ECLI:CZ:US:2013:3.US.3035.13.1
sp. zn. III. ÚS 3035/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Hynka Wohanky, zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem Praha 5, Staropramenná 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013 č. j. 33 Cdo 1673/2013-90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 19 Co 506/2012-57 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. června 2012 č. j. 14 C 39/2012-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") "pro uznání" [§153a odst. 1 a 3, §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] byla na základě žaloby PROLUX Consulting Int. s. r. o. stěžovateli (jako žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení dále částku 41 736 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrzen a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 37 056 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatele s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v chybném postupu obecných soudů, který měl spočívat v tom, že usnesení podle §114b o. s. ř. bylo vydáno, aniž by žalobní návrh byl dostatečně určitý, resp. aniž by z něj vyplývala důvodnost žalovaného nároku podle hmotného práva. Okresní soud se podle stěžovatelova názoru měl zabývat nejen existencí formálních náležitostí návrhu, ale zda skutečnosti tvrzené žalobkyní opodstatňují důvodnost návrhu. V této souvislosti upozorňuje, že žalobkyně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu nedoložila důkazem tvrzeného uskutečnění převodu členského podílu ke dni 5. 10. 2010, a vyslovuje názor, že by výzva podle §114b o. s. ř. neměla být používána "automaticky", ale jen ve výjimečných případech, jak je v zákoně vymezeno. Soud by se měl zabývat tím, zda v případě, že nastanou okolnosti právní fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., jsou respektovány všechny okolnosti opravňující soud ke konstatování naplnění této fikce. V daném případě všechny právní náležitosti fikce nebyly splněny, protože okresní soud nevyhověl návrhu žalobkyně a nevydal platební rozkaz, ač na jeho vydání návrh zněl. Pokud tedy uvedený soud neshledal naplnění podmínek pro vydání platebního rozkazu, zřejmě nebyly dány podmínky pro uplatnění postupu podle §153a odst. 1 a 3, §114b odst. 5 o. s. ř. Současně stěžovatel upozorňuje, že okresní soud měl k dispozici postup podle §114 odst. 2 nebo §114a o. s. ř., které jsou šetrnější k základním procesním právům. Odvolacímu a dovolacímu soudu pak vytýká, že dané porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít na základě výše uvedeného postupu okresního soudu, svými rozhodnutími potvrdily.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a (následně) rozsudku pro uznání a §153a odst. 1 a 3 o. s. ř., což vyvozuje z toho, že žalobkyní tvrzené skutečnosti neopodstatňovaly důvodnost jejího návrhu, případně ze skutečnosti, že podle okresního soudu nebyly splněny podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu. Jak plyne z ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., podmínkou vydání usnesení je požadavek plynoucí z povahy věci nebo okolností případu, případně také to, že ve věci bylo (mj.) rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti výslovně netvrdí, že by jeho vydání povaha věci či okolnosti případu daný postup nevyžadovala, resp. neumožňovala.
8. Odhlédne-li pak Ústavní soud od této skutečnosti, musí odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že podle okresního soudu nebyly splněny podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu; jak totiž plyne z vyžádaného soudního spisu (viz č. l. 9 a 14) a jak ostatně již uvedl odvolací soud, okresní soud elektronický platební rozkaz vydal, následně jej však postupem podle §174a odst. 2 ve spojení s §173 odst. 2 o. s. ř. zrušil, protože se ho nepodařilo stěžovateli doručit do vlastních rukou. Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda žaloba (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) obsahovala všechny náležitosti a zda byla "projednatelná" i z hlediska vylíčení skutkových okolností, načež dospěl ke kladnému závěru.
9. Pokud stěžovatel uvádí, že skutečnosti tvrzené žalobkyní neopodstatňovaly závěr o důvodnosti návrhu, Ústavní soud poukazuje na příslušnou pasáž napadeného usnesení Nejvyššího soudu, z níž plyne, že z hlediska ustanovení §153a odst. 1 a 3 o. s. ř. není právně významné, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými.
10. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu procesní otázky, jimiž se již zabývaly, a které řádně vyřešily obecné soudy, aniž by bylo z ústavní stížnosti zřejmé, v čem tkví jejich údajná ústavní nekonformita, resp. že by za absencí posouzení žalobkyní uplatněného nároku z hlediska jeho oprávněnosti stál přehnaně "formalistický" výklad příslušných procesních předpisů ze strany obecných soudů, a nikoliv to, že si stěžovatel, ač byl okresním soudem náležitě poučen, řádně nehájil svá práva.
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu