ECLI:CZ:US:2020:3.US.3020.19.1
sp. zn. III. ÚS 3020/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. B. a O. K., zastoupených Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 6 Tdo 390/2019-432, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2018 sp. zn. 6 To 234/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. března 2018 sp. zn. 3 T 19/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 3 T 19/2018. Z uvedeného se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu byli stěžovatelé společně s dalšími osobami z komunity squatterů uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin byl všem spoluobviněným shodně uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád), byla stěžovatelům též uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu ve výši 6 100 Kč způsobenou poškozené Městské části Praha 6 (dále jen "městská část").
3. Stěžovatelé, jakož i ostatní spoluobvinění, napadli rozsudek obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o odvoláních rozhodl rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a f) trestního řádu napadený rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku všechny spoluobviněné uznal vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství, jehož se konkrétně stěžovatelé dopustili tím, že v době nejméně od 20:27 hodin dne 9. 2. 2018 stěžovatel do 8:30 hodin dne 12. 2. 2018, stěžovatelka do 15:56 hodin dne 14. 2. 2018 v Praze 6 - Dejvicích s dalšími nejméně sedmi osobami, které však na rozdíl od stěžovatelů (a dalších spoluobviněných) na výzvu příslušníků městské policie (dále jen "policie") objekt do 00:30 hodin dne 10. 2. 2018 opustily, bez svolení vlastníka obsadili a následně užívali zabezpečenou budovu zvanou Šatovka, což je neobydlený, vícepatrový objekt, do kterého bylo vniknuto po odstranění petlice u vstupních dveří v přízemí budovy. Stěžovatelé a další osoby si do objektu s sebou vzali jídlo, vodu, zvukovou aparaturu, kamna, prodlužovací kabely, nádobí a spací potřeby. Před zákrokem policie byly posledními obžalovanými (včetně stěžovatelky B.) setrvávajícími v objektu dne 14. 2. 2018 zabarikádovány vstupní dveře do objektu, vstup do prvního a druhého patra, jakož i vstup na střechu objektu tak, aby byl znemožněn vstup do objektu jiným osobám. V objektu stěžovatelé, jakož i další osoby, setrvali i poté, kdy byli dne 10. 2. 2018 v 00:01 hodin zástupcem vlastníka objektu, starostou městské části, vyzváni, aby objekt do 00:30 hodin téhož dne opustili, přičemž vlastník objektu jim nepovolil budovu využívat a dále byli nejen starostou městské části, ale i policií poučeni, že se zde nemají zdržovat. Za takto popsané jednání byli stěžovatelé odsouzeni k trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Poškozená městská část byla podle §229 odst. 1 trestního řádu se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudek městského soudu stěžovatelé napadli dovoláním s argumentací, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatelé dále namítali porušení principu subsidiarity trestní represe a zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto, neboť dovolací soud se s argumentací stěžovatelů neztotožnil a přisvědčil závěrům městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají porušení zásady individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, neboť obecné soudy, zejména pak soud dovolací, podpořily svá rozhodnutí skutkovými okolnostmi, ohledně nichž nebylo prokázáno, že se jich dopustili právě stěžovatelé. Stěžovatelé uvádějí argument vytržení dvou kovových petlic od vstupních dveří do Šatovky a rozštípání dřevotřískových dveří, které jim k tíži přičetl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, přičemž právě tyto okolnosti byly prokazovány v odvolacím řízení a městský soud v dokazování dospěl k závěru, že dřevotřískové dveře rozbila policie při vstupu do objektu a kovové petlice byly sice skutečně vytrženy, nicméně se nepodařilo v dokazování dospět k závěru, že to byli právě stěžovatelé, kdo je vytrhl. Stejnou výhradu vznášejí stěžovatelé i vůči nápisům uvnitř Šatovky, když Nejvyšší soud opomíná skutečnost, kterou již nižší soudy zohlednily, totiž že některé nápisy se uvnitř budovy nacházejí již od roku 2015, kdy byla budova squattery též obsazena. Nejvyšší soud tak hodnotil skutkový stav, který je však v jeho výkladu v rozporu se skutečně zjištěným skutkovým stavem.
6. Stěžovatelé dále namítají porušení principu ultima ratio. Obecné soudy zejména ignorovaly legitimitu počínání stěžovatelů a dalších spoluobviněných, kteří se svým jednáním toliko snažili poukázat na celospolečenský problém, který spočívá v nevyužívání budov, které postupně chátrají, byť by mohly být celospolečensky prospěšné. Obecné soudy nedokázaly dovodit naplnění znaku společenské škodlivosti při použití trestněprávní normy. Naplněny byly, dle náhledu stěžovatelů, toliko formální znaky trestného činu. Hranice trestnosti je pravomocným rozsudkem městského soudu nepřípadně shledávána v tom, že stěžovatelé neopustili objekt Šatovky na výzvu zástupce vlastníka nemovitosti a v objektu setrvali i po dni 10. 2. 2018. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu stěžovatelé poukazují na skutečnost, že převážná část jednání, která jim je kladena za vinu, se odehrála na střeše budovy Šatovky a měla demonstrativní charakter ve snaze poukázat na naléhavost celospolečenského problému. Bylo zcela zřejmé, že pobyt stěžovatelů na střeše musí být toliko dočasný. Stěžovatelé též následně dobrovolně ze střechy slezli. Pokud tedy stěžovatelé pobývali na střeše, nemohlo jít pojmově ani o užívání ani o obsazení nemovitosti. Stěžovatelé též zdůrazňují, že již ze samotné podstaty squattingu není vlastníkovi bráněno jakkoliv svou nemovitost užívat a udržovat. Ohledně Šatovky pak lze podotknout, že vlastník na této nemovitosti dlouhodobě žádné rekonstrukční či udržovací práce nekonal. V této souvislosti stěžovatelé též poukazují na ústavně zakotvené pravidlo, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny), tudíž ponechat nemovitost chátrat rozhodně nelze považovat za právo vlastníka. Též nelze pominout skutečnost, že tentýž vlastník v předchozí době toleroval pobyt squatterů ve své nemovitosti po dobu 18 dní a situace nebyla řešena žádnými represivními prostředky.
7. Stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu v obdobné věci sp. zn. II. ÚS 3080/16 ve věci squattu v usedlosti Cibulka. Obecné soudy se dle závěrů stěžovatelů nezaměřily, v rozporu s uvedeným nálezem, na mimotrestní řešení předmětné otázky. Dle náhledu stěžovatelů byly obecné soudy při odsouzení stěžovatelů vedeny především morální panikou nad squatterským hnutím a nad jinakostí squatterů, což demonstruje např. evidentně vážně míněná argumentace v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který projevil vážné znepokojení nad tím, že stěžovatelé obsadili nemovitost, která nebyla napojena na inženýrské sítě, a taktéž se neubránil podivu nad tím, že v okapu byly nalezeny slupky od citrusů.
8. Posledním argumentem stěžovatelů je námitka porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásady rovnosti před zákonem. Squatterské aktivity doposud nebyly posuzovány jako trestná činnost, pročež odvolací soud konstatoval, že právě projednávaná trestní věc je judikaturním průlomem v této oblasti a nastaví tak hranice trestnosti squattingu. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na skutečnost, že prvenství v této oblasti lze však přisuzovat jinému senátu městského soudu, který rozhodoval ve věci sp. zn. 5 To 86/2011 a který konstatoval, že hranice trestního práva překročeny nebyly. Přitom skutkové okolnosti v obou případech jsou velmi podobné, když squatteři ve zmiňované věci byli vlastníkem i příslušníky policie nejprve vyzýváni k opuštění budovy a rovněž součástí pobytu bylo budování překážek k znesnadnění policejního zásahu. Stěžovatelé tedy namítají zásah do svého legitimního očekávání, když se domnívali, že pokud v obdobném případě nebyla shledána trestnost squatterských aktivit, tak v jejich věci by mělo být postupováno obdobně.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
9. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje zejména se závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Dále poukázal na závažnější formu jednání squatterů v posuzované věci (obsazení nemovitosti), než k jaké došlo v případě stěžovateli zmiňovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3080/16 (zde squatteři původně pobývali na základě ujednání s majitelem nemovitosti). Závěrem účastník řízení dodává, že k naplnění materiálního znaku trestného činu došlo, neboť obsazení nemovitosti je pojmově závažnějším jednáním než pouhé užívání cizí nemovitosti. Účastník tedy považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
10. Nejvyšší soud se i nadále ztotožňuje se svým ve věci vydaným, nyní napadeným usnesením a na jeho závěry ve svém vyjádření odkazuje. Účastník se však zároveň vymezuje proti některým tvrzením stěžovatelů uvedeným v ústavní stížnosti namítajícím zejména použití určitých skutkových okolností, které však byly v řízení před městským soudem vyhodnoceny jako učiněné neidentifikovanou osobou, k tíži stěžovatelů. Nejvyšší soud takto vyvrací a odkazuje na konkrétní pasáže napadeného usnesení zejména stran tvrzení o vytržení kovových petlic a rozštípání dřevotřískových dveří. Účastník se ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3419/18, tedy že nelze ospravedlnit bezdůvodné okupování nemovitostí ve vlastnictví jiných subjektů. Účastník považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
11. Městské státní zastupitelství v Praze se vymezilo zejména k namítanému porušení principu ultima ratio, když subsidiaritou trestní represe se zabývají všechna napadená rozhodnutí, zejména pak městský soud podrobně v tomto ohledu rozvedl své úvahy. Vedlejší účastník též poukazuje na skutkové odlišnosti projednávané věci a věci sp. zn. II. ÚS 3080/16. Vedlejší účastník vyjádřil své přesvědčení, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §208 odst. 1 trestního zákoníku formou obsazení nemovitosti došlo již v okamžiku, kdy stěžovatelé do cizího objektu neoprávněně vnikli. Taktéž je zdůrazněno, že lze rozlišovat různé formy squatterských aktivit, přičemž poukázal na legální formu squattingu, kterou představuje např. squat Klinika. Vedlejší účastník tedy považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
12. Nejvyšší státní zastupitelství uvádí, že ústavní stížnost je stejného znění jako dovolání stěžovatelů a setrvává na svých dosavadních stanoviscích, která jsou uvedena ve vyjádření k dovolání stěžovatelů. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
13. Městský soud a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřili.
14. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků stěžovatelům na vědomí a k případné replice, neboť ta v zásadě neobsahují žádné nové skutečnosti, jež by nebyly seznatelné ze spisového materiálu, který má Ústavní soud k dispozici.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek obvodního soudu, který v celém rozsahu zrušil městský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek obvodního soudu zrušit podruhé.
16. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelů o kolektivní odpovědnosti, která vůči nim měla být uplatněna Nejvyšším soudem, když Nejvyšší soud údajně vycházel ze skutkových zjištění, která byla již městským soudem vyvrácena v průběhu dokazování. Nejvyšší soud se vůči těmto námitkám ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ohradil, přičemž Ústavní soud dává Nejvyššímu soudu zapravdu, pokud jde o vytržení petlic a rozbití dřevotřískových dveří, neboť skutečně z odůvodnění nevyplývá, že by Nejvyšší soud tuto okolnost přičítal k tíži stěžovatelů. Jde-li o nápisy, které se v budově vyskytovaly a jejichž datace nebyla spolehlivě v průběhu dokazování prokázána, Nejvyšší soud skutečně na tyto nápisy en bloc poukazuje v souvislosti s projednávanou věcí. Takové pochybení však není zásadní procesní chybou, která by měla za následek významnou vadu řízení a nezakládá zásah do práva stěžovatelů dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Stěžovatelé taktéž namítají porušení zásady subsidiarity trestní represe. V náhledu Ústavního soudu se v případě squattingu mnohdy může jít o hraniční případ ve smyslu judikatury Ústavního soudu k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio z ní vyplývající. Ústavní soud se ve své judikatuře již podrobně vyjádřil k principu ultima ratio a jeho ústavněprávním aspektům [např. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579)]. Ústavní soud respektuje, že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci. Je si též vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat ve světle principů a zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio. Dle tohoto principu se prostředky trestního práva mají a musejí užívat pouze tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné a účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména soukromoprávní prostředky, případně sankce správní), by odporovalo zásadě subsidiarity trestní represe. Ta vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [viz též nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315)]. Z principu ultima ratio vyplývá, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným, či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva (nález sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019, bod 24). Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu [nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)]. Zásada subsidiarity trestní represe je výslovně zakotvena i v trestním zákoníku, a to v jeho §12 odst. 2. Tato zásada v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení, při projednávání jednotlivých trestních věcí, zabraňuje kvalifikovat konkrétní protiprávní jednání jako trestný čin, nejde-li o případ společensky škodlivý, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jako aplikační zásada se subsidiarita trestní represe uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, bylo-li možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.
20. V posuzované věci se však Ústavní soud přiklání ke stanovisku, že v jednání stěžovatelů existuje již taková míra společenské škodlivosti, která zakládá oprávnění státu na trestní postih takového jednání. Stěžovatelé z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe uvádějí různé argumenty. Například zdůrazňují povahu squattingu jako celosvětového hnutí, které činí společenské dobro tím, že obsazuje nemovitosti, které jejich vlastníci neužívají, obvykle nechají tyto budovy chátrat a squatteři vyrovnávají sociální nerovnosti tím, že budovu začnou využívat, provedou nutné opravy, čímž zabrání dalšímu chátrání a umožní smysluplné využití takové nemovitosti. V ústavní stížnosti kupříkladu uvádějí, že tato jejich činnost je v Praze podporována i některými politiky, např. bývalým primátorem Doc. MUDr. Bohuslavem Svobodou, CSc. Lze tedy přisvědčit stěžovatelům, že zmiňované ideje squattingu skutečně mohou vést ke společensky potřebným cílům a snahy aktivistů dát najevo aktuální problémy soudobé společnosti vznikající porušováním závazků některých vlastníků ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny lze prima facie aprobovat. Ostatně, jak stěžovatelé sami zdůrazňují, je jejich právem ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny vyjadřovat své názory na tuto problematiku. Proti tomu nelze ničeho namítat. Nicméně je třeba brát zřetel na zásadu, že hranici a meze využívání vlastních základních práv a svobod tvoří základní práva a svobody druhých. Vyjadřují-li tedy stěžovatelé své politické a společenské postoje, je nutné, aby tak činili s ohledem na práva ostatních členů společnosti. V projednávané věci, dle názoru Ústavního soudu, stěžovatelé propagovali svůj světonázor, aniž by brali na zřetel skutečnost, že zasáhli do práva vlastníka nemovitosti Šatovka podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
21. Z dokazování provedeného obecnými soudy jasně vyplynulo, že vlastník nemovitosti, městská část, neměla zájem s aktivisty o využití nemovitosti jednat, byť zpočátku určitá komunikace mezi aktivisty (obecně, Ústavní soud nemá na mysli konkrétně stěžovatele) a vlastníkem proběhla. Nakonec však muselo být aktivistům, včetně stěžovatelů, jasné, že vlastník zájem o využití nemovitosti squattery nemá. Zároveň za tím účelem, aby budova zůstala volná, učinil opatření, která měla zabránit vniknutí cizích osob do prostor nemovitosti (zazdění oken, instalace mříží, zabednění dveří atd.). Z tohoto jednání vlastníka tedy bylo zjevné, že zájmu squatterů o nemovitost Šatovka vstříc nevyjde a nepřeje si, aby kdokoliv budovu obýval, resp. vstupoval do jejích prostor. Vlastník tedy učinil legitimní rozhodnutí, které vyplývá z jeho vlastnického práva. Okolnost, že tímto jednáním mohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny vlastníkem, je samostatnou otázkou, kdy je na státních orgánech, aby případně přistoupily k uplatnění norem veřejného práva vůči vlastníkovi. Skutečnost, že vlastník svou nemovitost aktuálně nevyužívá a ponechává ji svému osudu, nezakládá právo třetím osobám, byť mohou mít sebelepší úmysly, do budovy i přes bariéry vniknout a budovu využívat podle svého uvážení. Stěžovatelé poukazují na to, že oni sami se nedopustili vytržení petlic, resp. rozbití dřevotřískové zábrany, které bránily vstupu do budovy, tato skutečnost byla ostatně konstatována městským soudem, nicméně stěžovatelé museli být za takové situace srozuměni s tím, že vlastník se snažil různými opatřeními zabránit průniku třetích osob do budovy. Na tomto místě Ústavní soud souhlasí se závěrem účastníků řízení, kteří opakovaně ve svých vyjádřeních citovali závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3419/18 ze dne 30. 10. 2018, totiž že na základě konstatování, že vlastník nemovitosti patrně porušil čl. 11 odst. 3 Listiny, nelze ospravedlnit bezdůvodné okupování nemovitostí ve vlastnictví jiných subjektů, přičemž je nutné respektovat vlastnictví státu (v posuzované věci vlastnictví obce), které má obdobný obsah jako vlastnictví jiných fyzických či právnických osob. Jediným rozdílem je výslovná právní úprava zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, která stanoví zákonné meze pro hospodaření a nakládání s veřejným majetkem ve vlastnictví státu. K tomu lze doplnit, že v případě squattingu nejde o bezdůvodnou okupaci, neboť v souladu s výše uvedeným squatterské hnutí má určité ideje a cíle s celospolečenským přesahem. Tyto ideje lze však bezesporu naplňovat i méně invazivním způsobem, než je okupování nemovitostí proti jasně vyjádřené vůli vlastníka, ať už je jím osoba soukromého nebo veřejného práva.
22. V posuzované věci se stěžovatelé dopustili společensky závažnějšího jednání, než je popsáno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16 ze dne 23. 5. 2017, neboť skutkové okolnosti zmiňovaného nálezu vycházely ze skutkového stavu, kdy mezi squattery a vlastníkem existovala jistá dohoda o spolupráci, která squattery opravňovala minimálně ke vstupu do nemovitosti a určitých činností v ní. Kdežto v projednávané věci byl vlastníkem zjevně najevo dán nesouhlas s jakýmkoliv využitím nemovitosti Šatovka squattery. Touto okolností se zabývají všechna napadená rozhodnutí, kterým nelze vytknout, že by otázku možného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe pominuly. Zmiňovaný nález též zdůrazňuje společensky škodlivější jednání ve formě obsazení cizí nemovitosti, na rozdíl od jejího užívání, k němuž došlo v případě usedlosti Cibulka.
23. Stěžovatelé taktéž uvádějí, že dobrovolně slezli ze střechy nemovitosti a že jejich pobyt na střeše nemohl zasáhnout do práv vlastníka. Stěžovatelé však pomíjejí skutečnost, že jejich výstup na střechu byl výsledkem nátlakového jednání vlastníka, který za pomoci policie vyzýval stěžovatele, aby budovu opustili. Ti však v rámci eskalace svého jednání utekli na střechu budovy. Zásah do práv vlastníka je zcela znatelný, a to bez ohledu na to, že stěžovatelé nakonec skončili na střeše budovy. Dobrovolně odešli ze střechy toliko v tom smyslu, že jim nic jiného ani nezbývalo. Dle skutkových zjištění městského soudu byl zjištěn záměr stěžovatelů v nemovitosti déle pobývat, což bylo však zásahem vlastníka znemožněno. Právní závěry městského soudu lze aprobovat v tom smyslu, že jistý předěl mezi odpovědností správněprávní a trestněprávní tvoří výzva vlastníka za asistence příslušníků městské policie vůči squatterům, aby objekt opustili. Aktivisté, kteří výzvy uposlechli, nebyli následně za své protiprávní jednání trestně stíháni, kdežto aktivisté, mezi nimi taktéž stěžovatelé, kteří výzvu neuposlechli a nadále setrvali v objektu budovy (následně na její střeše), posléze trestně stíháni byli. Tato výzva představovala znovu důrazně projevenou a oprávněnou vůli vlastníka nemovitosti nakládat s věcí určitým způsobem a je tedy legitimní tuto výzvu nazírat i z hlediska míry společenské škodlivosti, neboť vlastník výslovně projevil svou vůli ohledně svého majetku a tato jeho vůle nebyla respektována, nadto došlo k eskalaci situace, kdy bylo přistoupeno ze strany aktivistů, kteří se v budově nacházeli až do 12. 2. 2018, resp. 14. 2. 2018, k zabarikádování vstupu do objektu, i vstupu na střechu. Takové chování taktéž zvyšuje společenskou škodlivost jednání a nelze je považovat za pouhou demonstraci svého světonázoru. Další argumentace stěžovatelů o předchozím užívání budovy Šatovka po dobu osmnácti dní, kdy situace nebyla vlastníkem řešena represivně, je irelevantní, neboť ať už byla situace v případě předchozího užívání budovy jakákoliv, je nutno situaci nazírat s ohledem na vůli vlastníka, tedy jestliže vlastník aktivisty v areálu objektu dříve kupříkladu strpěl (Ústavní soud nezjišťoval skutkové okolnosti předchozího pobytu aktivistů v budově Šatovka), nelze z tohoto dřívějšího projevu vůle vlastníka vyvozovat jakékoliv závěry do budoucna, neboť není-li vůle stran upravena ve formě právního ujednání, není vyloučeno právo vlastníka, pokud aktivisté pobývali v objektu budovy bez právního důvodu, svůj náhled na situaci změnit, a proti neoprávněné okupaci budovy zakročit za využití právních prostředků.
24. Poslední námitka stěžovatelů se dotýká porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť ve skutkově obdobné věci bylo městským soudem ve věci pod sp. zn. 5 To 86/2011 rozhodnuto jinak a squatteři byli následně projednáni za přestupek. Městský soud se s tímto rozhodnutím vypořádal, byť stručně, ale dle náhledu Ústavního soudu relativně dostatečně, v bodě 16 napadeného rozsudku. Ústavní soud má uvedené rozhodnutí též k dispozici, neboť mu je poskytli sami stěžovatelé. Nepochybně v obou případech byly skutkové okolnosti v některých stěžejních bodech obdobné, nicméně rozdílnou okolnost tvořilo časové hledisko, kdy v případě rozhodnutí městského soudu sp. zn. 5 To 86/2011 aktivisté neoprávněně okupovali budovu přibližně devět hodin, kdežto v posuzované věci šlo o dobu v řádu dnů. Časové hledisko jistě lze zohlednit, a to zejména ve spojení s velmi důraznou výzvou vlastníka nemovitosti k opuštění prostor nemovitosti, čímž dal vlastník jasně najevo svou vůli. Nicméně dosavadní judikatura, která je v České republice teprve na počátku svého vývoje, jak ostatně podotýkají i stěžovatelé, není ustálená a může se nadále vyvíjet. Do legitimního očekávání stěžovatelů tedy nemohlo být zasaženo za situace, kdy jako judikaturu ve věci squattingu označují toliko jedno rozhodnutí městského soudu.
25. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku obvodního soudu, který v celém rozsahu zrušil městský soud) odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku - co do ostatních napadených rozhodnutí - ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu