ECLI:CZ:US:2020:3.US.2953.20.1
sp. zn. III. ÚS 2953/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Choce, zastoupeného Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2020 č. j. 27 Cdo 2034/2020-111, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020 č. j. 14 Cmo 392/2019-91 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 73 Cm 130/2017-57, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Chlupatého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení o návrhu vedlejšího účastníka řízení (v řízení před obecnými soudy v postavení navrhovatele) na vyloučení stěžovatele z výkonu funkce člena statutárního orgánu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 5. 2019 č. j. 73 Cm 130/2017-57 ustanovil obchodním společnostem UNICA TECHNOLOGIES, a. s. a Unistroj, s. r. o. podle §29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v návaznosti na §21 odst. 4 o. s. ř. z důvodu střetu zájmů opatrovníka JUDr. Josefa Kopřivu.
3. K odvolání stěžovatele a obchodních společností UNICA TECHNOLOGIES, a. s. a Unistroj, s. r. o. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 1. 2020 č. j. 14 Cmo 392/2019-91 rozhodnutí městského soudu potvrdil. Podle vrchního soudu netrpí rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelností, neboť je z něj zřejmé, jakou úvahou se městský soud řídil, když střet zájmů dovodil ze skutečnosti, že stěžovatel je jediným statutárním orgánem obchodních společností UNICA TECHNOLOGIES, a. s. a Unistroj, s. r. o. Posouzení potřeby ustanovení procesního opatrovníka pak bylo v souladu s rozhodovací praxí vrchního soudu.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2020 č. j. 27 Cdo 2034/2020-111 odmítl podle §243c odst. 3 věty první, §218 písm. b) a §243f odst. 2 o. s. ř. jako dovolání podané osobou neoprávněnou, neboť bylo subjektivně nepřípustné. K tomu dodal, že usnesením vrchního soudu, kterým potvrdil usnesení, jímž městský soud ustanovil obchodním společnostem UNICA TECHNOLOGIES, a. s. a Unistroj, s. r. o. procesního opatrovníka, nebylo nikterak rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, v jehož poměrech proto ani nemohla nastat žádná újma na právech odstranitelná tím, že Nejvyšší soud toto rozhodnutí zruší.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nerespektovaly právo stěžovatele, jakožto řádně zvoleného člena statutárního orgánu obchodních společností UNICA TECHNOLOGIES, a. s. a Unistroj, s. r. o., jednat za tyto společnosti, jakož i skutečnost, že stěžovatel je 85% akcionář obchodní společnosti UNICA TECHNOLOGIES, a. s. Nejvyšší soud pochybil, když jeho dovolání odmítl pro subjektivní nepřípustnost. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím vrchního soudu mu újma vznikla, neboť bylo zasaženo do jeho práva jednat za společnost UNICA TECHNOLOGIES, a. s. Podle stěžovatele mělo být rozhodnutí městského soudu o ustanovení opatrovníka odůvodněno, neboť podmínky vyplývající z §169 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nemusí být určitá rozhodnutí odůvodněna, nebyly splněny. Pouhý odkaz na zákonné ustanovení (§29 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na §21 odst. 4 o. s. ř.) znaky náležitého odůvodnění podle stěžovatele nenaplňuje. Městský soud měl vysvětlit, na základě čeho dospěl ke zjištění o střetu zájmů. U stěžovatele, který je 85% akcionářem obchodní společnosti UNICA TECHNOLOGIES, a. s. lze zřetelně spatřit zájem na tom, kdo za společnost jedná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. V části směřující proti usnesení vrchního soudu a městského soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou (subjektivně nepřípustné). K tomu je třeba předně podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na soudní ochranu.
10. Nutno však zdůraznit, že v takovém případě se Ústavním soudem prováděný přezkum nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. V projednávané věci je pak zdrženlivý přístup Ústavního soudu na místě dvojnásob - nešlo totiž o dovolání "meritorní", nýbrž o dovolání v dílčí procesní věci (ustanovení opatrovníka, navíc nikoliv samotnému stěžovateli), v níž je potenciál pro skutečné ohrožení základních práv, a to nejen stěžovatele, podstatně snížen.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl dotčen na svých právech (zejména v podobě nemožnosti jednat za obchodní společnost UNICA TECHNOLOGIES, a. s., jíž je statutárním orgánem a 85% akcionářem), a proto jeho dovolání nemělo být Nejvyšším soudem odmítnuto pro subjektivní nepřípustnost. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pokud by se už totiž hypoteticky dalo hovořit o tom, že bylo zasaženo do něčích práv, tak by to mohly být dotčené obchodní společnosti (UNICA TECHNOLOGIES, a. s. a Unistroj, s. r. o.), jímž byl opatrovník ustanoven, ale nikoliv samotný stěžovatel. V tomto směru nemá Ústavní soud proti závěru Nejvyššího soudu, že práva a povinnosti stěžovatele nebyla usnesením vrchního soudu nikterak dotčena, žádné výhrady.
12. Nadto nelze přehlédnout, že opatrovník byl uvedeným obchodním společnostem ustanoven právě proto, aby nedošlo (v řízení na vyloučení stěžovatele z výkonu funkce člena statutárního orgánu zahájeném na základě návrhu vedlejšího účastníka řízení) ke střetu zájmů. Ustanovení §21 odst. 4 o. s. ř. vylučuje z jednání za právnickou osobu právě toho, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Je přitom zcela zjevné, že ke střetu zájmů mezi statutárním orgánem společnosti a samotnou společností, jde-li o postavení statutárního orgánu (v nyní posuzované věci tedy jeho vyloučení z funkce), lhostejno přitom, že je stěžovatel současně i většinovým vlastníkem (resp. akcionářem), nutně dochází. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je jediným statutárním orgánem obou společností a z ničeho jiného se nepodává, že by za dotčené obchodní společnosti mohla jednat jiná osoba (např. pověřený zaměstnanec nebo prokurista), musel jim být opatrovník ustanoven. K uvedenému lze už jen doplnit, že ustanovený opatrovník (v nyní posuzované věci je jím mimochodem advokát) má stejné postavení jako právní zástupce (resp. advokát) na základě plné moci (srov. §31 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je povinen řádně hájit zájmy opatrovance.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona [dovolání podané osobou neoprávněnou - §243c odst. 3 věty první, §218 písm. b) a §243f odst. 2 o. s. ř.] má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost (ze zákona), nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již stěžovatel k dispozici neměl. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905 (rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části (proti usnesení Nejvyššího soudu) ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu