ECLI:CZ:US:2022:3.US.3011.21.1
sp. zn. III. ÚS 3011/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. N. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2021, č. j. 4 T 4/2012-10685, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, č. j. 15 To 52/2021-10695, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť zastává názor, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 4 T 4/2012-8994, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 5. 8. 2013, č. j. 11 To 89/2013-9424, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákonu, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením k výkonu do věznice s ostrahou a rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 6. 2014, č. j. 47 PP 88/2014-18, byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn na zkušební dobu v délce pěti let. Následně bylo dne 28. 8. 2014 realizováno vyhoštění stěžovatele do Vietnamské socialistické republiky. Dne 25. 6. 2019 Okresní soud v Mostě usnesením č. j. 47 PP 88/2014-43 rozhodl, že stěžovatel se ve zkušební době osvědčil.
3. Dne 4. 11. 2020 podal stěžovatel k okresnímu soudu žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění dle §350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterou okresní soud zamítl svým napadeným usnesením. Proti němu podal stěžovatel stížnost, již zamítl svým napadeným usnesením vrchní soud dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
4. Krajský soud poukázal na to, že nejsou splněny podmínky dle §350h odst. 1 trestního řádu ve spojení s §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť ačkoliv se stěžovatel oženil a jeho manželka má povolený pobyt na území České republiky a také zde žije, stěžovatel aktuálně pobývá na území Vietnamské socialistické republiky, tedy nemá na území České republiky pracovní zázemí, a vzhledem k tomu, že neovládá český jazyk, je jeho uplatnění na trhu práce dosti omezené. Ke stěžovatelově odkazu na nález sp. zn. III. ÚS 3628/18 ze dne 3. 12. 2019 (N 203/97 SbNU 175) krajský soud uvedl, že tento nález sice vytváří fakultativní možnost upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, pokud se odsouzený napravil, nicméně dle názoru krajského soudu nebyly podmínky této mimořádné možnosti naplněny. Stěžovatel totiž dle jeho názoru žil řádným spořádaným životem toliko na území Vietnamské socialistické republiky, což nezakládá automaticky i prognózu, že bude takto žít i na území České republiky, zejména neovládá-li český jazyk. Odkázal přitom i na nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), podle nějž je u trestu vyhoštění na dobu neurčitou zdůrazněna funkce ochranná oproti nápravě pachatele. Výchovná funkce trestu pak není dle krajského soudu jediná a u všech zabraňovacích trestů dominuje funkce ochranná.
5. S úvahami krajského soudu se ztotožnil i vrchní soud, který je považoval za logické, odůvodněné a odpovídající duchu nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18. Nad rámec toho ještě poznamenal, že stěžovatel ani příliš o návrat do České republiky neusiluje, neboť sám uvedl, že to aktuálně neplánuje, ale rád by si tuto možnost ponechal do budoucna.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť se domnívá, že na jeho případ dopadá právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 o možnosti upustit od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle §350h odst. 4 trestního řádu proto, že se napravil. Oba obecné soudy se k tomuto nálezu sice formálně hlásí, ale ve skutečnosti jsou jejich rozhodnutí v příkrém rozporu s jeho smyslem a podstatou. Jestliže tento nález za důvod k upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle §350h odst. 4 trestního řádu považuje nápravu pachatele, nemůže být návrh na takové upuštění zamítnut s ohledem na skutečnosti, které nastaly ještě před odsouzením. Ve stěžovatelovu nápravu ostatně uvěřil i Okresní soud v Mostě, když rozhodl o tom, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.
7. Co se týče neznalosti jazyka, ta sice trvala i po odsouzení, nicméně stěžovatel věděl, že po skončení výkonu trestu bude vyhoštěn, takže nebyl motivován se tomuto jazyku učit. Teprve po uzavření manželství má důvod se do České republiky vrátit.
8. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud za hlavní důvod pro své rozhodnutí považoval skutečnost, že byl odsouzen za závažnou trestnou činnost a že po svém návratu do České republiky by se mohl dopustit recidivy kvůli jazykové bariéře a menší možnosti uplatnění na trhu práce. Nepřihlédl naopak k tomu, že stěžovatel se oženil a jeho manželka je ochotna mu poskytovat bydlení a finanční podporu. Z této skutečnosti krajský soud nevyvodil žádný závěr.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Stěžovatel vychází z přesvědčení, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak, jak byly formulovány v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18, a dovozuje, že tyto podmínky navzdory závěrům obecných soudů splněny byly, a tedy obecné soudy měly od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustit. Z ústavněprávního hlediska je však relevantní, že nález sp. zn. III. ÚS 3628/18 nevyvodil ústavně zaručené právo na upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu za všech okolností, nýbrž toliko ústavně konformně vyložil ustanovení §350h odst. 4 trestního řádu tak, že za splnění podmínek uvedených v části V.3.2 odkazovaného nálezu obecný soud může rozhodnout o tom, že od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustí.
11. Upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak není nárokové. Podmínky pro tento mimořádný postup pak v každém případě předpokládají nejen spolehlivé prokázání pachatelovy nápravy, ale rovněž i skutečnost, že byla naplněna i represivní funkce trestu, tedy že odsouzený z něj již vykonal určitou část, kterou je třeba stanovit vzhledem k okolnostem konkrétního případu.
12. V nynějším případě obecné soudy dospěly k závěru, že ochranná funkce trestu vyhoštění v daném případě stále převažuje a že stěžovatel dosud svým chováním neprokázal, že se napravil a dalšího výkonu trestu vyhoštění tedy není zapotřebí. Jejich stěžejním důvodem přitom nebyla skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen za závažnou trestnou činnost, jak se on domnívá, nýbrž to, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl schopen řádného života i na území České republiky, nejen Vietnamské socialistické republiky, a to zejména nevládne-li českým jazykem, a ani se o to nesnaží. Jelikož tento závěr nelze považovat za extrémně nelogický či neracionální, nepřísluší Ústavnímu soudu jej přezkoumávat. K tomu je třeba doplnit, že samozřejmě samotná neznalost českého jazyka není překážkou pobytu na území České republiky ani sama o sobě bez dalšího neznamená, že by na něm osoba jím nevládnoucí nemohla žít řádným životem. Je však rovněž nezpochybnitelné, že možnost vytvoření pracovního a sociálního zázemí je v takovém případě obtížnější, a tedy obecné soudy správně žádaly po stěžovateli ve specifickém kontextu jeho trvajícího výkonu trestu vyhoštění více, aby vyvrátil jejich obavy v tomto směru.
13. Na tom ničeho nemění skutečnost, že Okresní soud v Mostě rozhodl o stěžovatelově osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jednalo se totiž o odlišné řízení s odlišnými procesními požadavky. Něco jiného je totiž uvěřit ve stěžovatelovu nápravu v situaci, kdy zůstává v zahraničí, tedy v zásadě nijak nemůže ohrožovat veřejný pořádek na území České republiky, a něco jiného je uvěřit jeho nápravě pro případ, že se na území České republiky vrátí. Je zřejmé, že v prvé situaci mohou nároky soudu být nižší, nehledě k omezeným možnostem dokazování nápravy.
14. Obecné soudy z ústavněprávního hlediska nepochybily ani tím, že stěžovatelovo tvrzení, že se do České republiky neplánuje vrátit hned, jen by měl rád ponechánu možnost tak učinit do budoucna, vyhodnotily v jeho neprospěch. Stěžovatel totiž neuvedl v ústavní stížnosti žádný rozumný důvod, jaký užitek by měl z okamžitého upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a proč by o ně neusiloval až tehdy, bude-li na pobyt v České republice připraven; a je-li jeho motivací sňatek uzavřený s manželkou žijící na území České republiky, proč neusiluje o soužití ihned. Tím je vyvrácena i námitka stěžovatele, že se česky nenaučil, protože věděl, že bude vyhoštěn. Stěžovatel totiž nijak nerozporoval závěry obecných soudů, že dosud i v situaci, kdy již plánuje (byť dle jeho slov pouze do budoucna) pobývat na území České republiky, český jazyk neovládá, a neuvedl ani žádný důvod, který by mu aktuálně bránil v tom se jej doučit.
15. Skutečnost, že stěžovatel má na území České republiky manželku, uváděly obecné soudy zjevně toliko v kontextu §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tedy aby odůvodnily, že nejsou splněny podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění dle doslovného znění §350h odst. 4 trestního řádu, neboť stěžovatel uzavřel sňatek až po svém vyhoštění, takže nemá v České republice sociální zázemí; možnosti upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu dovozené nálezem sp. zn. III. ÚS 3628/18 se tedy tato úvaha vůbec netýkala.
16. Ostatně i kdyby podmínka nápravy byla bez jakékoliv pochybnosti naplněna, stejně by se svými rozhodnutími nemohly obecné soudy dopustit porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, protože zjevně nebyla splněna podmínka výkonu přiměřené části trestu. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 v bodě 66. nestanovil postačující délku výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou paušálně, ale uložil obecným soudům, aby se touto otázkou zabývaly v konkrétních případech vzhledem k jejich specifickým okolnostem. V odkazovaném nálezu Ústavní soud neměl pochybnost o tom, že potřebná část trestu již byla vykonána, neboť tamní stěžovatel pobýval po svém vyhoštění v zahraničí po dobu cca 20 let.
17. V nynější věci v době podání návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovatel tento trest vykonával po dobu cca šesti let. Tato doba je vzhledem ke specifické povaze délky trestu vyhoštění na dobu neurčitou (mající trvat v zásadě po zbytek života odsouzeného) poměrně krátká jak v absolutním pojetí, tak i relativně v kontextu obdobných institutů. Např. ustanovení §90 odst. 1 trestního zákoníku, které umožňuje podmíněné upuštění od výkonu zbytku některých dalších zabraňujících trestů, stanoví jako minimální délku výkonu těchto trestů jejich polovinu. Horní hranice trestní sazby těchto trestů je dle trestního zákoníku 10 let, tedy při nejpřísnější výměře těchto trestů s omezenou horní hranicí trestní sazby představuje minimální délka výkonu 5 let. Podmíněně propustit odsouzeného k trestu odnětí svobody na doživotí lze dle §88 odst. 5 trestního zákoníku nejdříve po 20 letech. V obou případech je pak pachatelovo chování následně monitorováno po zkušební dobu s možností nařízení výkonu zbytku trestu.
18. Ačkoliv tak Ústavní soud není povolán určovat zcela konkrétní minimální délku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, která musí být před upuštěním od jeho zbytku ve smyslu §350h odst. 3 trestního řádu vykonána, je zjevné, že se řádově nemůže jednat o délku jen o málo delší než je nezbytná délka k podmíněnému upuštění od výkonu jiných zabraňovacích trestů, byly-li uloženy v nejvyšší možné výměře, tedy na 10 let. Stíral by se tím totiž nejen rozdíl mezi tresty ukládanými "toliko" na 10 let a trestem ukládaným v zásadě na doživotí, ale i rozdíl mezi podmíněným upuštěním od výkonu zbytku trestu na zkušební dobu, během níž je možno stále výkon zbytku trestu nařídit, a definitivním upuštěním od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle §350h odst. 4 trestního řádu, jehož se stěžovatel domáhal.
V. Závěr
19. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu