ECLI:CZ:US:2016:3.US.2946.16.1
sp. zn. III. ÚS 2946/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Plíhala, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 30 Cdo 307/2016-70 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2015 č. j. 30 Co 216/2015-55, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku (vlastnické právo) podle čl. 11 Listiny.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 148/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v daném řízení domáhal peněžité náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 117 000 Kč s příslušenstvím, způsobenou mu průtahy v exekučním řízení. Tuto žalobu obvodní soud zamítl rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 14 C 148/2014-37 a stěžovateli uložil navíc uhradit vedlejší účastnici 900 Kč jako náhradu nákladů řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil obvodní soud především tak, že v dané věci postačí jako satisfakce pouhé konstatování porušení práva ze strany vedlejšího účastníka, k čemuž došlo dne 14. 5. 2014 (poslední den šestiměsíční zákonné lhůty). Exekuční řízení bylo co do merita věci ukončeno během několika měsíců, dalších několik let se vedlo jen kvůli nákladům řízení. V takové situaci nemohly průtahy v tomto řízení vyvolat takovou újmu stěžovatele, aby bylo nutné přistoupit k finanční kompenzaci.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, o němž rozhodl napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že zamítnutí stěžovatelovy žaloby potvrdil a snížil přiznanou náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici na 600 Kč. V první řadě se odvolací soud neztotožnil se stěžovatelovými tvrzeními o nesrozumitelnosti rozsudku obvodního soudu. Stejně jako obvodní soud pak městský soud shledal, že vyřízení stanoviska vedlejší účastnice bylo včasné, neboť bylo poslední den zákonné lhůty doručeno do datové schránky, přičemž žaloba byla podána následující den. Městský soud dospěl rovněž k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečnou náhradou vzniklé nemajetkové újmy. V tomto směru odvolací soud poukázal na to, že na délce řízení se podíleli účastníci, předmětné řízení vykazovalo určitou složitost po stránce procesní a význam řízení pro stěžovatele byl nižší než standardní.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Neshledal přitom dovolání přípustným na základě závěru, že přezkum stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nepřísluší Nejvyššímu soudu, s výjimkou případů, kdy je zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřené. V daném případě pak dospěl k závěru, že úvahy odvolacího soudu odpovídají skutkovým zjištěním a nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ačkoliv odvolací soud neoznačil případ výslovně za výjimečný, je z textu odůvodnění zřejmé, že právě takto posuzovanou situaci hodnotil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele spočívá porušení jeho ústavních práv v první řadě v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s relevantními odvolacími námitkami. Jde zejména o námitku stran nedostatečnosti odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Tu odvolací soud posoudil přehnaně formalisticky a nesprávně, když na jedné straně uvádí, že odůvodnění je dostatečně srozumitelné a určité a na druhé straně tvrdí, že závěry rozsudku lze z jeho kontextu "vysledovat". Takový závěr je dle stěžovatele v rozporu se zákonnými a ústavními požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, které musí být jednoznačné. Dále odvolací soud nepřípustně bagatelizoval nesprávně aplikované závěry závazné judikatury ze strany obvodního soudu. Rovněž se řádně nevypořádal s námitkou, že stanovisko Ministerstva spravedlnosti neobsahuje žádnou omluvu, pouze konstatování porušení práva, a navíc bylo vyřízeno až po šestiměsíční lhůtě. Odvolací soud přitom svévolně toto stanovisko vyhodnotil jako včasně vydané. K nedostatečnosti omluvy se nevyjádřil nijak. Zejména pak stěžovatel zdůrazňuje nedostatečné vypořádání se s námitkou nepřiměřenosti satisfakce pouze formou konstatování porušení práva. I v dalších otázkách se soudy nižších stupňů odchýlily od judikatury soudu dovolacího. Odvolací soud např. zhodnotil význam řízení pro stěžovatele jako "nižší než standardní", avšak peněžitou satisfakci nepřiznal, ačkoliv takový postup je možný pouze v případech, kdy je význam řízení "nepatrný". Při hodnocení dostatečnosti satisfakce byla pak stěžovateli nepřípustně přičtena k tíži jeho procesní aktivita a dokonce aktivita protistrany. Přestože byla žaloba přinejmenším částečně důvodná, neboť Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo porušení stěžovatelových práv, nepromítla se tato skutečnost do rozhodnutí o nákladech řízení.
6. Co se týče rozhodnutí dovolacího soudu, ten svými závěry dle stěžovatele svévolně interpretuje rozsudky soudů nižších stupňů a vyvozuje z nich závěry, které tyto soudy neuvedly. To považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces. Účastník řízení musí mít k dispozici jednoznačně uvedené důvody soudního rozhodnutí a tyto nemůže nikdo, ani vyšší soud, následně dovozovat. Zásadní vady rozsudku odvolacího soudu se pak dovolací soud pokouší nepřípustně zhojit závěrem, že soudní řízení dospělo ke správnému závěru. Dále dovolací soud popřel závaznost své vlastní judikatury. Stěžovatel pak považuje za nepřijatelné, že dovolací soud i přes několik vznesených otázek tzv. zásadního právního významu neshledal jeho dovolání přípustným a k těmto otázkám se vůbec nevyjádřil, resp. se nevyjádřil dostatečně. Podstatou stěžovatelových námitek navíc bylo porušení jeho ústavních práv, jimž musí dle judikatury Ústavního soudu poskytovat ochranu i Nejvyšší soud. Nepřípustně se pak dovolací soud odmítl zabývat otázkou náhrady nákladů řízení, když stěžovatel vznesl v tomto směru relevantní právní otázky. Celkově tak rozhodnutí Nejvyššího soudu hodnotí stěžovatel jako nepřípustně formalistické a svévolné. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.
9. V první řadě se Ústavní soud zabýval stěžovatelovými námitkami tvrdícími porušení procesních předpisů, především v oblasti náležitého soudního odůvodnění. Ústavní soud se s těmito námitkami nemohl ztotožnit. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za srozumitelná a svým rozsahem odpovídající složitosti předmětu řízení. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [(srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Dostatečnost rozsahu odůvodnění posuzuje Ústavní soud rovněž s ohledem na konkrétní okolnosti každého řízení, zejména, zda je účastník zastoupen advokátem, jaký obsah mají jím učiněné procesní úkony, atd. Dle Ústavního soudu je ze všech v daném řízení vydaných rozhodnutí zřejmé, z jakého důvodu je stěžovatelova žaloba, resp. její konkrétní tvrzení, o něž oprávněnost požadovaného nároku opírá, nedůvodná.
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen advokátem, jenž dle obsahu procesních úkonů byl zjevně seznámen s tuzemskou i zahraniční judikaturou soudů v oblasti náhrady nemajetkové újmy, považuje Ústavní soud odůvodnění všech napadených rozhodnutí za zcela dostačující a jednoznačná. Většinou námitek se stěžovatel v odvolání, dovolání i ústavní stížnosti dovolává kasace napadených rozhodnutí z důvodu drobných formálních pochybení, které však s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu nemohou být důvodem pro jeho kasační zásah. To platí zejména při hodnocení námitek stran nedostatečnosti odůvodnění, spočívajícího v nutnosti sledovat kontext napadeného rozhodnutí obvodního soudu, údajné bagatelizace nesprávně uvedených zákonných judikaturních odkazů, tvrzené nepřípustné bagatelizace pochybení a vlastní interpretace rozsudků nalézacího a odvolacího soudu ze strany Nejvyššího soudu a tvrzeného popření závaznosti judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud pak dle Ústavního soudu nepostupoval v dovolacím řízení nepřípustně, když stěžovatelovo dovolání odmítl pro nesplnění podmínek přípustnosti. V tomto směru je podstatné to, že Nejvyšší soud fakticky stěžovatelovy námitky přezkoumal, s výjimkou skutkových námitek, které nemohou být předmětem dovolacího řízení, a srozumitelně se s nimi vypořádal. V takové situaci, kdy jsou všechny pro dovolací řízení přípustné (a ústavněprávně relevantní) námitky dostatečně vypořádány, je z ústavněprávního hlediska nerozhodné, z jakého formálního důvodu není stěžovatelovu dovolání vyhověno. V otázce nákladů řízení se Ústavní soud ztotožňuje s dovolacím soudem, že dovolání neobsahovalo žádné právní relevantní otázky, neboť jím vznesené otázky neodpovídaly zjištěnému skutkovému stavu (včasnost stanoviska vedlejší účastnice) a Nejvyšší soud se tak jimi nemohl zabývat. Stěžovatelova procesní ústavní práva tak v daném řízení porušena nebyla.
11. Ústavní soud dále přistoupil k přezkumu hmotněprávních závěrů napadených rozhodnutí. Závěry o včasnosti stanoviska vedlejší účastnice jsou dle Ústavního soudu zcela přijatelné a lze toliko odkázat na napadený rozsudek odvolacího soudu (srov. str. 4). Omluva stěžovateli nebyla ani předmětem návrhu vedlejší účastnice, ani předmětem žaloby. Porušení stěžovatelových práv pak Ústavní soud nespatřuje ani v klíčovém závěru o dostatečnosti morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva. Tento závěr má logickou oporu v provedeném dokazování a zejména vzhledem k významu předmětného exekučního řízení jej Ústavní soud nepovažuje za projev svévole. Stěžovatelův pokus o přisuzování zásadního významu záměny výrazů "nepatrný" a "nižší než standardní" nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť Ústavní soud nehodnotí napadená rozhodnutí z hlediska formální správnosti. Plně obstojí i závěry soudů ohledně nákladů řízení, a to zejména s přihlédnutím k bagatelnosti částky přiznané vedlejší účastnici a stěžovatelovu úplnému neúspěchu, jelikož žaloba byla podána až po konstatování porušení práva vedlejší účastnicí.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu