabýval jednotlivými námitkami uvedenými v odvolání, včetně námitky, že soud I. stupně neprovedl všechny navrhované důkazy. K těmto námitkám v odůvodnění zaujal stanovisko.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného základního práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy neumožnily výslech všech navrhovaných svědků, a proto potom nemohly tvrdit, že neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že přezkoumával napadený rozsudek v systému neúplné apelace, pokládal skutková zjištění a právní posouzení věci soudem I. stupně za správná. Okolnost, že v odvolacím řízení nebylo přihlíženo k důkazním návrhům stěžovatele uvedeným v odvolání a nebyli vyslechnuti navržení svědci, odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení §213 odst. 3 o.s.ř. Dále odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování, jednání před ním i před odvolacím soudem bylo veřejné, stěžovatel byl vyslechnut jako účastník řízení a byl také poučen o svých procesních právech. Dostal možnost se osobně vyjádřit k věci i před odvolacím soudem. Nelze podle názoru odvolacího soudu spatřovat porušení práv stěžovatele v té skutečnosti, že soudy obou stupňů posoudily věc po stránce právní v jeho neprospěch. Městský soud v Praze proto navrhoval, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutečností, že obecné soudy posoudily předmětnou věc v jeho neprospěch, a proto polemizuje s právními závěry soudů a namítá, že nevyužily všechny navržené důkazy. K této námitce stěžovatele je třeba uvést, že ve sporném řízení mají účastníci povinnost tvrzení a povinnost svá tvrzení doložit také navrhovanými důkazy. Je však věcí soudu, který v rámci procesu dokazování provádí důkazy a v rámci procesu hodnocení důkazů zjištěné skutečnosti hodnotí, aby posoudil, které důkazy a v jakém rozsahu provede. Není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy, je však povinen v rámci odůvodnění se vypořádat se všemi navrhovanými důkazy a odůvodnit rozsah provádění dokazování. Při této činnosti je obecný soud veden zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je koncipována v §132 o.s.ř. Zásada volného hodnocení důkazů ukládá obecným soudům posoudit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy navzájem ve vzájemných souvislostech tak, aby byl dostatečně zjištěn skutkový stav dané věci. Je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu nezasahovat do procesu hodnocení důkazů, pokud tento proces probíhal v intencích výše uvedené zásady. Jak vyplývá z četných rozhodnutí Ústavního soudu, do procesu hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout jen v tom případě, pokud by právní závěry, které obecné soudy dovodily, byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. V předmětné věci však Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatoval, že nedošlo k vybočení z pravidel obsažených v zásadě volného hodnocení důkazů a samu skutečnost, že obecné soudy rozhodly jinak než věc viděl účastník řízení, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu