ECLI:CZ:US:2018:3.US.2955.18.1
sp. zn. III. ÚS 2955/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B. F. a nezletilých L. A. F. a L. M. F., zastoupených matkou J. B. F., všechny zastoupené JUDr. Barbarou Červenkovou, advokátkou, sídlem Litoměřická 834/19d Praha 9 - Prosek, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018 č. j. 20 Co 160/2018-216, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2018 č. j. 82 Nc 2501/2018-159, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a napadených rozsudků vyplývají následující skutečnosti. Městský soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2018 č. j. 82 Nc 2501/2018-159 nařídil navrácení nezletilých dětí stěžovatelky a vedlejšího účastníka do místa jejich obvyklého bydliště ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Velká Británie"), městě H. (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zajistit navrácení nezletilých ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto rozsudku. Pokud stěžovatelka v dané lhůtě navrácení nezletilých nezajistí, vedlejší účastník je oprávněn za tímto účelem převzít nezletilé od stěžovatelky v České republice (výrok II.). Navrácení nezletilých soud podmínil splněním záruk vedlejším účastníkem, spočívajících v zajištění samostatného bydlení nezletilým a stěžovatelce v místě obvyklého bydliště nezletilých na území Velké Británie ve městě H. a hradit náklady spojené s tímto bydlením a náklady na nezbytnou výživu a potřeby stěžovatelky a nezletilých v celkové částce 400 britských liber měsíčně po dobu šesti měsíců ode dne navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště (výrok III.).
3. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka od 1. 9. 2017 neoprávněně zadržuje nezletilé v České republice, když v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obvyklé bydliště nezletilých od jejich narození bylo a nadále je ve Velké Británii ve městě H., kde nezletilé navštěvovaly mateřskou školu, měly zde dětského lékaře i těžiště svých zájmů. Vedlejší účastník dle městského soudu v řízení prokázal, že bylo porušeno jeho právo péče o nezletilé, které mu náleží jednak z titulu otcovství k nezletilým a jednak podle dohod rodičů ze dne 24. 11. 2014, a že v době neoprávněného zadržení bylo toto právo skutečně z jeho strany vykonáváno, jak vyplynulo ze shodného tvrzení rodičů, že se v péči o nezletilé střídali. Soud se rovněž zabýval otázkou, zda došlo k naplnění výjimky dle článku 13 písm. a) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), a dospěl k závěru, že podmínky pro výjimečnou aplikaci tohoto článku naplněny nebyly, když bylo v řízení prokázáno, že vedlejší účastník ? byť souhlasil s vycestováním stěžovatelky s nezletilými jako každoročně na letní prázdniny do České republiky, se s následným zadržením nezletilých od 1. 9. 2017 v České republice nesmířil, což zjevně vyplývá z toho, že již dne 13. 9. 2017 inicioval podání návrhu na navrácení nezletilých u anglických orgánů, a nedal s přemístěním nezletilých výslovný souhlas, ať již předem či následně. Sama stěžovatelka uvedla, že k definitivnímu rozhodnutí, že s nezletilými zůstane v České republice natrvalo, u ní došlo až na konci srpna 2017, a že teprve následně odhlásila nezletilé ze školského zařízení ve Velké Británii. Městský soud neshledal ani důvody pro odepření navrácení nezletilých ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy, když z provedeného dokazování nevyplynulo, že by nezletilé návratem do obvyklého bydliště utrpěly duševní či fyzickou újmu. K tomu soud konstatoval, že to byla především stěžovatelka, která neoprávněně a bezohledně zasáhla nejen do práva vedlejšího účastníka na péči o nezletilé, ale také do práv nezletilých dětí stýkat se s druhým rodičem. Městský soud k argumentaci adaptací nezletilých na prostředí v České republice (nastoupily zde do základní školy, navštěvují kroužky, začlenily se do kolektivu vrstevníků) uvedl, že k ní nemohl přihlížet a bližší dokazování v tomto směru nevedl, neboť dle článku 12 odst. 1 a 2 Haagské úmluvy je okolnost, že se dítě sžilo s novým prostředním, důvodem pro nenavrácení dítěte pouze v případě, že řízení o navrácení bylo zahájeno po uplynutí jednoho roku od protiprávního zadržení či přemístění dítěte. Důvodem pro rozhodnutí o nenavrácení nezletilých nemohla být dle městského soudu ani skutečnost, že stěžovatelce ve Velké Británii hrozí nebezpečí trestního stíhání z důvodu mezinárodního únosu nezletilých, neboť protiprávní jednání stěžovatelky nemůže být přičítáno k tíži vedlejšího účastníka, který o navrácení nezletilých žádá.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2018 č. j. 20 Co 160/2018-216 rozsudek městského soudu ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil, ve výroku III. rozsudek městského soudu změnil tak, že navrácení nezletilých podmiňuje splněním záruk vedlejším účastníkem, spočívajících v zajištění samostatného bydlení stěžovatelce a nezletilým v bytě o velikosti minimálně 2+1 s příslušenstvím v místě obvyklého bydliště nezletilých, v hrazení nákladů s tímto bydlením spojených, uhrazení stěžovatelce výživného na nezletilé za 6 měsíců předem ve výši 2 400 britských liber, zdržení se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky, zdržení se všech kroků směřujících k zahájení a pokračování trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin únosu na území Velké Británie, a uhrazení částky 8 000 Kč na účet stěžovatelky na úhradu letenek pro nezletilé a stěžovatelku za účelem návratu do místa obvyklého bydliště nezletilých.
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že dojde-li k protiprávnímu přemístění, a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, musí soud nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště; tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v článku 13 nebo článku 20 Haagské úmluvy. Dítě se přitom zásadně nenavrací k druhému z rodičů (do jeho rukou), ale navrací se do místa obvyklého bydliště. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že městský soud po provedení rozsáhlého dokazování dospěl ke správnému skutkovému závěru, že obvyklé bydliště nezletilých dětí od jejich narození bylo a nadále je ve Velké Británii. Krajský soud dospěl k názoru, že všechny podmínky presumované Haagskou úmluvou, resp. Nařízením Rady ES č. 2201/2003 o uznávání rozhodnutí ve věcech manželských ("Brusel IIbis", dále jen "Nařízení") byly v projednávané věci splněny, neboť stěžovatelka nezletilé přemístila nezákonně z území Velké Británie, vedlejšímu účastníku svědčí právo péče o děti, vedlejší účastník se zjevně nesmířil s přemístěním dětí, podal řádně a včas žalobu na navrácení a v řízení pokračoval. Existence výjimek v tom smyslu, že by byla dána závažná újma, která hrozí nezletilým návratem do místa jejich obvyklého bydliště, nebyla dle krajského soudu v projednávané věci tvrzena ani prokázána.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy vycházely z nesprávného právního posouzení věci, neboť na věc neaplikovaly čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, dle něhož justiční anebo správní orgán dožádaného státu nemusí nařídit návrat dítěte, existuje-li vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo dušení újmě anebo ho jinak přivedl do nesnesitelné situace. Dle stěžovatelky soudy pochybily také v tom, že neuskutečnily výslech nezletilých a nezjišťovaly jejich názor na to, s kým a kde chtějí žít, nenařídily znalecké dokazování za účelem zjištění možných psychických následků pro nezletilé děti v případě jejich navrácení do Velké Británie, ani nevyžádaly informace o sociálním prostředí nezletilých na území Velké Británie. Stěžovatelka uvádí, že nezletilé nepřetržitě od července 2017 žijí na území České republiky, kterou považují za svůj jediný domov, zde mají od narození kamarády a silné sociální a rodinné vazby, od 1. 9. 2017 navštěvují základní školu v H. Nezletilé mají stálý názor, že se do Velké Británie vrátit nechtějí, nepřejí si žít s vedlejším účastníkem a chtějí se s ním stýkat výlučně formou krátkých návštěv nebo formou krátkých dovolených, a to také v České republice, kde by mu chtěly ukázat svou oblíbenou školu, kamarády a další místa. Vedlejší účastník však za nezletilými od začátku soudního řízení nepřicestoval ani jednou, nezletilým dětem nezasílá pohlednice ani dárky a kontaktuje je výhradně prostřednictvím skype hovorů. Stěžovatelka je přesvědčena, že neprovedením důkazu výslechem nezletilých a neprovedením znaleckého dokazování z oboru dětské psychologie byla nezletilým odňata možnost jednat před soudem.
7. Stěžovatelka taktéž upozorňuje, že se nemůže vrátit do Velké Británie, jelikož tam vedlejší účastník podal na její osobu trestní oznámení. Předmětné trestní řízení do dnešního dne nebylo ukončeno, stěžovatelka nemá vědomost o tom, v jaké fázi se nachází, přičemž by s největší pravděpodobností byla při vstupu na území Velké Británie zadržena, nezletilé by jí byly odebrány, a byly by dočasně umístěny do náhradní péče. Nezletilé tak nebudou mít zabezpečenu celodenní péči, stravování a základní hygienické potřeby, nebude je mít kdo každé ráno vodit do školního zařízení a pak zpět domů. Vedlejší účastník pracuje 6 dní v týdnu od 8:00 hod. do 20:00 hod., s nezletilými tedy může být jen jeden celý den v týdnu a následně během týdne pouze po 20:00 hod. Vedlejší účastník je a i v minulosti byl dle tvrzení stěžovatelky závislý na omamných látkách, konkrétně na marihuaně, jeho závislost vyústila nejen do jeho neakceptovatelného, zastrašujícího chování (fyzické napadení), ale i do poklesu výdělečné činnosti, kdy vedlejší účastník vydělával stále méně peněz a žádným způsobem se nepodílel na zajišťování potřeb rodiny. Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejší účastník doposud nesplnil žádnou z podmínek (záruk) nařízených krajským soudem pro návrat nezletilých dětí a stěžovatelky do místa obvyklého bydliště.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. K závěru o přípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud nedospěl ohledně nezletilých coby stěžovatelek, zastoupených matkou (stěžovatelkou). V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout svoji již ustálenou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. I když stěžovatelka svůj návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilých jako jejich zákonný zástupce, není možné odhlédnout od skutečnosti, že v nyní posuzované ústavní stížnosti je zjevná kolize zájmů mezi nezletilými a stěžovatelkou, protože ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům, jimiž bylo stěžovatelce nařízeno, aby navrátila nezletilé do místa jejich obvyklého bydliště ve Velké Británii. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad pro její odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usneseních sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1950/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1521/15 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015 a sp. zn. IV. ÚS 626/16 ze dne 22. 3. 2016, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, které se netýkají úpravy práv a povinností k nezletilému dítěti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), který se týkal problematiky darování nemovitosti]. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilých pro nenaplnění podmínek zákona o Ústavním soudu, považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým pro řízení o ústavní stížnosti podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v Listině [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, nedošlo.
11. Základní pravidla pro neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě a v Nařízení, které doplňuje a provádí Haagskou úmluvu. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, pak v ustanoveních §478 až 491 stanoví zvláštní procesní pravidla pro postup při vnitrostátním zajišťování této mezinárodní spolupráce správních a soudních orgánů.
12. V kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je prvořadým hlediskem zájem dítěte, s kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí být k nim přistupováno jako k individuím s vlastními právy a potřebami [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, §68]. Zájem dítěte je utvářen dvěma faktory. Jednak moci si udržet rodinné vazby, tedy vše musí směřovat k zachování osobních vazeb, není-li rodinné prostředí zvláště nevhodné, jednak moci se vyvíjet ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07 ze dne 6. 7. 2010, §136 a ve věci Sneersome a Kampanella proti Itálii č. 14737/09 ze dne 12. 7. 2011, §85). Zájem dítěte má podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07 ze dne 6. 7. 2010, §134).
13. Podle čl. 12 prvního pododstavce Haagské úmluvy, který je základním pravidlem pro režim bezodkladného návratu mezinárodně unesených dětí, platí, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby nedošlo k přemístění či zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
14. Městský i krajský soud dospěly shodně k závěru, že bylo porušeno právo vedlejšího účastníka na péči o nezletilé, které mu náleží, a které v době neoprávněného zadržení bylo skutečně z jeho strany vykonáváno. Soudy obou stupňů se taktéž shodly na tom, že obvyklé bydliště nezletilých dětí od jejich narození bylo a nadále je ve Velké Británii, a že jsou splněny všechny podmínky presumované Haagskou úmluvou pro nařízení navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště.
15. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí zejména z toho důvodu, že soudy nepostupovaly dle jejího názoru v souladu s článkem 13 Haagské úmluvy, který stanoví, že bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo
b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.
16. V nálezu sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 Ústavní soud konstatoval, že použití článku 13 písm. b) Haagské úmluvy by mělo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Tato skutečnost však nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení, zvláště tehdy, uvádí-li účastník řízení konkrétní okolnosti směřující k takovému závěru a podloží je důkazy, či důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést.
17. V posuzované věci městský soud ani krajský soud neshledaly existenci skutečností, se kterými článek 13 Haagské úmluvy spojuje možnost nenařídit navrácení protiprávně přemístěného dítěte. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně následků navrácení nezletilých (fyzická nebo duševní újma či nesnesitelná situace) či ohledně sociálního prostředí nezletilých na území Velké Británie.
18. Městský soud měl ze shodných účastnických výpovědí rodičů za prokázané, že nezletilé se narodily a od narození žily se stěžovatelkou a vedlejším účastníkem ve Velké Británii, přičemž pro vzájemné neshody rodiče v prosinci 2014 ukončili společné soužití, když se vedlejší účastník ze společného bydliště odstěhoval. Od té doby se v péči o nezletilé rodiče střídali přibližně tak, že vedlejší účastník měl v péči nezletilé po dobu, kdy měl v práci volno, což bylo zpravidla od neděle do středy a ve zbývající dny pečovala o nezletilé stěžovatelka. Stěžovatelka každý rok odjížděla s nezletilými se souhlasem vedlejšího účastníka na letní dovolenou do České republiky (tak tomu bylo i v červenci 2017). Z výpovědi stěžovatelky vzal soud za prokázané, že se definitivně rozhodla zůstat s nezletilými natrvalo v České republice až na konci srpna 2017. Z účastnické výpovědi stěžovatelky rovněž vyplynulo, že ve Velké Británii nezletilé navštěvovaly mateřskou školu, v rámci ní měly dramatický kroužek, a měly dětského lékaře. V L. bydlí bratr a sestra vedlejšího účastníka, která si občas vzala nezletilé k sobě na víkend.
19. Z analýzy případu organizace Cafcass ze dne 16. 5. 2017 vypracované poradkyní anglického soudu pro rodinné záležitosti, bylo zjištěno, že rodiče se před dvěma lety rozešli a děti jsou ve sdílené péči. Jak vedlejší účastník, tak odpůrkyně neměli výhrady k péči druhého rodiče, stěžovatelka popisovala vedlejšího účastníka jako ,,skvělého" otce. Poradkyně navštívila nezletilé jak doma u stěžovatelky, tak u vedlejšího účastníka, a uvedla, že u obou rodičů mají nezletilé pokojíček s hračkami a příjemný domov, přičemž u vedlejšího účastníka nezletilé již nebyly tak stydlivé, přesvědčily ho, aby s nimi zpíval písničku, hodně se smály, obě byly spontánní a věnovaly mu pozornost a byly šťastné a uvolněné. Z pohovoru s učitelkou dětí vyplynulo, že nejsou problémy s docházkou, obě nezletilé mají dobré vztahy ve třídě, oba rodiče chodí na třídní schůzky. Poradkyně doporučila neudělit souhlas s vycestováním nezletilých do České republiky, neboť by se tím výrazně narušil vztah nezletilých s jejich otcem.
20. Z uvedeného je zřejmé, že žádné skutečnosti předpokládané článkem 13 Haagské úmluvy v posuzované věci prokázány nebyly, ani stěžovatelka v průběhu řízení ničeho konkrétního v tomto smyslu netvrdila. Má-li stěžovatelka za to, že snad měly soudy i bez důkazních návrhů účastníků provádět dokazování za účelem zjištění, zda nezletilým nehrozí po návratu do místa obvyklého bydliště fyzická nebo duševní újma či nesnesitelná situace, je třeba zopakovat, že potřeba provedení dalších důkazů v průběhu řízení nevyplynula, stěžovatelka žádná žalobní tvrzení, ohledně kterých by mělo být provedeno dokazování, neuvedla, a také opatrovník doložil, že z výpovědí obou rodičů bylo v řízení prokázáno, že vedlejší účastník před přemístěním nezletilých o ně pečoval společně se stěžovatelkou, v péči se střídali, a je dán kladný vztah nezletilých k oběma rodičům. Městský soud tedy neměl žádné důvody provádět v tomto směru další dokazování, což také v odůvodnění svého napadeného rozsudku řádně odůvodnil.
21. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že shora konstatovaná zásada volného hodnocení důkazů má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy městský soud konstatoval, že dokazování znaleckým posudkem z oboru pedopsychologie za účelem zjištění, zda by v případě navrácení nezletilé neutrpěly těžkou újmu na jejich zdraví, považuje za nadbytečné s ohledem na to, že relevantní skutečnosti pro právní posouzení věci již byly zjištěny z dosud provedeného dokazování a jejich provádění by bylo v rozporu se zásadou logiky a hospodárností řízení.
22. Ústavní soud k uvedenému dodává, že znalce ustanoví soud v situaci, kdy závisí rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Vyplynulo-li z provedeného dokazování, že nezletilé mají k otci kladný vztah, jsou u něj spokojené, v místě obvyklého bydliště navštěvovaly školské zařízení, měly dětského lékaře, byly v kontaktu s rodinou vedlejšího účastníka, je závěr městského soudu o neprovádění dalších důkazů ohledně zjištění, zda nezletilým nehrozí po navrácení do místa bydliště závažná újma, zcela ústavně souladný. Ostatně v usnesení sp. zn. II. ÚS 1445/07 ze dne 27. 9. 2007 taktéž ve věci navrácení nezletilého podle Haagské úmluvy Ústavní soud konstatoval, pokud jde o zjišťování aktuálního psychického a fyzického stavu nezletilého, že "je na obecných soudech samotných, aby pro účely rozhodnutí konkrétní věci určily rozsah prováděného dokazování, což v konkrétním případě znamená i rozsah znaleckého posudku, jeho doplňků a výslechů znalců, to vše, pokud jejich postup není svévolný".
23. Tvrzení stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti týkající se nespolehlivosti vedlejšího účastníka, jeho výchovných nedostatků, nezájmu o nezletilé či závislosti na omamných látkách jsou v rozporu nejen s jejími účastnickými výpověďmi učiněnými v průběhu řízení před soudem, tak i se zprávou organizace Cafcass ze dne 16. 5. 2017, a zprávou opatrovníka - Statutárního města Hradec Králové ze dne 26. 3. 2018, ve které se uvádí, že dle sdělení stěžovatelky jsou obě nezletilé v pravidelném telefonickém kontaktu s vedlejším účastníkem, který jim volá přes skype 3x v týdnu, někdy i častěji. Opatrovník provedl pohovor s nezletilými dne 19. 10. 2017 v prostorách orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), přičemž nezletilé byly usměvavé, nejevily žádné známky strachu či stresu, sdělily, že chtějí zůstat s mamkou, že tady mají babičku a dědu, kamarády a chodí zde do školy, za taťkou by chtěly jezdit na prázdniny. Opatrovník nezletilých jak v řízení před městským soudem, tak před krajským soudem (i když s určitými výhradami uvedenými ve vyjádření k odvolání) zastával stanovisko, že podmínky článku 3 a článku 12 Haagské úmluvy pro navrácení nezletilých jsou splněny.
24. Veškeré závěry stěžovatelky o "existenci vážného nebezpečí", které hrozí nezletilým po návratu do místa obvyklého bydliště, tak spočívají v jejím tvrzení, že vedlejší účastník, kterého dříve označovala za dobrého otce, je nezpůsobilý k výchově nezletilých, navrácení nezletilých by jim způsobilo vážné psychické následky, neboť se o nezletilé stará primárně ona, nezletilé jsou na její osobu vázány a zastávají názor, že nejlepší by bylo, kdyby mohly bydlet se stěžovatelkou a vedlejší účastník by je jezdil pravidelně navštěvovat do České republiky. Taková argumentace však ani zdaleka nedosahuje intenzity újmy, se kterou Haagská úmluva spojuje ve výjimečných případech možnost nenavrácení dětí. Obdobná situace, jak ji popisuje stěžovatelka, naopak nastane po určité době téměř vždy, kdy jeden z rodičů protiprávně přemístí dítě do jiného státu. To platí i pro argumentaci stěžovatelky, že nezletilé od narození pravidelně cestují do České republiky, plynule mluví českým jazykem, jsou státními občany České republiky, jsou zde přihlášeny k trvalému pobytu, od září 2017 plní povinnou školní docházku v České republice, navštěvují různé mimoškolní aktivity, jsou zde pravidelně sledovány lékaři a je jim zde poskytována zdravotní péče, mají tu vybudované dlouhodobé sociální a rodinné vazby, a Českou republiku nazývají svým jediným a plnohodnotným domovem.
25. Na věc stěžovatelky proto nelze aplikovat závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 378/17, ve kterém Ústavní soud uvedl, že "pokud byl v době rozhodování soudu stav nezletilého takový, že dle lékařských zpráv navrácení do Francie ohrožuje jeho zdravý vývoj a zakládá s vysokou pravděpodobností riziko těžké traumatizace, je naprosto nerozhodné, co či kdo způsobil tuto situaci, nýbrž je třeba důkladně posoudit, zda tento stav nenaplňuje předpoklady stanovené článkem 13 písm. b) Haagské úmluvy". Takový stav věci v řízení před soudem tvrzen ani zjištěn nebyl.
26. Namítá-li stěžovatelka, že názor nezletilých byl v posuzované věci opomenut, Ústavní soud konstatuje, že považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Haagské úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud zastává ve své judikatuře právní názor, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím OSPOD, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že nelze a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let [obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
27. Městský soud vysvětlil, že nepřistoupil k výslechu nezletilých ani zadání znaleckého posudku za účelem zjištění názoru nezletilých na projednávanou věc, neboť jednak žádný z účastníků nenavrhl výslech nezletilých, a jednak vycházel z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi jedenáctým až dvanáctým rokem života, výjimečně v mladším věku. Soud konstatoval, že nezletilé v sedmi letech nedosáhly ještě takového věku, se kterým je spojen předpoklad dostatečné vyspělosti umožňující rozhodnout, co je v jejich zájmu. Závěry městského soudu považuje Ústavní soud za souladné se svou shora uvedenou nálezovou judikaturou. Ústavní soud dodává, že pro věc je podstatné, že z názorů nezletilých, jak byly zjištěny prostřednictvím opatrovníka, vyplývá jejich kladný vztah k vedlejšímu účastníkovi, s nímž jsou ve velmi častém kontaktu (obden či každodenně prostřednictvím videokomunikace přes skype). Upřednostňují-li nezletilé za dané situace pobyt v České republice, kde se již adaptovaly, před návratem do místa obvyklého bydliště, je to s ohledem na jejich věk naprosto přirozené, avšak tato zásadní skutečnost nemá na věc vliv, neboť, jak správně uvedl městský soud, okolnost, že se dítě sžilo s novým prostředním, je důvodem pro nenavrácení dítěte pouze v případě, že řízení o navrácení bylo zahájeno po uplynutí jednoho roku od protiprávního zadržení či přemístění dítěte.
28. Městský soud také řádně vypořádal námitku stěžovatelky, že v případě jejího návratu s nezletilými do místa obvyklého bydliště jí hrozí trestní stíhání pro trestný čin mezinárodního únosu nezletilých. Závěru soudu, že protiprávní jednání stěžovatelky nemůže být přičítáno k tíži vedlejšího účastníka, který o navrácení nezletilých žádá, přitom Ústavní soud nemá z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
29. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že se soudy nezabývaly zárukami při návratu nezletilých na území Velké Británie. Městský soud ve svém napadeném rozsudku stanovil řadu záruk pro navrácení stěžovatelky s nezletilými do místa obvyklého bydliště, které musí vedlejší účastník splnit. Krajský soud rozsah záruk ještě podstatně rozšířil. Jejich aktuální nesplnění však není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a je možno se domnívat, že vedlejší účastník vyčkává skončení řízení probíhajícího ve věci před Ústavním soudem.
30. Ústavní soud uzavírá, že z obsahu vyžádaného spisu je zřejmé, že stěžovatelka věděla o nutnosti disponovat souhlasem vedlejšího účastníka s trvalým přestěhováním nezletilých do České republiky, neboť podala žádost o povolení přestěhovat se s nezletilými natrvalo do České republiky dne 12. 1. 2017 u rodinného soudu ve Velké Británii, a to s odůvodněním, že jí vedlejší účastník odmítá souhlas s vycestováním nezletilých ze země udělit. Přemístila-li stěžovatelka bez souhlasu vedlejšího účastníka v srpnu 2017 nezletilé z místa jejich obvyklého bydliště ve Velké Británii do České republiky, a domáhal-li se vedlejší účastník do jednoho roku od protiprávního zadržení nezletilých jejich navrácení u soudního orgánu státu, ve kterém se nezletilé nacházejí, je postup soudů, které nařídily navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště zcela v mezích ústavnosti.
31. Námitky stěžovatelky, že navrácením do místa obvyklého bydliště bude nezletilým způsobena újma, městský soud řádně vypořádal v bodě 30 a 31 napadeného rozsudku. Ústavní soud přitom souhlasí s městským soudem v tom, že je to právě stěžovatelka, která svým bezohledným jednáním vytrhla nezletilé z jejich dosavadního života ve Velké Británii, čímž zasáhla nejen do práva vedlejšího účastníka na péči o nezletilé, ale také do práv nezletilých dětí stýkat se s druhým rodičem. Jeví se proto jako nesoudné, že se stěžovatelka nyní snaží dovolat ve svůj prospěch následků svého protiprávního jednání a argumentuje psychickou újmou (příznaky deprese, introvertnosti, neklidného spánku) nezletilých, která, pokud by k ní skutečně došlo, by byla následkem chování stěžovatelky, jež si musela být vědoma, že vedlejší účastník se bude domáhat svých rodičovských práv a navrácení nezletilých do Velké Británie. Nebylo přitom důvodu spoléhat se, že navrácení nezletilých nebude soudy České republiky nařízeno, a nezletilé nebudou muset postoupit proces opětovného adaptování se na život v místě jejich obvyklého bydliště ve Velké Británii. Je tedy na stěžovatelce, aby alespoň nyní byla nápomocna nezletilým v tom, že se jim bude snažit jejich nelehkou situaci ulehčit, důvody návratu jim přiměřeně jejich věku vysvětlí a na přemístění do Velké Británie je (zejména po psychické stránce) připraví.
32. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
33. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
34. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu