ECLI:CZ:US:2008:3.US.2962.07.1
sp. zn. III. ÚS 2962/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá 141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 20 Cdo 1425/2006-90, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, č. j. 16 Co 382/2005-74, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2004, č. j. 32 E 2546/2004-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z stanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho věci výkonu rozhodnutí.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 32 E 2546/2004 se podává následující.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2004, č. j. 32 E 2546/2004- 20, byl k návrhu oprávněné České republiky - Finančního úřadu pro Prahu 10, nařízen k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 122 722 142 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí stěžovatele (v řízení povinného), a to pozemkové parcely číslo 349/94 v katastrálním území Štěrboholy.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, č. j. 16 Co 382/2005-74, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě vykonatelného výkazu nedoplatků, jenž je řádným exekučním titulem (§73 odst. 4, 5 zákona č. 337/1992 Sb.), a dospěl i k závěru, že platební výměr (ze dne 19. 2. 1996, č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10), na jehož základě byl výkaz nedoplatků sestaven, byl stěžovateli náležitě doručen. Vycházeje z doplněného dokazování (kopií doručenky, odvoláním stěžovatele proti platebnímu výměru, podání správnímu orgánu v průběhu odvolacího řízení a dalšími listinami), zhodnotil stěžovatelovo tvrzení opaku jakožto "účelové", a připomněl, že v jiných řízeních v minulosti doručení platebního výměru "nikdy nezpochybnil". Na výhradu, že podal proti němu opravný prostředek, pročež titul výkonu není pravomocný, odvolací soud odpověděl argumentem, že rozhodná (jeho) vykonatelnost nastala bez ohledu na právní moc. Námitka, že postižená nemovitost "již není v SJM", ale v podílovém spoluvlastnictví se stěžovatelovou manželkou, je podle odvolacího soudu "v této fázi řízení" nerozhodná, jelikož soud prvního stupně vycházel z výpisu z katastru nemovitostí a jde o vydobytí závazku, jenž vznikl za trvání manželství (§262a o. s. ř.); ostatně k dispozici je pak vylučovací žaloba podle §267 o. s. ř.).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 20 Odo 1425/2006-90, podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, jelikož je neshledal přípustným. Podle dovolacího soudu stěžovatel sice zpochybnil právní závěr o vykonatelnosti správního rozhodnutí, učinil tak však "způsobem neregulérním", když svůj závěr o nevykonatelnosti založil jednak na tvrzení o neúplnosti skutkových zjištění (tedy vadách řízení) a jednak na vlastní skutkové verzi (postupu při doručování podkladového rozhodnutí), odlišné od skutkových zjištění odvolacího soudu, a doplněné (navíc) v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř. o nové skutečnosti; skutkové vady však nemohou být důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V rozporu s ustálenou judikaturou neshledal pak právní závěr odvolacího soudu o možnosti nařídit výkon rozhodnutí přes námitku vypořádání společného majetku v režimu ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., bylo-li v řízení veřejnými listinami (výpisy z katastru nemovitostí) osvědčeno, že nemovitosti v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí tvořily součást společného jmění manželů. Námitka, že výkonem rozhodnutí došlo k postižení nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví jiného, je tudíž uplatitelná pouze prostřednictvím excindační žaloby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před obecnými opakovaně vznesl námitku neúčinnosti a nevykonatelnosti správního rozhodnutí (platebního výměru), neboť mu nebylo řádným způsobem doručeno ve smyslu §17 odst. 4 daňového řádu. Situaci doručování líčí stěžovatel tak, že v rozhodné době byl na dovolené, zásilku převzala jeho matka, která ho o rozhodnutí "pouze informovala a sdělila mu jeho rozhodný obsah", avšak po návratu již "nemohla platební výměr nalézt". K námitce, že originál rozhodnutí nikdy nepřevzal, jakož i k tvrzení, že o jeho odvolání proti platebnímu výměru ze dne 26. 2. 1996 nebylo dosud řádně rozhodnuto, opakovaně navrhoval provedení důkazů, které však odvolací soud odmítl jako nadbytečné a pro věc nepodstatné, a spokojil se s konstatováním, že i kdyby k pochybení při doručování došlo, bylo by zhojeno tím, že o doručení rozhodnutí věděl a v dalším řízení se choval tak, "jakoby k řádnému doručení došlo". Podle stěžovatele právě tyto okolnosti úzce souvisely s otázkou vykonatelnosti rozhodnutí, a tudíž z přezkoumání exekučními soudy vyloučeny nejsou; nadto podle stěžovatele zákon o správě daní a poplatků klade na řádné doručení "velký důraz", pročež možnost, aby "ze zákona vyplývající neúčinnost rozhodnutí" byla zhojena "pouhým ústním či písemným prohlášením" nepřichází v úvahu. Za nesprávný označuje stěžovatel i postup soudů, které "opakovaně odkázaly" jeho manželku, aby se svých práv domáhala vylučovací žalobou, neboť tento způsob obrany je podle něj "typickým" především za situace, kdy věc je součástí společného jmění a nikoliv v případě, kdy společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Klíčové je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu soudů v řízení zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou (jakož i z části nepřípustnou) usnesením ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 743/07 odmítl. K námitce týkající se okolností doručení (téhož) shora označeného platebního výměru ze dne 19. 2. 1996 zde Ústavní soud uzavřel, že "se plně ztotožňuje s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 202/2003, že případné nedostatky původního průkazu doručení mohou být zhojeny ústním či písemným prohlášením adresáta, že písemnost uvedeného dne skutečně převzal; jestliže sám stěžovatel ve svých podáních, adresovaných finančnímu úřadu uváděl, že mu byl předmětný platební výměr doručen dne 22. 2. 1996, pak městský soud zcela správně dovodil, že není nutno v tomto směru provádět další dokazování. Stejně tak se městský soud řádně vypořádal s námitkou, že předmětný platební výměr není pravomocný, a to poukazem na předběžnou vykonatelnost tohoto rozhodnutí". V části, jež se týkala namítaného porušení vlastnického práva manželky stěžovatele (postižením nemovitostí v jejím - tvrzeném - podílovém spoluvlastnictví) včetně jejích práv procesní povahy, pak Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jakožto podanou osobou zjevně neoprávněnou, "neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby", a nelze jí ani namítat "porušení ústavně zaručených práv jiných osob".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak, když (navíc), stejně jako ve shora označené věci, i zde napadla manželka stěžovatele rozhodnutí obecných soudů vlastní ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2963/07.
Již jen k doplnění se uvádí následující.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (civilního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Jestliže odvolací soud provedl dokazování k námitce nikoli řádného doručení rozhodnutí správního orgánu, přičemž postupoval při hodnocení důkazů, zejména kopie rozhodné doručenky, jakož i obsahu podání stěžovatele v průběhu daňového řízení (v němž nedostatek doručení nebyl nikdy namítnut), v souladu se zásadami vytýčenými §132 o. s. ř. a tyto důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud povolán - k tvrzení stěžovatele a co do jeho výsledku - proces vytvoření rozhodného skutkového základu zpochybnit.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyl proveden navržený důkaz (znalecký posudek k určení pravosti podpisu na doručence - dodejce ze dne 22. 2. 1996), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se dostatečně podává, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů učiněna a jakými hodnotícími úvahami byl soud veden. O situaci tzv. opomenutých důkazů tak jít nemůže; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný, resp. nadbytečný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Odvolacímu soudu nelze ani relevantně vytknout, že své rozhodnutí dostatečně a přiléhavě neodůvodnil.
Nelze konečně přehlédnout ani to, že i kdyby bylo v řízení prokázáno (kupř. právě navrženým znaleckým posudkem), že podpis na dodejce není stěžovatelův a správní rozhodnutí tak "formálně" nebylo doručeno subjektu, proti kterému svým obsahem směřuje, nýbrž osobě jiné, jde - právě ve spojení s následnými právními úkony stěžovatele - o pochybení pouze formální povahy, kterým nemohl být stěžovatel, jež dostupnými právními prostředky správnímu rozhodnutí v daňovém řízení oponoval, ve svých právech zkrácen. V právní teorii i soudní praxi obecných soudů, se nadto prosadil (shora naznačený) ustálený výklad o vlivu závad v doručení soudního rozhodnutí na odvolací řízení, jenž koresponduje i nazírání Ústavního soudu, a podle kterého je nutno na případnou závadu v doručení za daného procesního stavu nutno pohlížet jako na nikoli významnou, jestliže v důsledku případné formální závady v doručení účastník řízení neutrpěl žádnou procesní újmu a měl možnost využít všech procesních práv, což v tomto konkrétním případě učinil ( srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 202/2003, sp. zn. 20 Cdo 35/2005 či usnesení sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 52). Podstatné pro nyní posuzovanou věc je pak to, že úprava doručování v daňovém řádu neobsahuje (ani v rozhodné době neobsahovala) zásadně odlišné (přísnější) požadavky na postup při doručování od obecné úpravy v občanském soudním řádu, a tudíž není důvodu označovat právní názory, jež obecné soudy k otázce doručování rozhodnutí v daňovém řízení (a tím i k otázce jeho vykonatelnosti) zaujaly, za svévolné natožpak excesivní.
Názory obecných soudů, uplatněné v otázce podmínek nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti co do dokladu o vlastnictví povinného, jsou zcela korektní a bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu. To platí i o konsekvencích, jež soudy spojovaly s ochranou třetích osob, jejichž vlastnictví by bylo při nařízení výkonu rozhodnutí dotčeno, a již představuje jimi odkazovaný institut excindační žaloby. Oproti tomu neobstojí úvahy stěžovatele o jiném (údajně "typickém") jejím uplatnění.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost z části jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu