ECLI:CZ:US:2017:3.US.3104.17.1
sp. zn. III. ÚS 3104/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017 č. j. 28 Cdo 741/2017-55, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2016 č. j. 5 Co 24/2016-33 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2016 č. j. 35 C 9/2016-25, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 16VD 16753/2014/122/C, č. j. SPU 663152/2015/Dv bylo podle §9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rozhodnuto, že se stěžovateli nevydávají v rozhodnutí blíže specifikované pozemky nacházející se v katastrálním území Kroměříž. Důvodem byla skutečnost, že šlo o zastavěné pozemky podle §8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona.
3. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel v celém rozsahu žalobou a navrhl jeho nahrazení soudním rozhodnutím tak, že se uvedené pozemky vydávají. V rozsahu, ve kterém se domáhal vydání pozemků parc. č. X1 zahrada a parc. č. X2 zahrada, vždy toliko v části, "která není nezbytně nutná k užívání stavby oddělené geometrickým plánem, který tvoří nedílnou součást rozsudku", byla žaloba usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 9. 2016 č. j. 35 C 9/2016-25 odmítnuta.
4. Žaloba stěžovatele podle krajského soudu trpěla vadami spočívajícími v tom, že v ní nebyly bližším způsobem specifikovány uvedené pozemky, ani k ní nebyl přiložen geometrický plán, kterým by tyto části byly ze stávajících pozemků odděleny. Stěžovatel rovněž nenavrhl, jak by měl soud nahradit žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu, pročež krajský soud nemohl jím navržený petit převzít do výroku svého rozhodnutí. Krajský soud v průběhu řízení usnesením vyzval stěžovatele, aby vadnou žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení opravil. Tato výzva obsahovala zcela konkrétní poučení, jak vady žaloby odstranit, jakož i poučení o následku neodstranění vad žaloby v podobě jejího odmítnutí. Na tuto výzvu však stěžovatel žádným způsobem nereagoval. Z tohoto důvodu nebylo možné žalobu projednat.
5. K odvolání stěžovatele byl rozsudek krajského soudu potvrzen usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 10. 2016 č. j. 5 Co 24/2016-33. Z jeho odůvodnění vyplývá, že správní orgán nevydal pozemky uvedeného parcelního čísla jako celek s tím, že je dána překážka jejich vydání. Stěžovatel tuto skutečnost v podstatě uznává, chce však vydat jejich část, která zastavěna není, aniž by však sám konkrétně navrhl, jak má být věc rozhodnuta. V podstatě žádá po soudu, aby sám rozhodl, kterou část pozemku žalobci vydá. Žaloba byla proto vrchním soudem shledána naprosto nekonkrétní, a to jak ve skutkovém vylíčení, tak ve formulaci požadavku stěžovatele. Krajský soud měl proto postupovat správně, jestliže za účelem odstranění vad vyzval k doplnění žaloby.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017 č. j. 28 Cdo 741/2017-55 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť rozhodnutím vrchního soudu nebyly nikterak dotčeny závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyslovené při aplikaci jiných restitučních předpisů. Dovolací soud zdůraznil, že v posuzované věci nebyla žaloba hodnocena jako neurčitá proto, že k ní nebyl připojen geometrický plán zachycující žádané díly pozemků, nýbrž z důvodu neurčitého vymezení, jaké části pozemků se týká. Nelze přitom akceptovat postup, kdy se stěžovatel pokusil vymezit předmět řízení obecně jako nárok na vydání části označených parcel, ve vztahu k nimž není dána překážka ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Zjišťování existence okolností vylučujících naturální restituci, potažmo rozsahu, v němž vydání sporné nemovitosti znemožňují, je totiž otázkou rozhodnou až pro posouzení věci samé, ke které musí směřovat dokazování prováděné v dalším průběhu řízení, zahájeného projednatelnou žalobou. Neurčitost žaloby (její části) či absenci některé z jejích nezbytných náležitostí nelze překlenout ani poukazem na stěžovatelem zdůrazňovanou povinnost soudů postupovat při projednání restitučních nároků citlivě a vůči oprávněným osobám vstřícně.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že formalisticky upřel jeho restituční žalobě projednatelnost, čímž měl popřít svou dosavadní judikaturu o náležitostech žaloby. Obecné soudy nemohly mít pochybnosti o tom, čeho se řízení týká a čeho se žalobce domáhá, totiž vydání větší části pozemků, které nejsou nezbytně nutné k užívání staveb chatek. Jejich kategorický požadavek na předložení geometrického plánu byl zcela neoprávněný, neboť jeho vypracování je z povahy věci možné až v průběhu řízení a jeho výsledná podoba je součástí přezkumné činnosti soudu z hlediska §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nejvyšší soud se měl nadto dopustit překvapivého rozhodnutí tím, že důvod odmítnutí části žaloby soudy nižších stupňů nespatřoval v nepředložení geometrického plánu, ale obecně v neurčitosti žaloby.
8. V další části své argumentace stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím popřel smysl a povahu řízení o žalobách podle části páté občanského soudního řádu v restitučních věcech. Připomíná, že podle nálezu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) mají být restituční zákony v souladu se zásadou ex favore restitutionis interpretovány co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. Kromě toho stěžovatel poukazuje na stanovisko pléna ze dne 2. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 10/99 (ST 10/17 SbNU 46) a nález ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 406/99 (N 11/17 SbNU 87), z nichž vyplývá, že nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby podle §249 odst. 2 občanského soudního řádu porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny a v důsledku toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny.
9. Za situace, kdy stěžovatel tvrdí, že v případě dvou pozemků není dána překážka spočívající v jejich zastavěnosti ohledně celé jejich výměry, bylo povinností obecných soudů věc znovu posoudit, o žalobě rozhodnout a v návaznosti na učiněná skutková zjištění a právní závěry případně zadat geometrický plán.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 35 C 9/2016, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem obecných soudů, že žaloba stěžovatele měla v příslušné části vady, když nevymezila dostatečně určitě, jaká část v ní blíže specifikovaných pozemků má být vydána, respektive jakým způsobem má být ve věci rozhodnuto. Stěžovatel byl vyzván k odstranění těchto vad, byla mu poskytnuta dvouměsíční lhůta k opravě podání a byl poučen o právních následcích jejího marného uplynutí. Na tuto výzvu, která mu byla řádně doručena, však následně nijak nereagoval.
14. Již tato zjištění opodstatňují závěr, že byly dány důvody pro částečné odmítnutí žaloby. Obecným soudům nelze vytknout, že by postupovaly přepjatě formalisticky, neboť bylo povinností stěžovatele, aby svou žalobou jednoznačně vymezil předmět řízení. Od tohoto vymezení by se pak odvíjelo následné dokazování, na jehož základě by obecné soudy učinily skutková zjištění umožňující právní závěr, zda vydání části pozemků nebrání překážka podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Vymezení předmětu řízení naopak nebylo možné ponechat na úvaze obecných soudů, které jsou v tomto směru vázány žalobním návrhem.
15. Postup obecných soudů v dané věci nelze považovat ani za odporující smyslu restitučních zákonů. Není pochyb o tom, že obecné soudy mají usilovat o takový výklad a použití právních předpisů, které umožní dosáhnout naplnění jejich účelu. To však neznamená, že by se mohly jen s poukazem na restituční povahu věci odklonit od zákonem stanovených procesních pravidel, které navíc uplatnění restitučního nároku nijak nebrání. Krajský soud nepochybně postupoval ústavně konformně, jestliže stěžovatele na nedostatky jeho žaloby upozornil a poskytl mu poměrně dlouhou dobu na jejich odstranění.
16. Lze tedy uzavřít, že napadenými usneseními nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí.
17. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu