ECLI:CZ:US:2011:3.US.3013.11.1
sp. zn. III. ÚS 3013/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti GOLD CHICKEN, s. r. o., se sídlem Hábova 7/2345, 155 00 Praha 5 - Stodůlky, právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti výroku II a III rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2011 č. j. 30 Cdo 1684/2010-363, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011, napadá stěžovatelka výrok II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 1684/2010-363 pro údajné porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7, čl. 10 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se žalobci: a) N. H. K., b) L. T. T. H., c) nezl. S. M. N. L. a d) GOLD CHICKEN s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti žalovaným:1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti a 2) Mgr. Ing. J. Z., státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, domáhali náhrady škody a zadostiučinění z nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti žalobci ad a), zejména při provádění domovní prohlídky. Všichni žalobci, tedy i stěžovatelka, žádali, aby soud konstatoval porušení jejich základních práv a svobod jednáním a opomenutím ze strany žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 8. 2008 č. j. 11 C 290/2007-150 uložil České republice - Ministerstvu vnitra zaplatit na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobci ad a) částku 100 000,- Kč a žalobkyním ad b) a ad c) po 50 000,- Kč. Ve výroku XII zamítl návrh žalobců, aby soud konstatoval porušení základních práv a svobod žalobců jednáním a opomenutím ze strany žalovaných a ze strany úředních osob a orgánů činných v trestním řízení, za jejichž postup odpovídají Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra. Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 4. 2009 Obvodní soud pro Prahu 5 doplnil výrok XII o celé znění požadovaného konstatování porušení základních práv a svobod žalobců (výrok I) a zamítl návrh žalobců na vydání doplňujícího rozsudku, jímž by bylo rozhodnuto o nároku žalobců vůči stěžovatelce samostatně (výrok II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2009 č. j. 18 Co 155, 373/2009-274 změnil vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně o věci samé jen tak, že povinnost plnění uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti (výrok II), ve vztahu k žalovanému Mgr. Ing. Z. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok III), uložil žalované povinnost žalobcům a), b) a c) zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok IV), ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V) a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok VI).
Odvolací soud konstatoval, že dne 5. 6. 2006 bylo proti žalobci a) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu (§250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona), který měl být spáchán formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Toto rozhodnutí bylo žalobci a) doručeno během domovní prohlídky prováděné na adrese P.4. Dne 11. 1. 2007 bylo trestní stíhání žalobce a) zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť skutek, jehož se měl žalobce a) dopustit, není trestným činem. Odvolací soud uvedl, že zajištění dokladů od vozidla a dokladů společnosti GOLD CHICKEN, s. r. o., která podle svého tvrzení nemohla z tohoto důvodu včas podat daňové přiznání a zaplatit faktury, bylo součástí provedené domovní prohlídky v bytě žalobce a).
Odvolací soud v souvislosti s uplatněnými nároky žalobců uvedl, že nezákonným rozhodnutím, který byl důsledkem (vyústěním) nesprávného úředního postupu, vznikla žalobci a) škoda a nemajetková újma, žalobkyním b) a c) náleží nemajetková újma za nesprávný úřední postup vůči nim formou (jednoho) finančního zadostiučinění, protože stát nemůže odpovídat z jednoho skutku duplicitně. Nárok na přiměřené zadostiučinění nepovažoval odvolací soud za důvodný u stěžovatelky, která je právnickou osobou. Stěžovatelkou tvrzenou nemajetkovou újmu odvolací soud nezjistil.
Dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok XII rozsudku soudu prvního stupně, přípustným pro řešení právní otázky "co je nutné považovat za nemajetkovou újmu právnické osoby, která jí měla vzniknout nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, spočívajícím v jiné skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení". Při posouzení takto formulované právní otázky dospěl dovolací soud k závěru, že stěžovatelka v průběhu řízení pouze uvedla příčiny případné nemajetkové újmy; nijak však blíže nespecifikovala konkrétní nemajetkovou újmu, která jí vznikla, či vzniknout měla. Zabavení obchodních listin, které jí mělo bránit ve včasném podání daňového přiznání, či zaplacení faktur, považoval dovolací soud za tvrzení směřující k případné náhradě škody, pokud tímto jednáním stěžovatelce vznikla, nikoli k imateriální újmě. Skutečnosti svědčící o vzniku nemajetkové újmy stěžovatelka nepojmenovala, ani jejich existenci netvrdila a neprokázala. Závěrem dovolací soud zdůraznil, že k odpovědnosti státu za škodu nebo nemajetkovou újmu musí být splněny všechny tři zákonné podmínky. Jestliže stěžovatelka se zaměřovala jen na příčiny vzniku škody, resp. újmy, nikoliv na tvrzení a prokázání relevantní újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nebylo již nutné stěžovatelku vyzývat k dalším tvrzením odůvodňujícím skutkový stav ve smyslu ustanovení §118a odst. o. s. ř. Dovolací soud nesouhlasil rovněž s tvrzením stěžovatelky o vzniku nemajetkové újmy v souvislosti se zásahem do jejího práva na soukromí ve smyslu čl. 8 Úmluvy a práva na majetek podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Dovolání stěžovatelky proto dovolací soud zamítl.
Ústavní soud konstatuje, že nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 byl zrušen příkaz k domovní prohlídce vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 43 Nt 2543/2006 (výrok I). Ústavní stížnost v části, brojící proti postupu policejního orgánu Policie ČR při zadržení N. H. K. (v tehdejší ústavní stížnosti stěžovatele) a při domovní prohlídce vykonané dne 6. 6. 2006, jakož i při prohlídce vozidla, a v dalších částech ústavní stížnosti, v níž byl napadán postup policejního orgánu Policie ČR, rozhodování a postup Městského státního zastupitelství, Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
II.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že ústavní stížností napadeným rozsudkem "relativizoval" skutečnost, že Policie ČR provedla prohlídku ve vozidle ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž v něm nalezené listiny odvezla, ačkoli trestní stíhání obviněného N. H. K. bylo vedeno pro skutek, který nijak nesouvisel s obchodní činností stěžovatelky. Za této situace bylo stěžovatelce znemožněno nakládat s jejím majetkem, bylo zasaženo její soukromí, byla narušena její obvyklá činnost, stěžovatelce tak bylo údajně znemožněno podat včas přiznání k DPH. Stěžovatelka je přesvědčena, že otázku nemajetkové újmy nesprávně právně posoudily již oba obecné soudy, přičemž jejich závěry považuje za rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (dostupný rovněž na http:/nalus.usoud.cz).
I když stěžovatelka připouští, že zákon č. 82/1998 Sb. žádná kritéria k vymezení nemajetkové újmy neobsahuje, s výjimkou nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou řízení, stěžovatelka dovozuje, že jí může být jakákoli újma či zásah do práv poškozeného subjektu, přičemž skutečnost, jestli k takovému zásahu do základních práv, resp. k nemajetkové újmě skutečně došlo, není nutné v řízení prokazovat. Podle názoru stěžovatelky tak nemůže obstát názor dovolacího soudu, že k nemajetkové újmě stěžovatelky nedošlo. Tvrdí, že i právnická osoba má právo na ochranu svého soukromí, které je podřaditelné pod základní právo na ochranu a respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. V této své argumentaci stěžovatelka odkazuje na závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezech sp. zn. III. ÚS 35/01, I. ÚS 512/02 i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemitz (stížnost č. 13710/88) a ve věci Colas (stížnost č. 37971/97).
Stěžovatelka závěrem tvrdí, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem porušil její právo na soudní a jinou právní ochranu, pokud interpretoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. způsobem, kterým byla znemožněna účinná náprava nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelce nesprávným úředním postupem.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není proto jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva, může tak učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Námitky stěžovatelky dopadají do oblasti polemiky s právními závěry obecných soudů obou stupňů a týkají se rovněž nesouhlasu stěžovatelky se závěrem dovolacího soudu, že v předmětné věci u stěžovatelky vznik nemajetkové újmy zjištěn nebyl. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka spatřovala nemajetkovou újmu v tom, že po určitou dobu nemohla nakládat se svým majetkem, bylo zasaženo do jejího soukromí, byla narušena její obvyklá činnost a bylo jí znemožněno podat včas přiznání k DPH. Mimo tato obecně formulovaná tvrzení však stěžovatelka žádné konkrétní skutečnosti, tedy okolnosti mající vliv na její dobrou pověst, obchodní činnost či obchodní strategii netvrdila a neprokazovala. Z takto velmi vágně formulovaného popisu skutkových okolností nebylo možné zjistit, jaká konkrétní nemajetková újma stěžovatelce údajně měla vzniknout, resp. v čem tato nemajetková újma ve sféře právnické osoby našla své vyjádření. Nepochybně bylo povinností stěžovatelky, pokud uplatňovala vznik imateriální újmy, k níž mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu, popsat a vysvětlit rozhodné skutečnosti, odůvodňující správnost jejího tvrzení o vzniku imateriální újmy.
Námitky stěžovatelky směšují či dokonce zaměňují porušení osobnostních práv zejména žalobce a), jakožto fyzické osoby, s právy svými, jako osoby právnické. Je třeba připomenout, že osobnostní práva žalobců a), b) a c) jako fyzických osob byla v předmětném pravomocně skončeném řízení odškodněna. Právnická osoba nemůže být proto subjektem odškodnění znovu či "navíc" na základě shodných skutkových okolností. Pouhý poukaz na údajné porušení osobnostních práv, spjatých výhradně s hodnotami lidské osobnosti, nepostačuje k prokázání újmy vzniklé právnické osobě.
Jak ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval dovolací soud, i když Evropský soud pro lidská práva v případě porušení ústavně zaručených základních práv výslovně nerozlišuje mezi skupinami objektů - fyzických a právnických osob, je nutné vždy vzít v úvahu specifika a obsah těchto práv. Ústavní soud při posuzování kritérií spravedlivého procesu zkoumá, zda obecným soudem podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje s ustálenými závěry soudní praxe a není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. K žádným takovým pochybením však v projednávané věci nedošlo.
Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 není pro projednávanou věc případný, neboť nález vychází ze zcela jiné skutkové a právní situace.
Důvody, pro které dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelky, stejně jako interpretace ve věci aplikovaného ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., nejsou v rozporu s ústavními předpisy.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu