ECLI:CZ:US:2018:3.US.2854.17.1
sp. zn. III. ÚS 2854/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti příkazu k vydání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu Okresního soudu v Olomouci dne 15. září 2014 č. j. 0 Nt 2112/2014-21, za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označený příkaz k vydání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel v prvé řadě namítá přílišnou obecnost příkazu. Uvádí, že neobsahuje bližší popis trestné činnosti, o kterou má ve věci jít. Blíže odůvodněno by také mělo být jeho časové vymezení, když není jasné, proč byl počátek získávání údajů stanoven k 1. 1. 2009. Počátek určený k takovému dni stěžovatel nepovažuje ani za možný, neboť jednak se domnívá, že bylo možné jej stanovit nedříve od účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 273/2012 Sb., tj. od 1. 10. 2012, jednak bylo na místě respektovat, že podle §97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací data uchovává pouze 6 měsíců.
3. Závěrem stěžovatel upozorňuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-293/12 a C-594/12 s tím, že má pochybnosti, zda orgány činné v trestním řízení respektovaly v nich zaujaté právní názory, když se těmito judikáty v napadeném rozhodnutí nijak nezabývaly (stěžovatel nicméně podrobněji nerozvádí, které z právních názorů, v těchto rozhodnutích vyslovených, má na mysli).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.
6. V případě problematiky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přikazovaného dle §88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, či vydávání údajů o telekomunikačním provozu nařizovaného dle §88a trestního řádu, nutno z hlediska prostředků, které je třeba před případným podáním ústavní stížnosti vyčerpat, rozlišovat, zda se stěžovatel snaží zpochybnit tento odposlech a záznam či vydávání údajů (respektive vydání příkazu k němu) pokud jde o jeho procesní použitelnost v trestním řízení vedeném proti němu (totiž v rámci své obhajoby), anebo jej chce napadnout z jiné pozice. V prvém případě může stěžovatel ústavní stížnost podat bezprostředně po skončení daného trestního řízení; bude-li vyslovena jeho vina, musí ji podat proti poslednímu v daném řízení vydanému pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, totiž proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. V druhém případě připadá v úvahu podání ústavní stížnosti z pozice uživatele odposlouchávaného zařízení či služby ve smyslu §88 odst. 2 a 8 či §88a odst. 1 a 2 trestního řádu, kdy je ovšem nezbytné vyčerpat (je-li to možné) opravný prostředek dle §314l a násl. trestního řádu, když trestní řád za tímto účelem zakotvuje zvláštní řízení určené právě k přezkumu příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazů k zjištění údajů o něm (srov. i Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3626).
7. Ústavní soud si je vědom, že může nastat i situace, kdy by ústavní stížnost chtěla podat osoba, proti které se trestní řízení vedlo, avšak toto řízení skončilo jiným způsobem, než jejím odsouzením, a daná osoba tedy nemá možnost podat ústavní stížnost proti odpovídajícímu rozhodnutí dovolacího soudu, a zároveň by šlo o případ, kdy by nedošlo k informování o přikázaném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§88 odst. 8), resp. o nařízeném vydání údajů o telekomunikačním provozu (§88a odst. 2), vzhledem k výjimce z tohoto informování stanovené zákonem pro některé trestné činy (§88 odst. 9, resp. §88a odst. 3 trestního řádu). Bylo by tak otázkou, zda by Nejvyšší soud v takovém případě považoval opravný prostředek dle §314l a násl. trestního řádu za přípustný, přičemž současně bez počítání lhůty od až takového rozhodnutí Nejvyššího soudu by se mohla ústavní stížnost již jevit opožděnou. Ani tuto situaci však není namístě řešit takovým výkladem podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, který by vedl k nežádoucím jevům v podobě zásahů Ústavního soudu do dosud neskončených trestních řízení a posuzováním námitek, které nejprve mají být zhodnoceny obecnými soudy. Ústavní stížnost v každém případě musí být podána až poté, co trestní řízení bude skončeno. V úvahu u popsané situace tak přichází buď nejprve podání opravného prostředku dle §314l trestního řádu a v případě jeho odmítnutí Nejvyšším soudem pro nepřípustnost napadení takovéhoto jeho posouzení ústavní stížností (domnívá-li se stěžovatel, že takový případný procesní postup Nejvyššího soudu bude protiústavní - nutno zde přitom zdůraznit, že v tento okamžik Ústavní soud nemůže předjímat své posouzení takového názoru stěžovatele), nebo podání ústavní stížnosti ve lhůtě počítané až od konečného rozhodnutí ve věci, kterým bude proti stěžovateli nyní vedené trestní řízení skončeno (to pokud vůči zmíněnému případnému procesnímu postupu Nejvyššího soudu stěžovatel zastává právní názor opačný), kdy s ohledem na nutnost ochrany stěžovatelových práv taková ústavní stížnost nebude moci být odmítnuta z důvodu opožděnosti (čímž Ústavní soud nepředjímá otázku její přípustnosti co do nutnosti vyčerpání zmiňovaného opravného prostředku dle §314l trestního řádu).
8. Stěžovatel ústavní stížností nenapadá žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo vydáno v řízení, ve kterém by byl shledán vinným nějakým trestným činem, a stejně tak ani nenapadá žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by bylo vydáno v řízení o přezkumu příkazů dle §314l a násl. trestního řádu. Naopak tak činí v situaci, kdy trestní řízení dosud probíhá. Zároveň ani neuvádí žádné argumenty, proč se domnívá, že by ústavní stížnost mohla být v této fázi přesto považována za přípustnou.
9. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj