ECLI:CZ:US:2010:3.US.2923.09.1
sp. zn. III. ÚS 2923/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Trnková 1864/22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 4 Ads 105/2009-54, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 9 Ca 343/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 343/2007 se podává následující.
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 5. 9. 2007, číslo 875/2007, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 1. 2007, č. j. OSZ-61131/2007, kterým byl stěžovateli od ledna 2007 zvýšen příspěvek za službu náležející ke dni 31. 12. 2006 ve výši 9 832 Kč měsíčně o 2,80%, tj. o 276 Kč měsíčně s tím, že "celkem výsluhový příspěvek od 1. 1. 2007 činí 10 108 Kč měsíčně". V odůvodnění odvolací správní orgán uvedl, že s účinností od 1. 1. 2007 se podle přechodného ustanovení §225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 361/2003 Sb.") příspěvek za službu poskytovaný dle dosavadních právních předpisů považuje za výsluhový příspěvek, na jehož zvyšování se od 1. 1. 2007 vztahuje právní režim §159 tohoto zákona (ve spojení s §67 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jakož i s nařízením vlády č. 461/2006 Sb., o zvýšení důchodů v roce 2007). Z této komplexní právní úpravy pak analogicky vychází i úprava (zvyšování) výsluhových příspěvků, avšak pouze o polovinu zvýšení procentní výměry důchodů.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. K námitce nepřípustné aplikace §159 zákona č. 361/2003 Sb. (s ohledem na okamžik přiznání výsluhového příspěvku) v odůvodnění uvedl, že přijetím zákona č. 361/2003 Sb. došlo k "zásadní změně v pojetí služebního poměru policistů a ve spojení s tím i ke změnám v konstrukci výsluhových náležitostí", v důsledku čehož jsou "zvýšení výsluhových příspěvků, přiznaných do 31. 12. 2006, přiznávána v nižším rozsahu ... než ... podle právní úpravy předchozí". K možnosti aplikace §159 zákona č. 361/2003 Sb., uvedl (ve shodě s názorem veřejného ochránce práv), že se jedná přípustnou formu nepravé retroaktivity, která nenarušuje důvěru v právo a právní jistotu, neboť "citované ustanovení zákona nepůsobí zpět...., ale upravuje způsob provádění valorizací výsluhových příspěvků do budoucna, počínaje dnem nabytí účinnosti zákona"; i na nyní projednávanou věc stěžovatele proto dopadají mutatis mutandis závěry, jež k obdobné problematice (zde zvyšování výsluhového příspěvku vojáků z povolání) zaujal v rozhodnutí sp. zn. 7 A 36/2001 Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, č. j. 4 Ads 105/2009-54, zamítl. V odůvodnění se vyslovil k transformační (resp. sjednocovací) povaze §225 zákona č. č. 361/2003 Sb., kterým došlo k zavedení jednotného právního režimu pro příspěvky za službu (původně přiznané a poskytované na základě zákona č. 186/1992 Sb.) a pro výsluhové příspěvky (nově) přiznané a poskytované na základě zákona o služebním poměru. I když stěžovateli jeho služební poměr již skončil (k 31. 12. 2000), jeho důsledky trvají (včetně výsluhového příspěvku) a tudíž na něj dopadá i úprava (nového) zákona o služebním poměru; jiný závěr - s ohledem na znění §225 tohoto zákona, jakož i okolnost, že zákon č. 186/1992 Sb. byl právě zákonem o služebním poměru zrušen - možný podle jeho názoru není. K namítané retroaktivitě pak - ve shodě s městským soudem - kasační soud konstatoval, že v dané věci jde o retroaktivitu nepravou, jež je "obecně přijímaná a akceptovatelná, neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 či sp. zn. Pl. ÚS 56/05). Nová právní úprava nepřinesla žádnou změnu "týkající se vzniku nároku na příspěvek ... a určení jeho výše" zpětně (do minula), a ani stěžovatelem namítaná právní úprava valorizace nemá zpětné účinky a působí pouze do budoucna (ku podpoře vysloveného pak kasační soud poukázal na právní závěry obsažené ve vlastním rozhodnutí sp. zn. 7 A 36/2001, jakož i v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/96, v němž se vyslovil k "ústavnosti" změny právního režimu poskytovaných výsluhových příspěvků jako takových, a potažmo i režimu jejich valorizace).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud i městský soud ve svých rozhodnutích "připustily využití nepravé retroaktivity tak, že tato působí újmu" a zdůrazňuje, s poukazem na akademický výklad pojmu retroaktivita, že tato je "jevem v podstatě až nežádoucím, jehož přípustnost je odůvodnitelná ... jen pokud přináší prospěch adresátovi právní normy". Stěžovatel míní, že změna podmínek vyplácení příspěvků za službu měla být provedena změnou příslušného ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., neboť právní vztah, tímto zákonem založený, nemohl podle jeho názoru s pozbytím účinnosti zákona zaniknout.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatel v ústavní stížnosti - výlučně - namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce však v dané věci splněny nejsou.
K otázce nepravé retroaktivity, jejíž tvrzená nepřípustnost v této věci tvoří těžiště ústavní stížnosti, se Ústavní soud (jak ostatně naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) opakovaně vyjadřuje tak, že - oproti retroaktivitě pravé (která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností) - spočívá v tom, že "právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým", přičemž nepravá retroaktivita je "v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou" (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94, sp. zn. Pl. ÚS 17/96, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, sp. zn. Pl. ÚS 56/05).
Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém právním vztahu (dříve vzniklém), jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě rozporovaných ustanovení §225 a 159 zákona č. 361/2003 Sb.; aby šlo retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelův nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání (obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava zákonem zachovaného výsluhového příspěvku, resp. jeho zvyšování, je tímto právním předpisem upravena do budoucna, a to je znak normativní změny, proti které nelze ničeho namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních. Že do budoucna působící změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese stěžovateli efekt příznivý, neplatí zcela očividně.
Oproti očekáváním stěžovatele proto právní názory, které byly v dané věci užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze, neboť správním orgánem a soudy podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly též i odpovídajícím způsobem odůvodnily, přičemž na vyčerpávající odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, již postačí (v podrobnostech) toliko odkázat.
Obdobná ústavní stížnost jiného stěžovatele byla usnesením ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 78/10 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta rovněž, a to z důvodů "přísnějších"; Ústavních soud tehdy dospěl k závěru, že námitka porušením práva na spravedlivý proces není efektivně uplatnitelná, jestliže jí stěžovatel brojí (jen) proti hmotněprávnímu posouzení věci, což však "není otázka", která by byla tímto právem "chráněna", přičemž porušení žádného jiného základního práva tvrzeno nebylo. Ústavní soud dodal, že "samotná otázka retroaktivity právních norem je aspekt zkoumaný v souvislosti s konceptem právního státu, který ovšem je strukturálním i materiálním principem, na němž je budován ústavní pořádek; sám o sobě není základním právem [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod], jehož porušení je třeba nalézt, má-li být vyhověno ústavní stížnosti [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Krom práva na spravedlivý proces však stěžovatelka ani netvrdila porušení žádného jiného základního práva".
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu