ECLI:CZ:US:2016:3.US.3124.16.1
sp. zn. III. ÚS 3124/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. G., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, sídlem Wellnerova 1215/1, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016 sp. zn. 5 To 111/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2015 sp. zn. 50 T 4/2013, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem rozhodl, že podle §101 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se zabírají označené nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelky. Krajský soud vzal za prokázané, že kupní cenu, kterou stěžovatelka byla povinna zaplatit podle smlouvy o koupi těchto nemovitých věcí, uhradila částečně z peněžních prostředků získaných trestnou činností páchanou obžalovaným P. G., jenž v době konání hlavního líčení zemřel a dle §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo jeho trestní stíhání zastaveno.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu podle §256 tr. řádu zamítl (výroková část III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka dává najevo, že podstatu její ústavní stížnosti představuje posouzení, zda soudy mohou vyslovit zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v případě, že (údajný) pachatel za trestnou činnost, z níž měly pocházet, byť i jen částečně, peněžní prostředky, za které třetí osoba (nikoliv pachatel) předmětnou věc získala, odsouzen nebyl.
5. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že toto zákonné ustanovení uvedenou možnost soudům neposkytuje, a tudíž není právně přípustné zabrat věc v jejím vlastnictví, nebyla-li osoba, která jí na získání věci (v daném případě šlo o koupi nemovitých věcí) měla přispět finančními prostředky z trestného činu, pro spáchání tohoto deliktu pravomocně odsouzena.
6. Zdůrazňuje, že obžalovaný P. G. sice nebyl osobou soudně netrestanou a rozhodně ani "osobou charakterově i trestně právně bezúhonnou", avšak až do svého úmrtí si uchovával přesvědčení, že se mu podaří aktivní obhajobou prokázat, že není pachatelem trestné činnosti jemu přičítané za vinu. Až předčasný skon, uvádí dále stěžovatelka, mu zamezil v pokračování účasti u hlavního líčení, vedení dokazování pomocí obhájce, kladení otázek svědkům a vyjadřování se k provedeným důkazům. Nebylo tak s jistotou zjištěno, kdo je pachatelem trestné činnosti a že jí tento pachatel poskytl prostředky k získání zabírané věci.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že prokázala, že předmětné nemovitosti nabyla z legálně pořízených finančních prostředků, současně však připouští, že jde o argumentaci situovanou v rovině tzv. podústavního práva.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1362/2011); ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
10. Přes odkazované ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle výše uvedených ustanovení čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu a zabrání věci, resp. zabrání náhradní hodnoty a zabrání spisů a zařízení dle §101 a násl. tr. zákoníku [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Zabrání majetku vyžaduje oproti jeho časově omezenému zajištění důkladnější odůvodnění a opodstatnění.
13. Pokud stěžovatelka s poukazem na ochranu vlastnictví a implicite rovněž na základě zásady presumpce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny dovozuje, že ve vztahu k její osobě soudy postupovaly protiústavně, neboť nelze rozhodnout o zabrání věci, pokud nedojde k odsouzení pachatele, a to ani v případě, je-li trestní stíhání obviněného zastaveno v důsledku jeho smrti, s touto problematikou se dostatečně a ústavně konformně vypořádaly soudy, které s ohledem na účel řízení o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty vyslovily, že i v případech, kdy obviněný zemřel, lze rozhodnout o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu §101 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Ústavní soud tento názor ve srovnatelném kontextu přezkumu rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu aproboval kupř. usneseními ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 3783/13, ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2048/14 a ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1133/15 (rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Sluší se připomenout Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), která umožňuje postihnout výnosy trestného činu, a to nejen přímé, ale rovněž různými způsoby zprostředkované osobami od pachatele trestného činu odlišnými.
16. Ústavní soud se tudíž neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že není právně přípustné rozhodnout o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, není-li pachatel příslušné trestné činnosti z důvodu svého úmrtí odsouzen, a naopak se přiklání k názoru soudů, že ustanovení §101 odst. 2 tr. zákoníku dopadá mimo jiné právě na situace, kdy pachatel trestné činnosti není z různých důvodů odsouzen, neboť pro uložení takového opatření je rozhodný pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Toto ochranné opatření se ukládá ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Takový postup dle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu (jež nachází odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení, mezi které patří zásady presumpce neviny či kontradiktornosti řízení) a ochrany vlastnictví.
17. Závěry Ústavního soudu jsou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a pokud nedošlo ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015 ve věci Gogitidze a další v. Gruzie, stížnost č. 36862/05, odst. 107 a odkazy zde uvedené). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).
18. V případě nyní řešeném Ústavním soudem měla stěžovatelka k dispozici procesní prostředek, kterým rozhodnutí o zabrání věci bylo přezkoumáno. K žádným ústavněprávně relevantním pochybením ze strany soudů nedošlo. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na str. 123-125 rozsudku krajského soudu a str. 71-73 rozsudku vrchního soudu, kde jsou vymezeny důkazní prameny, na jejichž základě tyto soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nemohla vydělat ani jiným zákonným způsobem nabýt dostatečnou peněžní částku k financování koupě předmětných nemovitých věcí, resp. že tyto koupě byly z větší části hrazeny z prostředků získaných činností P. G. a spoluobviněných.
19. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
20. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
21. Na úplný závěr dlužno zaznamenat, že řečeným není predisponován výsledek řízení o dovoláních, která odsouzení v dané trestní věci podali.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu