ECLI:CZ:US:2014:3.US.310.14.1
sp. zn. III. ÚS 310/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Star Coaches Services s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Košíře, Holečkova 799/99, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2013 č. j. 23 C 250/2012-25, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 23. 1. 2014, se Star Coaches Services s. r. o., se sídlem v Praze 5 (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v občanskoprávním řízení o náhradu škody. V tomto předchozím řízení se stěžovatelka jako žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), domáhala náhrady škody ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena "vadným postupem/vadným rozhodnutím" Městského soudu v Praze, který v řízení vedeném pod sp. zn. F 172845/2011 žalobkyni nevrátil soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč, ač podle žalobkyně vrácen měl být. Žalobkyně požádala Českou republiku - Ministerstvo financí (dále jen "žalovaná") o náhradu škody, ta však odmítla plnit, a proto se žalobkyně domáhala náhrady škody u soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 12. 2013 rozsudkem č. j. 23 C 250/2012-25 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, aby žalovaná Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011 na podkladě usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku ze dne 6. 12. 2011; posledně uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, nemůže tak být kvalifikováno jako nezákonné ve smyslu §7 a §8 zákona o odpovědnosti státu, neboť za nezákonné lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež nabylo právní moci a posléze bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, k čemuž v případě citovaného rozhodnutí nedošlo. Postup soudu, který vydání tohoto rozhodnutí předcházel, pak nemůže být hodnocen jako nesprávný ve smyslu §13 zákona o odpovědnosti státu, neboť nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřujícího k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou. Měla-li žalobkyně za to, že Městský soud v Praze byl v prodlení s vrácením poplatku či jen vydáním rozhodnutí, jímž by o návrhu žalobkyně na vrácení poplatku procesně rozhodl, nic jí nebránilo využít procesních nástrojů, jež jí v tomto směru právní řád dává (např. §174a zákona č. 6/2002 Sb.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že i přes to, že v rozhodnutí jde o bagatelní částku 2 000 Kč a Ústavní soud takové stížnosti odmítá, "jedná se o absurdní a excesivní a zjevně nespravedlivé rozhodnutí týkající se soudních poplatků za nesprávný úřední postup/nezákonné rozhodnutí, obsahující zcela obskurní a zjevně nelogické právní úvahy." Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny, a právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s právem na pokojné užívání majetku dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozhodnutí vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry obvodního soudu, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obvodního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou žalované částky (což stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připustila). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), který v projednávaném případě neshledal.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu