ECLI:CZ:US:2008:3.US.2951.07.2
sp. zn. III. ÚS 2951/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 7 C 8/93-1798 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007 č. j. 68 Co 353/2007-1825, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas a i v ostatním splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 10 odst. 1 a 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“).
Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, rozhodl obecný soud prvého stupně v právní věci stěžovatele (žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, nároku na náhradu mzdy a souvisejících nároků) ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se opatrovníkem stěžovatele jako žalobce pro uvedené řízení ustanovuje Statutární město Kladno, se sídlem nám. Starosty Pavla 44, Kladno. Rozhodnutí obecného soudu bylo odůvodněno tím, že stěžovatel se jako žalobce v civilním řízení není schopen plnohodnotně účastnit soudního řízení, hájit svá práva a jasně a srozumitelně se vyjadřovat ve vztahu k soudu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvého stupně o ustanovení opatrovníka potvrdil.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil svůj názor o nesouladu odůvodnění rozhodnutí obou soudů se znaleckými posudky z oboru psychiatrie a klinické psychologie, jež byly v jeho věci zpracovány ohledně otázky způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Stěžovatel upozorňuje na závěry soudních znalců o tom, že je z hlediska psychiatricko–psychologického schopen činit právní úkony. Zdůrazňuje, že obecnými soudy citované ust. §29 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje předsedovi senátu ustanovit účastníku řízení opatrovníka, na jeho případ nedopadá. Stěžovatel má za to, že se na něj žádný z důvodů v uvedeném ustanovení nevztahuje, a to ani překážka ,,nesrozumitelného vyjadřování“, neboť stěžovatel netrpí vadou řeči, mluví naprosto jasně a čistě česky a každé jeho slovo je naprosto srozumitelné. Stěžovatel vyjadřuje názor, že obecný soud závěry znalců chybně interpretoval, neboť dle znaleckého posudku je jeho schopnost účastnit se soudního jednání snížena toliko nepodstatně. Stěžovatel poukazuje na údajné nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kde jsou zmiňovány jeho tzv. kverulantské projevy během řízení před obecnými soudy. Ze strany obecného soudu jde dle názoru stěžovatele o kritiku jeho procesního postupu a nikoli o skutečnosti, jež by mohly být důvodem pro postup dle ust. §29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel přitom rekapituluje prostředky, jimiž soud dle občanského soudního řádu může reagovat na kverulantské chování účastníků, jež však nelze nahrazovat tím, že soud zcela zbaví účastníka možnosti činit procesní úkony a hájit tak svá práva.
Dle názoru stěžovatele obecný soud výše uvedeným postupem hrubě zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, když jej zbavil možnosti před soudem samostatně vystupovat a hájit své zájmy. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu s tím, že zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným právním předpisem musí být účastníku dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (článek 38 Listiny) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné. Tohoto práva stěžovatele napadená rozhodnutí obecných soudů dle jeho názoru zbavila.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i další spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností a není zpravidla oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by jejich činnost vybočila na úkor stěžovatele z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Zejména ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny, uplatňuje Ústavní soud s ohledem na zásadu sebeomezení svou kasační pravomoc jen s největší opatrností.
Jak Ústavní soud z příloh návrhu zjistil, domáhal se stěžovatel žalobou určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nároku na náhradu mzdy a souvisejících nároků proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. města Prahy. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel jako žalobce v průběhu řízení svými podáními opakovaně bezdůvodně a nesrozumitelně měnil a rozšiřoval rozsah jím uplatňovaných nároků, opakovaně nedůvodně vznášel námitky podjatosti soudců, kteří předmětnou věc projednávají, odmítal komunikovat se soudem a opakovaně bezdůvodně podával návrhy na určení lhůty k provedení různých procesních úkonů. Stěžovateli byl sice s ohledem na předpoklady pro osvobození od soudních poplatků v průběhu řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, ten však stěžovatele pro jeho naprostou nespolupráci odmítl zastupovat. V rámci řízení o určení lhůt k provedení procesních úkonů v této věci byly vypracovány znalecké posudky, z nichž vyplynulo, že stěžovatel sice netrpí duševní poruchou na funkční úrovni (např. určitým druhem psychózy) ani u něj nebyly prokázány symptomy organického poškození mozku, byla však u něj zjištěna specifická porucha osobnosti jako příčina závažných kverulujících projevů před obecnými soudy. Jak stěžovatel sám v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, znalci shledali, že sice nejsou dány důvody pro jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům, avšak jeho schopnost účastnit se soudního řízení a činit úkony je snížena, byť nikoli podstatně.
Ústavní soud souhlasí s argumentací stěžovatele potud, že ustanovení opatrovníka ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř. představuje ze strany obecného soudu zásah velmi závažný, neboť je jím konkrétní účastník v daném řízení v důsledku zbaven možnosti samostatně jednat. Takový krok je s ohledem na ústavně garantovaná práva účastníka krajním opatřením. Nelze však přisvědčit názoru stěžovatele, že je postup soudu dle uvedeného ust. o. s. ř. (vedle případů, kdy je účastník neznámého pobytu, či se mu nedaří doručovat na známou adresu v cizině) vázán výhradně na existenci duševní poruchy, odůvodňující zbavení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ust. §10 odst. 1 občanského zákoníku, popř. se musí výhradně odvíjet od nesrozumitelnosti verbálních projevů účastníka ve smyslu vady řeči, hluchoty atd. (srov. i Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář 7. vydání Praha C. H. Beck, str. 125). Dle cit. ust. o. s. ř. předseda senátu může mimo jiné ustanovit opatrovníka účastníku, který byl stižen duševní poruchou nebo se z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Schopnost účastnit se řízení přitom nelze vykládat jako pouhou možnost fyzické přítomnosti či schopnosti činit soudu podání, jakkoli nesmyslná či nesrozumitelná. Dané ustanovení dopadá mimo jiné také na ty účastníky řízení, jimž jejich abnormální psychické vlastnosti neumožňují svá práva před soudem plnohodnotně obhajovat, a to i přesto, že u nich jinak ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nedošlo. K takovému stavu může mimo jiné docházet u osob se zřetelně disharmonickými, značně iracionálními postoji a výrazně sebepoškozujícími vzorci chování, jež jsou důsledkem specifické poruchy osobnosti ve smyslu Mezinárodní klasifikace nemocí (viz Pavlovský, P. a kol.: Soudní psychiatrie a psychologie, 2. rozšířené a aktualizované vydání, Grada 2004, str. 79 a násl.).
V zájmu účastníků, vykazujících patologické extrémní kverulantské chování (jde např. o osoby trpící různými subtypy paranoidní poruchy osobnosti – expanzivně paranoidní, fanatická, kverulantní a senzitivně paranoidní osobnost – viz Práško, J. a kol.: Poruchy osobnosti, Portál Praha 2003, str. 201 a násl.), jež jim ztěžuje jejich účast na smysluplném soudním řízení, je přípustné, aby jim byl ve smyslu citovaného ust. o. s. ř. opatrovník ustanoven. Je na obecném soudu, aby vyhodnotil, kdy kverulující chování účastníka nabývá takových forem, že mu znemožňuje, aby u soudu smysluplně obhajoval svá práva. Tak tomu bude zejména v těch případech, kdy je z dosavadního chování a projevů účastníka zřejmé, že ho k smysluplné účasti v řízení nelze přimět jiným způsobem (např. opakovanými výzvami k doplnění podání pod sankcí odmítnutí návrhu, hrozbou pořádkové pokuty ve smyslu §53 o. s. ř., výzvou, aby si opatřil advokáta apod.). Ústavní soud zároveň připomíná, že znalecký posudek z odvětví psychiatrie či klinické psychologie v takovém případě představuje toliko jeden z možných důkazních prostředků a soud závěry znalců není při posuzování vhodnosti postupu ve smyslu ust. §29 odst. 3 o. s. ř. vázán. Není úkolem znalce posuzovat právní otázky.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě obecný soud postupoval v mezích výše uvedených zásad, jestliže stěžovateli ustanovil opatrovníka, neboť bylo patrno, že stěžovatel není s to smysluplným způsobem před soudem samostatně jednat. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zevrubně popsal soustavné kverulující chování stěžovatele, jež obecnému soudu prakticky znemožňovalo pokračovat v řízení v dané věci a odkázal na závěry soudních znalců, jejichž posudky objektivně prokázaly existenci poruchy osobnosti s výše popsanými projevy. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je to právě soud prvého stupně, kdo je s to nejobjektivněji posoudit charakter a míru kverulujících projevů stěžovatele.
Dále Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovateli byl nejprve v řízení před soudem prvého stupně ustanoven zástupce z řad advokátů, jenž jej ale pro jeho naprostou nespolupráci dále zastupovat odmítl. Sám stěžovatel si odmítl zvolit právního zástupce jiného, přičemž jeho manželka, paní Z. V. nebyla na základě usnesení soudu prvého stupně jako obecný zmocněnec připuštěna. Za této situace se ustanovení Statutárního města Kladna jako opatrovníka stěžovatele jeví jako jediná možnost účinného zajištění ochrany jeho práv v daném řízení. Jde přitom o ustanovení opatrovníka ad hoc pro účely konkrétního probíhajícího řízení, v němž vyšla najevo nezpůsobilost stěžovatele samostatně před soudem jednat, jež však nemá žádný dopad na procesní způsobilost stěžovatele v jiných řízeních, ani na jeho obecnou způsobilost k právním úkonům. Postup obecného soudu se v daném kontextu jeví jako výhradně ve stěžovatelově zájmu a nikoli jako sankce za jeho dosavadní chování před obecnými soudy.
Lze připomenout, že stěžovatel sám dle spisového materiálu zprvu s ustanovením uvedeného města jako svého opatrovníka souhlasil.
Ústavní soud dále konstatuje, že z průběhu dosavadního zatím neskončeného řízení ani z výslovně uvedených námitek stěžovatele neplyne žádná konkrétní skutečnost, jež by zavdala oprávněný důvod domnívat se, že ustanovený opatrovník Statutární město Kladno své povinnosti při hájení práv stěžovatele účinně neplní. Z okolnosti, že se opatrovník nevyjádřil k odvolání stěžovatele proti ústavní stížností napadenému usnesení soudu prvého stupně, nelze na takovou liknavost usuzovat.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými usneseními neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu