ECLI:CZ:US:2014:3.US.296.14.1
sp. zn. III. ÚS 296/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 2 As 71/2013-65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013 č. j. 6 Ca 371/2009-41, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 36908/09-13300 a proti usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Most ze dne 30. října 2009 č. j. Pú/467/2009/D1/R-470, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Státního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá všechna rozhodnutí uvedená v záhlaví tohoto usnesení, a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu Nejvyššího správního soudu a správních orgánů, které "odmítly stěžovatelce poskytnout účinný opravný prostředek, včetně možnosti podat novou žádost o restituce s poskytnutím nových lhůt". Podle názoru stěžovatelky je Česká republika vázána závěry vyplývajícími ze zprávy Výboru pro lidská práva OSN ze dne 25. 10. 2002 č. 757/1997 z nichž má vyplývat, že Česká republika porušila v restituční věci stěžovatelky mezinárodní úmluvy. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její právní věci jsou proto dány objektivní důvody pro přípustnost nové restituční žádosti a prolomení restitučních lhůt.
Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení stěžovatelka namítá, že správní orgány i ve věci rozhodující soudy se měly zabývat jejími námitkami a navrhovanými důkazy meritorně a pokud tak neučinily, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo v její věci z toho důvodu, že prý odmítavý postoj státních orgánů způsobil jak procesní neúspěch stěžovatelky v její restituční věci, a také zavinil, že nová skutková tvrzení a nově najevo vyšlé důkazy nemohla stěžovatelka uplatnit již dříve.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Most usnesením ze dne 30. 10. 2009 č. j. Pú/467/2009/D1/R-470 zastavil řízení podle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") ve věci stěžovatelkou uplatněného nároku ze dne 1. 7. 2009 na vydání nemovitostí blíže specifikovaných v příloze č. 1 podání stěžovatelky podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") s odůvodněním, že podání je zjevně nepřípustné, neboť projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté; zastavení řízení se netýká pozemkových parcel č. X1 a X2 v katastrálním území Polerady, o nichž bude rozhodnuto samostatně.
K odvolání stěžovatelky Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Most ze dne 30. 10. 2009 č. j. Pú/467//2009/D1/R-470 a odvolání zamítl, přičemž se ztotožnil s důvodem zastavení řízení uvedeným v napadeném rozhodnutí a v této souvislosti dále doplnil, že žádost stěžovatelky byla podána ve věci, v níž je řízení nepřípustné i z důvodu uplynutí objektivní propadné lhůty.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2013 č. j. 6 Ca 371/2009-41 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 36908/09-13300, neboť dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Městský soud v souvislosti s posouzením závaznosti výše označené zprávy Výboru pro lidská práva OSN konstatoval, že Výbor nemá pravomoc svým stanoviskem změnit platné a účinné právní předpisy, které jsou součástí právního řádu České republiky, ani již měnit či rušit pravomocná rozhodnutí orgánů státní moci a správy, neboť jeho názory nemají závaznou povahu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2013 č. j. 2 As 71/2013-65 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 6 Ca 371/2009-41 jako nedůvodnou a zdůraznil, že stěžovatelka námitku, že svou žádostí hodlala dosáhnout tzv. nového řízení ve věci ve smyslu §101 správního řádu, uplatnila až při ústním jednání dne 25. 6. 2013, přičemž ani tehdy neuvedla, v čem konkrétně došlo ke změně podmínek v období mezi prvním zamítavým rozhodnutím a žádostí z roku 2009. Za změnu podmínek však nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat zprávu Výboru pro lidská práva OSN.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí Ústavního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka shledává porušení svých ústavně zaručených práv v postupu správních orgánů a ve věci rozhodujících soudů, které se údajně důsledně meritorně nezabývaly všemi námitkami stěžovatelky, ale její žádost podanou v roce 2009, kterou se domáhala provedení nového řízení a následně vydání též nového rozhodnutí ve smyslu ustanovení §101 písm. b) správního řádu, posoudily výhradně z hlediska zjištění existence podmínek řízení. Stěžovatelka tvrdí, že její žádost z roku 2009 "vychází ze změněných okolností způsobených postupným dohledáváním informací (k otázce způsobu odnětí předmětného majetku a okamžiku, kdy k tomu došlo)".
Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelka nezpochybňuje skutečnost, že o jejím restitučním nároku bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, ale zpochybňuje výklad ve věci aplikovaných ustanovení [§45 odst. 3, §66 odst. 1 písm. b) a §48 odst. 2 správního řádu], který v projednávané věci zaujaly ve věci rozhodující soudy, včetně Nejvyššího správního soudu.
Z pohledu Ústavního soudu tak stěžovatelka vznesla námitku nesprávné aplikace tzv. podústavního práva, která podle jejího názoru má za následek porušení základních práv a svobod.
K této otázce se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002, N 126/28 SbNU 85). Vadná (nesprávná) aplikace tzv. podústavního práva může představovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod za situace, jestliže nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv a svobod, a pomíjí výklad jiný, ústavně konformní, případně je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je soudní praxí respektován, nebo je v extrémním rozporu s požadavky přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Žádné pochybení, které by odůvodňovalo závěr o naplnění výše uvedených podmínek pro vyslovení protiústavnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů a správních orgánů je zřejmé, že se věcí stěžovatelky řádně zabývaly, jejich rozhodnutí jsou podrobně, logicky a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněna, přičemž nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by nevzaly v úvahu i její tvrzení ohledně závaznosti zprávy Výboru pro lidská práva OSN.
Zejména Nejvyšší správní soud podrobně a logicky ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu správní orgán řízení zastavil.
Nejvyšší správní soud se zabýval i tvrzením stěžovatelky, že její žádost měla být posouzena ve smyslu ustanovení §101 správního řádu a v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka podmínky pro tzv. nové řízení nesplnila, neboť nijak nedoložila existenci změněných podmínek, přičemž za tyto změněné podmínky nelze považovat závěry zprávy Výboru pro lidská práva OSN, jak se mylně domnívá stěžovatelka.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu