ECLI:CZ:US:2013:3.US.2850.12.1
sp. zn. III. ÚS 2850/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ď., t. č. ve Věznici Karviná, právně zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012 č. j. 8 To 40/2012-1629 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2012 č. j. 46 T 1/2009-1605, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v původním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze, rozsudkem ze dne 10. 4. 2009 sp. zn. 46 T 1/2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 8 To 60/2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon" nebo "tr. zák."), jehož se dle zjištění obecných soudů dopustil tím, že dne 9. 10. 2008 v době kolem 23:10 hod. v Praze 1 v prostorách restaurace Monarch, po předchozí roztržce s poškozeným Jiřím J. (jedná se o pseudonym), a poté, co jej poškozený nejméně jednou udeřil do obličeje, vytáhl od pasu svou legálně drženou pistoli zn. S1G SAUER vz. P230, ráže 9 mm, namířil na poškozeného a v úmyslu jej usmrtit na něho třikrát vystřelil z bezprostřední vzdálenosti, přitom jej třikrát zasáhl a způsobil mu smrtelná střelná poranění. Za tento čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti a půl roku, dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona uložen trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "tr. řád") byl povinen zaplatit náhradu poškozeným.
Jelikož podle názoru stěžovatele po právní moci výše uvedeného prvostupňového rozsudku vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Tento návrh byl zamítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2012 č. j. 46 T 1/2009-1605 podle ustanovení §283 písm. d) tr. řádu. Stížnost, již proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta usnesením ze dne 15. 5. 2012 č. j. 8 To 40/2012-1629. Proti těmto zamítavým rozhodnutím směřuje nynější ústavní stížnost.
Návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel opřel o nově vypracované znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel se domnívá, že tyto znalecké posudky zcela zpochybnily skutečnosti zjištěné v původním řízení, a má tak za to, že jeho návrhu na obnovu řízení mělo být ze strany obecných soudů vyhověno. Stěžovatel je přesvědčen, že novými znaleckými posudky bylo prokázáno, že jednal v nutné obraně, neboť v době před spácháním předmětného činu byl opakovaně napaden ze strany poškozeného, ocitl se v prostorové pasti, vedle něj se nacházela těhotná družka, a motiv jeho jednání byl proto motivem obranným. Na základě těchto skutečností stěžovatel dovozuje, že není možné usuzovat na přítomnost vražedného úmyslu, a jeho skutek by proto měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona. Stěžovatel dále namítá, že nově zjištěné skutečnosti a důkazy jsou rozhodné i při výměře trestu, neboť ke spáchání trestného činu byl stěžovatel vyprovokován násilným chováním poškozeného a svým jednáním pouze odvracel útok z jeho strany. Na základě výše uvedených skutečností je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy měly povinnost návrhu na povolení obnovy řízení vyhovět.
Stěžovatel dále zpochybňuje, zda se Vrchní soud v Praze zabýval jeho stížností dostatečně, když o jejím zamítnutí rozhodl v pouhých třech pracovních dnech od jejího podání. V této souvislosti namítá, že rozhodnutím v takto nepřiměřeně krátké době bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, neboť mu byla upřena možnost předložit soudu doplnění znaleckých posudků, která příslušným znalcům zadal po odmítnutí návrhu soudem prvního stupně. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí neodůvodnil dostatečně a nevypořádal se v něm s většinou námitek obhajoby. Kromě toho vyslovuje domněnku, že jeho věc byla vrchním soudem rozhodnuta přednostně mimo pořadí, v jakém na soud napadla, což svědčí o libovůli ze strany tohoto soudu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá podjatost jednoho ze členů senátu stížnostního soudu.
II.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Jelikož tento mimořádný opravný prostředek představuje zásadní průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, zákonodárce připouští jeho použití jen za výjimečných okolností.
Účelem obnovy řízení je odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních obecných soudů, jež vyšly najevo až po nabytí právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soud již nepřezkoumává zákonnost či odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž hodnotí, zda nové skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz je proto schopná vyvolat následky předpokládané v §278 tr. řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 33, č. 19, str. 409).
Úkolem ústavního soudnictví tedy není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 61, č. 70, str. 89)
Z odůvodnění stěžovatelem napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů přesvědčivě zdůvodnily, proč nepokládají stěžovatelem navrhované znalecké posudky za nové skutečnosti či důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Jak uvádí soud prvního stupně, stěžovatelem navržené znalecké posudky nepřinesly nic nového, čím by se soud v předchozím řízení nezabýval a co by mu před vyhlášením rozsudku nebylo známo.
Po prozkoumání spisové dokumentace ve věci stěžovatele Ústavnímu soudu nezbývá než se ztotožnit s argumentací obecných soudů, podle níž znalecké posudky popisující charakter zranění, jež stěžovatel utrpěl ze strany poškozeného, nemohou změnit závěry obecných soudů, co se týče okolností zranění a jeho vlivu na posouzení předmětného trestného činu. Ani závěry znalců z oboru psychiatrie a psychologie, týkající se osobnosti stěžovatele, nelze hodnotit jako nové skutečnosti či důkazy, neboť se zásadně neliší od původních zjištění soudu a nemohou mít vliv na výrok o vině či trestu. Rovněž znalecké posudky ve vztahu k motivaci jednání stěžovatele nejsou samy o sobě, ani ve spojení s původními důkazy způsobilé nic změnit na závěrech původního odsuzujícího rozsudku, neboť motivace sama nehrála v původním řízení výraznou roli. Nový stěžovatelem předložený znalecký posudek, potvrzující obecnou věrohodnost stěžovatele, taktéž nemůže zpochybnit předchozí zjištění obecných soudů o nevěrohodnosti stěžovatele, který své výpovědi v původním řízení účelově měnil a přizpůsoboval vývoji důkazní situace.
Ústavní soud rovněž neshledal jako důvodné námitky stěžovatele, které hodnotí postup soudu druhého stupně jako nesprávný a nestandardní, pokud tento soud rozhodl o věci příliš rychle a podle názoru stěžovatele mimo pořad věcí. Ústavní soud se přiklání k názoru, že rychlé rozhodnutí ve věci samo o sobě nesvědčí o skutečnosti, že se příslušný soud věcí zabýval nedostatečně, a rozhodl tak bez znalosti věci. Zejména v případě, kdy se soud danou věcí již jednou zabýval, se lze domnívat, že soudní senát bude schopen rozhodnout v kratším čase, než obvyklém. Rovněž argument, podle nějž došlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu tím, že mu nebyl poskytnut dostatečný čas k její přípravě, nepovažuje Ústavní soud za důvodný. Přestože ze znění zákona vyplývá, že stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy, neznamená to bez dalšího, že rozhodne-li soud druhého stupně o této stížnosti v čase kratším, než za jaký si je stěžovatel schopen nové skutečnosti či důkazy obstarat, dojde k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny. Ani přesvědčení stěžovatele o tom, že soud druhého stupně rozhodl v jeho případě mimo pořad věcí, Ústavní soud nesdílí, a to s odkazem na vyjádření výše uvedeného soudu, podle nějž bylo neveřejné zasedání ve věci stěžovatele nařízeno podle provozních možností příslušného senátu v souladu s tou skutečností, že neexistovaly naléhavější záležitosti jím rozhodované. Obsah spisu, vedeného ve věci stěžovatele, pak jasně vyvrací i jeho poslední námitku o podjatosti jednoho z členů senátu soudu druhého stupně, neboť z něj jasně vyplývá, že stěžovatelem označená osoba členem senátu v jeho věci vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu