ECLI:CZ:US:2012:3.US.3125.11.1
sp. zn. III. ÚS 3125/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.B.M. s. r. o., IČ 45312346, se sídlem Milady Horákové 14, 170 00 Praha 7, právně zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem AK se sídlem Slezská 32/949, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. 21 Co 141/2011-142 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. července 2010 č. j. 152 Nc 6012/2007-116, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. října 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. 21 Co 141/2011-142, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. července 2010 č. j. 152 Nc 6012/2007-116, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 152 Nc 6012/2007.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. 21 Co 141/2011-142 bylo odmítnuto odvolání povinné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. července 2010 č. j. 152 Nc 6012/2007-116, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu), a to rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. února 1998 č. j. 40 Cm 160/96-19 k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 8 481 794,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % z částky 8 943 612,- Kč od 1. prosince 1995 do zaplacení, dále nákladů předchozího řízení ve výši 397 875,50 Kč, jakož i nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok pod bodem I); co do zbytku pohledávky byl návrh na nařízení exekuce zamítnut (výrok pod bodem II); provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jozef Višvader, (výrok pod bodem III); výroky pod body IV a V obsahovaly poučení povinné související s nařízenou exekucí.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nařízena exekuce, neobsahuje skutečnosti rozhodné z hlediska nařízení exekuce. Stěžovatelka uvádí, že obsahem odvolání byla především námitka promlčení, ale i jiné námitky, se kterými se odvolací soud vůbec nevypořádal.
Stěžovatelka v odvolání napadla závěr soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci oprávněného v předmětném exekučním řízení a též označila důkazy na podporu svého názoru o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně oprávněného. Odvolací soud se ve stížností napadeném usnesení však nevypořádal s jediným argumentem stěžovatelky o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného v předmětném exekučním řízení.
Stěžovatelka uvádí, že jedna z jejích zásadních námitek v odvolacím řízení se týkala promlčení exekuované pohledávky, jíž se soud prvního stupně nezabýval, ač promlčení pohledávky stěžovatelka ještě před vynesením prvostupňového rozhodnutí namítala. Odvolací soud se omezil na konstatování, že promlčení není skutečností rozhodnou z hlediska nařízení exekuce, a proto k námitce promlčení soud rozhodující o nařízení exekuce nepřihlíží. Odvolací soud však podle stěžovatelky zcela pominul, že v předmětném řízení soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 18. května 2007 č. j. 152 Nc 6012/2007-12 exekuci proti stěžovatelce nařídil, odvolací soud svým usnesením ze dne 6. května 2008 č. j. 21 Co 60/2008-44 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k opětovnému projednání a rozhodnutí. V rámci opětovného projednávání věci uplatnili účastníci celou řadu argumentů, a stěžovatelka mimo jiné namítla promlčení exekuované pohledávky a označila k prokázání svého tvrzení důkazy. Stěžovatelka též poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), z níž plyne možnost zamítnutí návrhu na nařízení exekuce pro promlčení exekuované pohledávky, a to v těch případech, kdy má povinný ještě před vynesením prvostupňového rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce možnost námitku promlčení vznést.
Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě byly splněny veškeré podmínky pro to, aby odvolací soud, resp. soud prvního stupně k námitce promlčení vznesené stěžovatelkou přihlédl, neboť je zcela nehospodárné nařizovat exekuci, která musí být následně zastavena.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil její námitku promlčení vymáhané pohledávky. K této námitce Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že k předpokladům nařízení výkonu nepatří okolnosti, zda pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zabývat nemůže. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že otázkou promlčení se bude soud prvního stupně zabývat v souvislosti s návrhem povinné na zastavení exekučního řízení z tohoto důvodu [ust. §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ust. §52 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu]. Tento názor odpovídá ustálené soudní praxi, podle níž promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení exekuce povinný (dlužník) uplatnil (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 159/79, dále též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4195/2009). K předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí tudíž nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zabývat nemůže.
Uvedenému závěru Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s ostatními námitkami stěžovatelky, Ústavní soud uvádí, že z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že kromě námitky promlčení stěžovatelka v odvolání uplatnila dále námitku nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného. Je třeba přisvědčit stěžovatelce, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí uvedenou námitkou podrobněji nezabýval, poukázal však na to, že soud prvního stupně v navazujícím řízení v této věci provedl celou řadu důkazů, a to nejen rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. února 1998 č. j. 40 Cm 160/96, ale i listinami prokazujícími postoupení pohledávek na nynějšího oprávněného. V této souvislosti je však třeba připomenout, že velice podrobně se otázkou aktivní věcné legitimace oprávněného zabýval v napadeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 7, přičemž soud prvního stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodoval po té, co jeho předchozí usnesení ze dne 18. května 2007 č. j. 152 Nc 6012/2007-12 Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 6. května 2008 č. j. 21 Co 60/2008-44 právě z tohoto důvodu zrušil. Obvodní soud pro Prahu 7 tedy ve svém rozhodnutí posuzoval otázku aktivní věcné legitimace oprávněného, vázán závazným právním názorem Městského soudu v Praze. Námitku, že Obvodní soud pro Prahu 7 se ve svém rozhodnutí závazným právním názorem Městského soudu v Praze, pokud jde o otázku aktivní věcné legitimace oprávněného, neřídil, stěžovatelka v odvolání nevznesla, ve vztahu k námitce nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného stěžovatelka ve svém odvolání pouze odkázala na svá předchozí podání, aniž tuto námitku blíže konkretizovala. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že se obecné soudy námitkou stěžovatelky ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněného nezabývaly a porušily tak její právo na spravedlivý proces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti snesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu