ECLI:CZ:US:2021:3.US.3055.20.1
sp. zn. III. ÚS 3055/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ABD INVEST, s. r. o., sídlem Franzova 1101/43, Brno, zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou, sídlem Údolní 326/11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2020 č. j. 17 Co 58/2020-511, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud Brno - venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 11. 2019 č. j. 8 C 137/2016-490 zastavil řízení a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 106 770 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka, které bylo v rozsahu napadení výroku o zastavení řízení vzato zpět, změnil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v návětí uvedeným usnesením výrok o náhradě nákladů řízení tak, že je vedlejší účastník povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 6 534 Kč. Podle krajského soudu považoval okresní soud nesprávně za tarifní hodnotu pro výpočet úkonu právní služby žalovanou částku ve výši 8 870 818 Kč. Krajský soud zjistil, že řízení před okresním soudem se po celou dobu nacházelo ve stadiu před zaplacením soudního poplatku z žaloby, čemuž ostatně odpovídalo, že řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku nakonec zastaveno. V předchozím řízení byly opakovaně řešeny žádosti vedlejšího účastníka o osvobození od soudních poplatků, dále místní příslušnost soudu prvního stupně, a také otázka navrženého přerušení řízení. Podle krajského soudu náležela stěžovatelce náhrada nákladů řízení v souvislosti s právním zastoupením, a to odměna za tři úkony právní služby: za přípravu a převzetí věci, za písemné vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti a za písemné vyjádření k návrhu na přerušení řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že při stanovení výše nákladů řízení nutno přihlédnout k tomu, že šlo teprve o řízení před zaplacením soudního poplatku, v němž byla vydávána pouze procesní rozhodnutí, a neprojednávala se věc sama. Tarifní hodnotu, od níž se odvíjí výše odměny za jeden úkon právní služby, tak nebylo možné vázat na žalobní nárok na zaplacení 8 870 818 Kč. Za přiléhavé považoval krajský soud stanovit tarifní hodnotu podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, podle něhož, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zejména proto, že právní předpisy neupravují členění soudního řízení do více fází majících za následek stanovení různých tarifních hodnot pro výpočet odměny advokáta. Po celou dobu byl předmět řízení tvořen žalovanou částkou ve shora uvedené výši, která měla představovat správnou tarifní hodnotu. Stěžovatelka se přitom na výzvu soudu vyjádřila k věci samé. Krajský soud tak konstruoval umělý předpoklad použití §9 odst. 1 advokátního tarifu, který materiálně neexistuje. Stěžovatelka shledává postup krajského soudu svévolným, jdoucím proti textu advokátního tarifu, a tím i principu právní jistoty, předvídatelnosti a rovnosti. Stěžovatelka též poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 27 Cdo 5848/2017, z něhož dovozuje, že aplikační praxe nemá výhrad vůči stanovení tarifní hodnoty z částky podle předmětu sporu i v řízeních zastavených pro nezaplacení soudního poplatku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud proto nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat nikoli běžnou zákonnost, nýbrž toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že k problematice náhrad nákladů řízení se obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost se nevymyká právě uvedenému postulátu. Krajský soud postupoval v souladu s ústavním pořádkem a změnu rozhodnutí okresního soudu řádně odůvodnil. Na rozdíl od mínění stěžovatele má Ústavní soud za to, že krajský soud použil §9 odst. 1 advokátního tarifu přiměřeně a citlivě k povaze věci. Naopak výklad stěžovatelky, podle něhož nemá být rozlišováno, počala-li se vůbec projednávat věc sama, se jeví formalistickým a pomíjejícím podstatné důvody rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud podrobně a srozumitelně vyložil, že před zastavením řízení byla vydána pouze procesní rozhodnutí a stěžovatelka ani nebyla vyzvána k vyjádření k žalobě jako takové. Pokud se vyjadřovala k meritu věci, jak v ústavní stížnosti tvrdí, učinila tak nad rámec výzvy soudu. Z téhož důvodu není přiléhavý odkaz stěžovatelky na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 5848/2017. V označeném usnesení Nejvyšší soud posuzoval na rozdíl od nynější věci předně účelnost vynaložených nákladů (o níž ve zde napadeném rozhodnutí nebylo pochyb); nadto byl v dané věci posuzovaný úkon právní služby vyjádřením ve věci samé, nikoli vyjádřením pouze k podmínkám řízení, jako tomu bylo ve stěžovatelčině případě.
10. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu