ECLI:CZ:US:2015:3.US.2885.14.1
sp. zn. III. ÚS 2885/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti Českomoravský cement, a. s., se sídlem Mokrá - Horákov, Mokrá 359, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 238/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2069/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 18 Co 317/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. 39 C 260/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zvláště pak pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a pro porušení ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její restituční věci.
Městský soud v Brně v záhlaví identifikovaným rozsudkem (poté co mu věc byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. 9. 2005 rozhodnutím, jímž by bylo určeno, že Bettina Stapleton, Thomas Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michael Paul Kohn nejsou oprávněními osobami ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem), pročež nejsou podílovými spoluvlastníky tam uvedených pozemků v katastrálním území Maloměřice (obec Brno) a že jejich restituční nárok nebyl prokázán. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rubrikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu ve věci samé potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňuje zákonné požadavky, a to v prvé řadě proto, že některé jí v řízení navržené důkazy nebyly bez jakéhokoliv odůvodnění provedeny a současně některé v řízení zjištěné skutečnosti jím nebyly zohledněny. V důsledku toho obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním (rozporným s provedenými důkazy) a potažmo k nesprávným navazujícím závěrům právním. Jmenovitě stěžovatelka obecným soudům vytýká, že shledaly žalovanými podanou výzvu k vydání majetku za včasnou, přestože byla prokazatelně podána až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, a její nedodržení nelze překlenout ani odkazem na přehnaný formalismus (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 72/94) Soudy považovaly žalované za osoby oprávněné, přestože v době jimi uplatněné výzvy nebyly státními občany České republiky, a tedy nesplňovaly potřebnou zákonnou podmínku pro uplatnění této výzvy. Považovaly-li za včasné uplatnění nároku výzvu žalovaných ze dne 9. 8. 1996, stěžovatelka namítá, že tuto výzvu nebylo možné považovat za výzvu dle zákona č. 212/2000 Sb., neboť by takový výklad zjevně zakládal retroaktivní následek, který podle jejího názoru nelze v právním státě připustit ani v restitučních věcech; Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté polemizuje i s tím, že žalovaným byly pozemky vydány v režimu zákona č. 229/1991 Sb., jestliže nesloužily původním vlastníkům k zemědělským ani k lesnickým účelům, a proto žalovaným dle závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993 sp. zn. Cpjn 50/93 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4848/2010 být vydány neměly.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl provést jí navržené důkazy a zabývat se jí tvrzenými skutečnostmi toliko s odůvodněním, že tyto důkazy a skutečnosti nebyly předmětem řízení před soudem prvního stupně; takové tvrzení odvolacího soudu však nemůže dle stěžovatelky obstát, neboť veškeré rozhodné skutečnosti uvedla již ve své žalobě a rovněž označila odpovídající důkazy. Odvolací soud tak zcela pominul její tvrzení, že předmětné pozemky přešly na její právní předchůdkyni na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva průmyslu č. 993 ze dne 7. 3. 1946 (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5376/2007). Odvolací soud se navíc nikterak nezabýval otázkou, zda byl právní předchůdce žalovaných Pavel Kohn odškodněn za jemu znárodněný majetek a v návaznosti na to nezkoumal, zda jmenovaný a jeho právní nástupci nebyli odškodněni v rámci Dohody o náhradě za britský majetek ze dne 28. 9. 1949. Odvolací soud se konečně dle stěžovatelky nezabýval ani námitkou, že žalovaní neosvědčili dědický titul (nalézací soud nezkoumal, zda jsou žalovaní oprávněnými dědici Pavla Kohna).
Konečně dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že jeho usnesení není řádně odůvodněno, neboť nepřípadně odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 259/95, II. ÚS 111/97 a IV. ÚS 302/99, uvedené v odůvodnění odvolacího soudu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je případ i projednávané věci.
Ze stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesených námitek lze za ústavněprávně významnou námitku mít její tvrzení, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí deficitem tzv. opomenutých důkazů; jakkoli je tato námitka potenciálně relevantní, není však opodstatněná.
Stěžovatelčino odvolání bylo projednáváno v režimu tzv. neúplné apelace, což znamená, že odvolací soud mohl provést dosud neprovedené důkazy pouze za tomu odpovídajících předpokladů, což odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 6 dostatečným způsobem vyložil. Proti této skutečnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou věcnou oponenturu nepředkládá, pouze zcela obecně tvrdí, že tato tvrzení a důkazy již obsahovala její žaloba, resp. následná písemná podání ze dne 31. 7. 2007 a 19. 10. 2007. Z vyžádaného soudního spisu se však podává, že jí dovolávané "opomenuté důkazy" a námitky byly uplatněny až v odvolání proti (v pořadí druhému) rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 1. 2012 (č. l. 345 - 351). Poukazuje-li stěžovatelka kupř. na možné předchozí odškodnění Pavla Kohna či jeho právních nástupců, resp. na skutečnost, že inkriminované pozemky přešly na její právní předchůdkyni na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva průmyslu č. 993 ze dne 7. 3. 1946, postačí konstatovat, že její žaloba ze dne 16. 11. 2005 (č. l. 1 - 6) žádná taková žalobní tvrzení neobsahovala, stejně jako i následná písemná podání na č. l. 92 - 96 a 134 - 136, a není tomu jinak ani co do obsahu stěžovatelčina odvolání proti původnímu rozsudku nalézacího soudu ze dne 21. 1. 2008 (srov. č. l. 160 - 166).
V odvolacím řízení neprovedené důkazy proto nelze považovat za důkazy opomenuté, jestliže odvolací soud neměl ze zákona ani možnost tyto důkazy (v režimu neúplné apelace) provést, a obdobný závěr je pak třeba učinit i ve vztahu k tvrzením stěžovatelky, že se odvolací soud nevypořádal s jejími (výše specifikovanými) námitkami.
Ve zbývající části představuje ústavní stížnost pouhou pokračující polemiku stěžovatelky se závěry obecných soudů, jež nevybočuje z hranic práva podústavního. Oproti očekávání stěžovatelky obsahují napadená rozhodnutí obecných soudů rovněž adekvátní zdůvodnění, proč je namístě považovat žalované za osoby oprávněné a proč jejich nárok nebyl prekludován (srov. str. 4, 9 a 11 napadeného rozsudku nalézacího soudu); Ústavní soud zde ústavněprávní deficity neshledává a na tuto část odůvodnění odkazuje. Obecné soudy se konečně rovněž dostatečným způsobem vypořádaly se stěžovatelčinou námitkou, že předmětné pozemky nebylo možné vydat v režimu zákona č. 229/1991 Sb., přestože v současné době nejsou součástí zemědělského půdního fondu (srov. druhý odstavec na str. 5 rozsudku odvolacího soudu).
Je namístě shrnout, že stěžovatelce se jí tvrzený zásah do základních práv doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.
Z výše řečeného plyne, že podmínky aplikace tohoto ustanovení jsou v dané věci dány; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu