ECLI:CZ:US:1996:3.US.301.95
sp. zn. III. ÚS 301/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 12. prosince 1996 v senátě o ústavní stížnosti R. ř. k. s č. h. proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 146/95-60, ze dne 13. 6. 1995, za vedlejší účasti Ministerstva financí ČR, zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 22 Co 146/95-60, ze
dne 13. 6. 1995, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Navrhovatel včas podanou ústavní stížností se domáhal zrušení
usnesení Městského soudu v Praze, čj. 22 Co 146/95-60, ze dne 13.
6. 1995, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 25. 10. 1994, čj. 12 C 158/93-36. Městský soud v Praze potom
zmíněným usnesením řízení zastavil.
Navrhovatel se ústavní stížností domáhá ochrany svého práva
na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, zejména práva, aby soud při nalézání práva dbal
stanoveného, tj. zákonného postupu. Navrhovatel tvrdí, že
usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na
nestranný a spravedlivý proces a současně i jeho právo vlastníka
na spravedlivou ochranu majetku vymezené v čl. 11 odst. 1 a odst.
4 Listiny.
Ústavní soud si k posuzované věci vyžádal spis sp. zn. 12
C 158/93 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 a z něho zjistil
následující skutkový stav vztahující se k předmětu ústavní
stížnosti. Dne 9. 3. 1993 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podán
návrh na zahájení řízení. Návrh podala v zastoupení R. ř. k. s č.
h. komerčně-právní kancelář, plná moc nebyla přiložena. Návrh
směřoval proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením čj. 12
C 158/93-5, ze dne 10. 3. 1993, vyslovil ve věci svou místní
nepříslušnost. Proti tomuto usnesení podali odvolání oba účastníci
řízení. Městský soud v Praze přípisem čj. 22 Co 201/93-11, ze dne
1. 7. 1993, vrátil spis obvodnímu soudu bez věcného vyřízení
s upozorněním, že je třeba odstranit vady v zastoupení žalobce
a v podání návrhu na zahájení řízení. Obvodní soud pro Prahu 1
přípisem ze dne 14. 7. 1993 vyzval žalobce, aby odstranil vadu
zastoupení, totéž urgoval přípisem ze dne 1. 9. 1993. Žalobce
přípisem ze dne 31. 8. 1993 (doručeno obvodnímu soudu dne 6. 9.
1993) odvolal plnou moc udělenou komerčně-právní kanceláři a dnem
1. 9. 1993 udělil plnou moc k zastupování v dané věci komerční
právničce JUDr. K. Vada podání však odstraněna nebyla (žaloba není
podepsána). Spis byl postoupen znovu Městskému soudu v Praze,
který usnesením čj. 22 Co 445/93-19, ze dne 17. 12. 1993, změnil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že místní nepříslušnost
se nevyslovuje. Podáním ze dne 1. 2. 1994 doplnil žalobce svůj
návrh na zahájení řízení a současně udělil plnou moc jinému
právnímu zástupci - JUDr. M. Č., ta však nebyla udělena
statutárním zástupcem žalobce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
1, čj. 12 C 158/93-36, ze dne 25. 10. 1994, byla žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Jak vyplývá
z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 27. 4. 1995 na
č.l. 49 zjišťoval Městský soud v Praze jako soud odvolací
náležitosti právního zastoupení žalobce - nedostatky plné moci
udělené dne 1. 2. 1994 JUDr. M. Č. Za účelem zjištění, kdo byl
v únoru 1994 statutárním zástupcem žalobce městský soud jednání
odročil. Podle sdělení Ministerstva kultury ČR ze dne 9. 5. 1995
je statutárním zástupcem žalobce apoštolský delegát. Dne 22. 5.
1995 dodal právní zástupce žalobce novou plnou moc již podepsanou
statutárním zástupcem žalobce a datovanou ke dni 1. 2. 1994.
Městský soud v Praze usnesením, čj. 22 Co 146/95-60, ze dne 13.
6. 1995, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a řízení
zastavil. V odůvodnění svého usnesení se Městský soud v Praze jako
soud odvolací opřel o následující skutečnosti. Odvolací soud podle
§212 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení §214 odst. 2 písm. b)
o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí spolu s řízením, jež jeho
vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že v souzené věci
nebyly splněny podmínky řízení. Podle ustanovení §103 o.s.ř.
kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může jednat ve věci. Podle ustanovení §104
odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který
nelze odstranit, soud řízení zastaví. Dále odvolací soud
v odůvodnění uvádí postup návrhů a plných mocí popsaný výše
a dovozuje, že v době podání žaloby nebyl žalobce řádně zastoupen
ve smyslu §25 odst. 1 a 4 o.s.ř. Návrh na zahájení řízení podala
komerčně-právní kancelář jako celek, přičemž teprve půl roku poté
byla žalobcem udělena plná moc k zastupování fyzické osobě
- komerční právničce. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že
návrh v dané věci nebyl vůbec podán, neboť podání učiněné
komerčně-právní kanceláří je právně neúčinné. Proto odvolací soud
rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení podle §104 odst. 1
o.s.ř. zastavil. Současně se odvolací soud v odůvodnění zabýval
i posouzením druhé plné moci udělené právnímu zástupci JUDr. M. Č.
a založené dodatečně do spisu až dne 22. 5. 1995 po skončení
odvolacího jednání. Z posouzení všech okolností odvolací soud
dovodil, že takto udělená plná moc je zcela nevěrohodná a vycházel
ze zjištění, že dne 1. 2. 1994 byla advokátovi JUDr. M. Č. udělena
jediná plná moc, a to ekonomem řádu. Protože však ekonom řádu
z titulu své funkce nebyl oprávněn jednat v této věci, zastoupení
JUDr. M. Č. platně nevzniklo.
Stěžovatel vidí porušení základního práva na nestranný
a spravedlivý proces v tom, že Městský soud v Praze usnesením
podle §103 a §104 o.s.ř. zastavil řízení pro neodstranitelné
vady podmínek řízení. Stěžovatel polemizuje s právním názorem
soudu, že podání vyhotovené komerčně-právní kanceláří je právně
neúčinným právním úkonem. Stěžovatel tvrdí, že tento názor není
v souladu se zákonem z následujících důvodů. Podání soudu - žaloba
není, podle názoru stěžovatele, žádným, ani neúčinným právním
úkonem. Jde o procesní úkon, který je možno hodnotit jen
z hlediska ustanovení o.s.ř. Podání mohlo mít vadu, že nebylo
řádně podepsáno, a to buď statutárním zástupcem žalobce nebo jeho
právním zástupcem. Tato vada podání mohla být odstraněna pouze
postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř., tedy výzvou soudu, aby
nesprávné a neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, a to
s poučením, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Postupem
Městského soudu v Praze v rozporu s ustanovením §43 odst. 1
o.s.ř. bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, kdy jeho
věc nebyla řádně soudem II. stupně meritorně projednána a žalobce
nebyl vyzván a poučen o odstranění vady žaloby, ačkoliv tento
postup soudu je procesními předpisy stanoven. Vadné podání žaloby
je zjevně odstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Procesní
předpisy ukládají i závazný postup při odstranění těchto vad
s tím, že řízení je možno zastavit podle §43 odst. 2 o.s.ř.,
není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno.
Postup soudu v této věci podle §103 a §104 odst. 1 o.s.ř. je
porušením procesních předpisů, které vedlo k porušení základních
práv a svobod žalobce zakotvených v Listině základních práv
a svobod, a to práva na spravedlivý proces a práva na ochranu
proti neoprávněným zásahům do vlastnictví. Z výše uvedených důvodů
žádá stěžovatel, aby Ústavní soud ČR svým nálezem napadené
usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení o ústavní
stížnosti, podal k žádosti Ústavního soudu ČR dne 29. 3. 1996
vyjádření k návrhu na zahájení řízení. Městský soud v Praze se ve
svém vyjádření odvolal na odůvodnění usnesení, čj. 22 Co
146/95-60, ze dne 13. 6. 1995, které bylo citováno výše. Dále pak
ve svém vyjádření uvádí, že je přesvědčen, že "při svém
rozhodování postupoval v souladu s procesními předpisy, řídil se
jen tím, čím se řídit má, tj. zákonem, jímž jediným je vázán,
vyložil právní předpisy podle svého vědomí a svědomí, rozhodoval
nestranně a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem
bez jakéhokoliv úmyslu porušit právo žalobce na nestranný
a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny i právo na ochranu
jeho vlastnictví ve smyslu čl. 11 tamtéž". Vzhledem k těmto
skutečnostem pak Městský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud
ČR návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti jako zcela
neodůvodněný zamítl.
Své vyjádření podal rovněž k žádosti Ústavního soudu ČR
i vedlejší účastník, jímž vzhledem k ukončení činnosti
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR je
Ministerstvo financí ČR. Ve svém stručném vyjádření se vedlejší
účastník ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a dále uvádí, že je
pochybné, zda vůbec souzená věc náležela do působnosti komerční
právničky. Vedlejší účastník se rovněž vyjádřil k meritu soudního
sporu, tato otázka však není předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není
součástí soudní soustavy obecných soudů, a nemůže proto vykonávat
přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným
rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě
v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než
napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat.
Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl.
36 odst. 1 Listiny především posouzení správnosti právního názoru,
týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího
zvoleného postupu odvolacího soudu.
Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba,
podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě
podle konkrétně existujících okolností.
Podání je procesním právním úkonem, jehož právním účinkem je
zahájení občanského soudního řízení v dané věci. Aby tento právní
účinek nastal, musí procesní právní úkon splňovat náležitosti
stanovené mu právní normou. V případě, že tyto náležitosti
nesplňuje, jedná se o podání nesprávné nebo neúplné. Občanský
soudní řád připouští, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo
opraveno nebo doplněno (§43 odst. 1 o.s.ř.). Pokud podání není
přes výzvu předsedy senátu doplněno či opraveno, je tato
skutečnost považována za nedostatek podmínek řízení, pro který
nelze v řízení pokračovat a řízení musí být zastaveno (§43 odst.
2 o.s.ř.). Výzvu k odstranění vad podání činí soud zpravidla
usnesením, ve kterém specifikuje, v čem je podání neúplné či
nesprávné, poučí účastníka o tom, jak je třeba opravu nebo
doplnění provést, stanoví lhůtu k odstranění vad a upozorní na
možnost zastavení řízení při neodstranění vad.
Ve zkoumaném případě byl návrh na zahájení řízení podán 9.
3. 1993 komerčně právní kanceláří, členkami této kanceláře také
podepsán (jako komerčně právní kancelář), plná moc nebyla
přiložena, navrhovatelem samotným návrh podepsán nebyl. Ve smyslu
§24 o.s.ř. může být právním zástupcem pouze fyzická osoba,
komerčně právní kancelář tudíž nemohla jménem navrhovatele učinit
řádné podání (procesní právní úkon). Neformálním dopisem ze dne
14. 7. 1993 žádala předsedkyně senátu samotného navrhovatele, aby
vyřešil otázku právního zastoupení. Na základě této výzvy udělil
navrhovatel plnou moc od 1. 9. 1993 komerční právničce (člence
původní komerčně právní kanceláře). S tímto právním zástupcem
potom soud řešil další otázku vady návrhu, tj. datování návrhu
(neformální dopis ze dne 21. 10. 1993). Z uvedeného vyplývá, že
soud při odstraňování vad návrhu postupoval způsobem neformálním
a nevyzval účastníka (jeho právního zástupce) k odstranění
nedostatků podání formou usnesení. K takové vadě řízení lze
přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník
nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo nebyl řádně poučen
ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř.
Ve zkoumaném případě soud I. stupně na základě sdělení
Městského soudu v Praze činil opatření k odstranění vad původního
podání. Výzvu k odstranění vad však soud I. stupně učinil
neformálním dopisem ze dne 14. 7. 1993 adresovaným
R. ř. k. s č. h., ve kterém vyzval navrhovatele pouze k tomu, aby
předložil plnou moc svého právního zástupce, a upozornil ho, že
podle §24 o.s.ř. je možné zastoupení jen jedním právním
zástupcem. Tento dopis neobsahoval ani výzvu k odstranění dalších
vad podání ani poučení ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. Po sdělení
navrhovatele ze dne 31. 8. 1993 o odvolání plné moci komerčně
právní kanceláře a udělení nové plné moci komerční právničce
vyzval soud I. stupně nového právního zástupce k odstranění
dalších vad podání. Výzva byla učiněna rovněž neformálním dopisem
ze dne 21. 10. 1993 a soud I. stupně žádal pouze vyjádření, kterým
dnem má být návrh datován s odvoláním na ust. §42 odst. 3
o.s.ř., a účastníka, resp. jeho právního zástupce znovu nepoučil
ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. Na tuto neformální výzvu reagoval
právní zástupce navrhovatele přesně v jeho intencích sdělením ze
dne 11. 11. 1993 a sdělil soudu datum podání návrhu.
Podle obecně přijatého výkladu ust. §43 odst. 1 o.s.ř. činí
předseda senátu výzvu k odstranění vad podání formou usnesení,
které má splňovat formální i obsahové náležitosti. Toto usnesení
musí zejména obsahovat údaj o tom, v čem je podání neúplné nebo
nesprávné, dále poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu podání
provést, dále lhůtu k odstranění vad podání a konečně poučení
o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas
doplněno nebo opraveno. Pokud výzva k odstranění vad podání není
učiněna formou usnesení, jedná se o vadu řízení. K této vadě
řízení lze však přihlédnou jen tehdy, jestliže mohla mít za
následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit,
nebo že nebyl řádně poučen.
Ve zkoumaném případě se podle názoru Ústavního soudu jedná
právě o takovou vadu řízení, protože z citovaných neformálních
dopisů soudu I. stupně nebylo jednoznačně patrné, jaké všechny
vady podání mají být odstraněny, a zejména z nich vůbec
nevyplynulo poučení ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. Městský soud
v Praze jako soud odvolací potom, aniž by zkoumal jakým způsobem
byly odstraňovány vady podání, tedy zda soud I. stupně postupoval
řádně ve smyslu §43 o.s.ř., a event. chybný postup soudu I.
stupně napravil, rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil
pro nesplňování podmínek řízení. Soudy tak v daném směru
postupovaly neurčitě a nejasně a přivodily tak stav, ve kterém se
navrhovatel nemusel jednoznačně a přesně orientovat, a to i stran
do úvahy přicházejícího rozhodnutí, tedy právě zastavení řízení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost týkající se porušení základního
práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod je důvodná, protože postupem odvolacího soudu bylo
navrhovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu. Byla tak vyvolána určitá
procesní nejistota právě v řízení, jehož byl stěžovatel
účastníkem.
Naopak, pokud se stěžovatel dovolává rovněž porušení
vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny
základních práv a svobod, pak v tomto případě dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost důvodná není. Čl. 11 odst. 1 Listiny
je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako
poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému,
který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví
nikoho vyloučit. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence
vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna nebo
takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani
chráněn být nemůže.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je ve své podstatné části důvodná a postupem
odvolacího soudu bylo porušeno navrhovatelovo základní právo
zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
zrušil svým nálezem rozhodnutí Městského soudu v Praze označené ve
výroku tohoto nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 12. prosince 1996