ECLI:CZ:US:2019:3.US.2962.19.1
sp. zn. III. ÚS 2962/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2019 č. j. 4 To 26/2019-4229 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2019 č. j. 1 T 15/2015-4205, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. D. a obchodní společnosti X v likvidaci, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2019 č. j. 1 T 15/2015-4205 bylo v trestní věci stěžovatele uloženo podle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zabrání věci, a to v I. výroku nemovitostí M. D., v II. výroku nemovitostí vlastníka Z. Š. a v III. výroku nemovitostí vlastníka obchodní společnosti X, neboť šlo o nemovitosti, které jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, či prostředky do nich investované většinově pocházejí z trestné činnosti, které se dopustil stěžovatel spolu s A. D. a J. H. [zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku], a kterou získali finanční prostředky ve výši přesahující 77 000 000 Kč.
3. Proti usnesení krajského soudu podali stížnost stěžovatel, M. D. a obchodní společnost X. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 7. 2019 č. j. 4 To 26/2019-4229 z podnětu stížnosti zúčastněných osob M. D. a obchodní společnosti X zrušil usnesení krajského soudu v I. a III. výroku a nově uložil zabrání věci ve vlastnictví těchto zúčastněných osob (výrok I.). Stížnost stěžovatele vrchní soud zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), neboť byla podána osobou neoprávněnou (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem vrchního soudu, že pouze vlastník nemovitostí, které mají být zabrány, má postavení zúčastněné osoby a je stranou v trestním řízení se všemi právy jí dle zákona náležejícími, tedy i s oprávněním podat stížnost proti výroku o zabrání věci. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku tohoto závěru mu nebyla umožněna realizace opravného prostředku proti usnesení krajského soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že je jakožto odsouzený v předmětné věci a současně jako syn a bratr zúčastněných osob M. D. a Z. Š. stranou trestního řízení dle §12 odst. 6 tr. řádu. Soudy však nejednaly se stěžovatelem jako se stranou trestního řízení, čímž došlo "k nezákonné izolaci rozhodování o zabrání věci od stěžovatele", jehož základním právem je brojit proti jakémukoli rozhodnutí o zabrání věci v jeho trestní věci. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud nerespektoval pokyny a závazný právní názor vrchního soudu vyslovený v usnesení ze dne 22. 11. 2016 č. j. 2 To 75/2016-3742, dle kterého měl krajský soud nařídit hlavní líčení, namísto toho však bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání, čímž byl porušen §258 tr. řádu, a došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho základních právech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku napadeného usnesení vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí vrchního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. V části směřující proti I. výroku napadeného usnesení vrchního soudu, kterým se usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. 1 T 15/2015-4205 zrušuje v I. a III. výroku a nově se ukládá zabrání věci ve vlastnictví M. D. a obchodní společnosti X, je ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrhem podaným někým zjevně neoprávněným, neboť je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatel nemohl být dotčen ve svých základních právech nebo svobodách. Stejný závěr lze učinit rovněž o ústavní stížnosti v části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. 1 T 15/2015-4205, neboť tímto usnesením bylo rozhodováno o zabrání věci ve vlastnictví Z. Š.
7. Jde-li o napadené výroky I. a III. usnesení krajského soudu, které byly I. výrokem usnesení vrchního soudu zrušeny, k rozhodování o této části ústavní stížnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé), proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že II. výrok napadeného usnesení vrchního soudu ze dne 11. 7. 2019 č. j. 4 To 26/2019-4229, kterým byla stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť byla podána osobou neoprávněnou, z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
10. Jak bylo shora uvedeno, stěžovatel podal stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. 1 T 15/2015-4205, kterým bylo v trestní věci stěžovatele uloženo zabrání věci ve vlastnictví M. D., Z. Š. a obchodní společnosti X. Stěžovatel tak není osobou, které se usnesení přímo dotýká (§142 odst. 1 tr. řádu). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že je společníkem obchodní společnosti X s podílem ve výši 50 %, nelze než odkázat na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, který se s touto skutečností vypořádal v bodech 11 - 18, a vysvětlil, že obchodní společnost je v likvidaci a je zastoupena likvidátorem, který dle §188 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je jediný oprávněn jménem této obchodní společnosti podávat opravné prostředky proti rozhodnutí o zabrání věci, což také v posuzované věci učinil. Stěžovatel tak oprávněn napadat opravným prostředkem dotčené rozhodnutí o zabrání věci není.
11. Ústavní soud má za to, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů považuje stížnost stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu za podanou osobou neoprávněnou. Argumentace stěžovatele je ve své podstatě toliko polemikou se závěry vrchního soudu, a to v rovině běžného zákona, když nesouhlasí s jeho výkladem dotčených ustanovení tr. řádu a předkládá vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudu či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však není důvodem pro meritorní projednání návrhu v ústavním soudnictví, neboť použití a výklad norem podústavního práva jsou doménou obecných soudů, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení součástí ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv a svobod, jak bylo nastíněno výše. K takovému zásahu do práv stěžovatele nedošlo, když svou stížností napadal rozhodnutí o zabrání věci třetích osob, přičemž o stížnostech těch osob, které se proti tomuto opatření bránili (M. D. a společnost X), bylo I. výrokem usnesení vrchního soudu rozhodnuto.
12. Stěžovatel na podporu svého závěru, že majetkových práv právnické osoby se mohou domáhat v případech, kdy je společnost v likvidaci, i fyzické osoby, poukazoval na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 10. 2003 ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice, stížnost č. 29010/95, v němž ESLP dospěl k závěru, že banka neměla při rozhodování o svých občanských právech a závazcích (řízení o zavedení nucené správy na banku a následný zápis do obchodního rejstříku) účinný přístup k soudu tak, jak to požaduje článek 6 odst. 1 Úmluvy. V uvedeném rozsudku však ESLP také připomněl závěry svého rozsudku ze dne 24. 10. 1995 ve věci Agrotexim a ostatní proti Řecku, stížnost č. 14807/89, který se týkal likvidace obchodní společnosti, a ve kterém konstatoval, že akcionáři společnosti nebyli oprávněni podat stížnost k orgánům Úmluvy podle článku 1 Protokolu č. 1 pro zasahování do majetkových práv společnosti. ESLP totiž dospěl k závěru, že "ignorování právní subjektivity společnosti by bylo oprávněné pouze za výjimečných okolností, především tam, kde se jednoznačně prokáže, že pro společnost nebylo možné podat stížnost k orgánům Úmluvy prostřednictvím orgánů ustavených podle stanov nebo - v případě likvidace - prostřednictvím likvidátorů. I když se dotčená společnost nacházela v likvidaci, byla nadále právnickou osobou, a to i v době, kdy akcionáři podali stížnost Komisi, tedy v době, kdy byla zastupována svými dvěma likvidátory, kteří byli právně způsobilí hájit její práva včetně - uznají-li to za vhodné - podání stížnosti k orgánům Úmluvy. Podle názoru Soudu nebylo důvodu se domnívat, že likvidátoři neplnili svoje povinnosti uspokojivým způsobem - naopak, k dispozici byl dostatek důkazů, že likvidátoři učinili veškerá opatření, o nichž se domnívali, že přispějí k ochraně majetku platebně neschopné společnosti. Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že nebylo jednoznačně prokázáno, že v době, kdy byla Komisi podána stížnost, společnost neměla možnost stěžovat si prostřednictvím likvidátorů u orgánů Úmluvy na údajné porušení článku 1 Protokolu č. 1."
13. V posuzované věci, jak bylo shora uvedeno, likvidátor obchodní společnosti X, JUDr. Karel Maláska, podal proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. 1 T 15/2015-4205 stížnost. V této stížnosti, jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu, mimo jiné rozporoval skutečnost, že by dotčené nemovitosti ve vlastnictví obchodní společnosti X, byly nabyty z prostředků získaných trestnou činností, a namítal, že výrok soudu v tomto smyslu nemá oporu v provedeném dokazování, které lze hodnotit jako zcela nedostatečné. Stejně tak napadl závěr krajského soudu, že pokud příjmy z trestné činnosti převyšovaly příjmy z legálních zdrojů, bylo vše, co ve sledovaném období stěžovatel nabyl, získáno z větší části z prostředků pocházejících z loupeže. Likvidátor také poukázal na skutečnost, že krajský soud vycházel pouze z výpovědi odsouzeného, A. D. a nevypořádal se se skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem, že do nemovitostí investovaly finanční prostředky i další osoby, a uplatnil řadu dalších námitek a návrhů na doplnění dokazování. Je tedy nepochybné, že likvidátor postupoval v souladu se zájmy obchodní společnosti X, jíž je stěžovatel společníkem. Tvrzení stěžovatele, že o likvidaci obchodní společnosti X bylo rozhodnuto protiprávně, přitom není předmětem tohoto řízení, které se týká výlučně přezkumu stěžovatelem napadených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
14. Vzhledem k tomu, že v části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu a I. výroku usnesení vrchního soudu byla ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, rozhodl Ústavní soud o jejím odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti I. a III. výroku usnesení krajského soudu byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť II. výrokem usnesení vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu