ECLI:CZ:US:2016:3.US.3083.16.1
sp. zn. III. ÚS 3083/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 39, Praha 1, proti výroku III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 6 Tdo 1458/2015-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2015 sp. zn. 7 To 44/2015, v části nezrušené uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015 č. j. 46 T 3/2015-1226, v části nezrušené uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to ve stadiu pokusu. Uvedeného trestného činu se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že 1) v úmyslu usmrtit jej si vzal jako rukojmí poškozeného bezdomovce, kterého ohrožoval nožem, a následně sám zavolal Policii České republiky, jejíž výzvy k odhození nože uposlechl po použití donucovacích prostředků, aniž by způsobil poškozenému fyzické zranění, a 2) po více než dvou měsících od popsaného incidentu po předchozím uvážení napadl s úmyslem jej usmrtit nožem jiného bezdomovce, kterému způsobil fyzické poranění (včetně tepenného krvácení), přičemž k usmrcení nedošlo jen díky aktivní obraně poškozeného, příchozího svědka a poskytnutí včasné lékařské pomoci. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen zejména k trestu odnětí svobody v trvání 17,5 roku.
3. Podané odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl.
4. Hlavním důkazem, z nějž městský soud a vrchní soud vycházely, bylo podrobné a opakované doznání stěžovatele. Teprve v podaném dovolání změnil stěžovatel své stanovisko a uvedl, že jeho dřívější vyjádření bylo motivováno snahou získat u společnosti (nebo jejích částí) zejména vážnost a pozornost. Proto popisoval útoky, jakož i řadu smyšlených přiznání k jiným trestným činům, v tom nejhorším světle, včetně svého úmyslu. Ve skutečnosti však nebyly útoky vedeny v úmyslu poškozené usmrtit. Na základě tohoto dovolání Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil rozhodnutí městského a vrchního soudu v části týkající se prvního z uvedených skutků a sám rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelův nový postoj představuje novou skutečnost (tzv. novum), které nelze v dovolacím řízení přezkoumat. Mohla by však být důvodem k uplatnění návrhu na povolení obnovy řízení. Kasační část rozsudku Nejvyšší soud odůvodnil tím, že z provedeného dokazování u prvního skutku nevyplývá stěžovatelův úmysl poškozeného usmrtit, jenž soudy dovozovaly výhradně ze stěžovatelova doznání, nepodloženého jakýmikoliv věrohodnými důkazy. Úmysl usmrtit poškozeného v případě druhého skutku je však dle Nejvyššího soudu podložen nejen výpověďmi stěžovatele, nýbrž rovněž způsobem provedení útoku, skutečností, že sám stěžovatel (na rozdíl od prvního skutku) nepřivolal na místo policejní hlídku a úmysl usmrtit poškozeného vyplývá rovněž z jeho osobnostní struktury. Ke vzniku závažnějších zranění poškozeného přitom nedošlo pouze jeho aktivní obranou a příchodem svědka.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje jím spatřované důvody pro změnu svého postoje k předmětné trestné činnosti. Dle stěžovatele nebyl v daném řízení ani u druhého skutku prokázán úmysl usmrtit poškozeného. Soudy vzhledem k stěžovatelovu obsáhlému doznání v rozporu s právními předpisy rezignovaly na zjištění skutkového stavu. To, že úmyslem stěžovatele bylo získání pozornosti, a nikoliv usmrcení poškozeného, potvrzují dle stěžovatele všechny další provedené důkazy. Další řadu důkazních návrhů pak soudy zamítly. Z ostatních provedených důkazů pak nelze úmysl stěžovatele dovodit. Stěžovatelovo doznání neměly brát soudy jako věrohodné, neboť stěžovatel se v průběhu trestního řízení lživě doznal k několika desítkám trestných činů. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. V ústavní stížnosti opakuje stěžovatel argumentaci uplatněnou v dovolání, s níž se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal, a to zcela ústavně konformním způsobem. Především je třeba konstatovat, že změna stěžovatelova postoje nečiní sama o sobě napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu protiústavními, jakkoliv uvedená doznání tvořila jeden z hlavních usvědčujících důkazů. Jak správně uvádí Nejvyšší soud, může být tato skutečnost předmětem návrhu na povolení obnovy řízení podobně jako např. změna výpovědi klíčového svědka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V současné fázi trestního řízení tak může být předmětem přezkumu Ústavního soudu (podobně jako v dovolacím řízení) pouze to, zda rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jako celek obstojí z hlediska zásad spravedlivého trestního řízení a zda dospěly ke spravedlivému výsledku za jimi známé důkazní situace.
9. Stěžovatel namítá jednak to, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a dále, že jeho vinu dovodily pouze z jeho nevěrohodného doznání. K tomu je třeba zejména konstatovat, že doznání je vždy, podobně jako výpověď přímého svědka, důležitým důkazem. Není-li pak z hlediska logiky v rozporu s dalšími důkazy, lze jej považovat za zcela věrohodné do doby, než se důkazní situace změní a je na ní zákonem předvídaným způsobem reagováno (např. po uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení, nebo podáním návrhu na povolení obnovy řízení). Skutečnost, že se obžalovaný obsáhle dozná, určuje i rozsah prováděného dokazování, zvláště ve vztahu k nepřímým důkazům. Závěry soudů o nadbytečnosti dalšího znaleckého zkoumání stěžovatele a výslechů jeho známých ohledně jeho povahy tak považuje Ústavní soud za ústavně přípustný a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení. Tento závěr se nicméně může s novou důkazní situací změnit. To však Ústavnímu soudu nedává prostor k zásahu v současné fázi trestního řízení.
10. Ústavní soud přistoupil k posouzení toho, zda skutková zjištění soudu jsou ústavně udržitelné s ohledem na zásady řádného hodnocení důkazů v trestním řízení. V této otázce se ztotožnil s Nejvyšším soudem, že u druhého z uvedených skutků není závěr o úmyslu stěžovatele podepřen pouze přímým důkazem v podobě jeho doznání, ale odpovídá i ostatním zjištěným skutečnostem. Stěžovatel poškozeného prokazatelně nožem (a to nikoliv malým) napadl, a sice opakovanými ranami do různých částí těla (zejména končetin), jimž se poškozený aktivně bránil, navzdory čemuž mu stěžovatel způsobil dokonce tepenné krvácení, které bylo dle odborných vyjádření způsobilé přivodit jeho smrt. Závěr nalézacího soudu o přímém úmyslu byl vzhledem ke stěžovatelovu doznání jediný logický možný a nebyl žádným dalším důkazem jakkoliv zpochybněn a lze jej tedy označit za ústavně přípustný. Nadto lze uvedené ještě doplnit, že dovolací soud dospěl k závěru o stěžovatelovu úmyslu, přinejmenším v nepřímé formě, bez ohledu na jeho doznání. Je zcela v souladu s ostatními provedenými důkazy (zejména výpověď poškozeného a odborná lékařská vyjádření), že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že úmyslným popsaným útokem bezprostředně ohrožuje život poškozeného, jemuž nakonec skutečně (a rozhodně nikoliv nečekaně) způsobil zranění, jimž by bez poskytnutí lékařské péče s největší pravděpodobností podlehl. Rozhodnutí o stěžovatelově vině, jak vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu, je tak dle Ústavního soudu zcela ústavně konformní. Napadenými rozhodnutí tak nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu