ECLI:CZ:US:2018:3.US.3126.17.1
sp. zn. III. ÚS 3126/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jaroslava Piskora, zastoupeného JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 101/101b, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 21 Cdo 1037/2017-252 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2016 č. j. 20 Co 459/2016-232, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních korporací 1) Happy Konto s. r. o., sídlem U Lesoparku 981, Zeleneč, a 2) CZ Dražby a. s., v likvidaci, sídlem Mírové nám. 3097/37, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 5. 2016 č. j. 9 C 42/2014-180 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že prodej zástavy ve veřejné dražbě nedobrovolně vyhlášené dražební vyhláškou vedlejší účastnice 2) ze dne 20. 2. 2014 pod číslem N185/2013 je nepřípustný.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 12. 2016 č. j. 20 Co 459/2016-223 byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu změněn tak, že prodej zástavy je nepřípustný. Dále bylo usnesením krajského soudu ze dne 9. 12. 2016 č. j. 20 Co 45/2016-232 rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice jsou povinny stěžovateli nahradit náklady řízení před okresním soudem ve výši 28 000 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 13 400 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že rozhodl podle úspěchu ve věci.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že krajský soud při výpočtu náhrady nákladů aplikoval nesprávnou tarifní hodnotu za jeden úkon právní služby podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele měla sazba odměny za jeden úkon právní služby činit 12 500 Kč, neboť zástavou byly nemovité věci, jež jsou ocenitelné penězi a jejichž hodnota byla vyčíslena na 1 050 000 Kč. K tomu dodal, že byl rovněž nesprávně stanoven počet úkonů před odvolacím soudem, neboť odvolání bylo v nyní posuzované věci podáno dvakrát. Závěrem uvedl, že vedlejší účastnice nejsou nerozlučnými společníky, a proto by měly nahradit náklady řízení rovným dílem.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 21 Cdo 1037/2017-252 bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 38 600 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 16 200 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že předmětem řízení v nyní posuzované věci nebyla zástava, nýbrž určení nepřípustnosti dražby. Takto vymezený předmět nelze ocenit penězi. Závěr krajského soudu, z nějž vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, byl proto správný. Nejvyšší soud vytkl krajskému soudu nesprávný výpočet, konkrétně že měl při rozhodování přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastoupení advokátem má být podle §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním předpisem. Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "přísudková vyhláška"), byla zrušena, měl krajský soud za této situace určit paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem posuzované věci a ke složitosti právní služby poskytnuté advokátem, příp. též podpůrně k přísudkové vyhlášce. Podle Nejvyššího soudu takto určená paušální sazba činí 10 000 Kč pro řízení v jednom stupni.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozhodnutí krajského soudu vytýká, že není řádně odůvodněno a rovněž je pro něj překvapivé, lze dokonce uvažovat o prvcích svévole. Byť Nejvyšší soud usnesení krajského soudu změnil, i jeho rozhodnutí stěžovatel považuje za překvapivé. Tvrdí, že podpůrnou aplikací zrušené přísudkové vyhlášky, která na dané řízení nedopadá, došlo k zásahu do jeho legitimního očekávání a rovněž k porušení zákazu retroaktivity. Podle jeho přesvědčení se v případě absentující právní úpravy měl použít postup podle §151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a aplikovat advokátní tarif.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že předmětem řízení v nyní posuzované věci nebyly nemovité věci, které jsou ocenitelné penězi, neboť šlo o rozhodování ve věci majetkového práva ve spojení s existencí zástavního práva. K tomu popisuje, v čem v nyní posuzované věci spočívalo rozsáhlé dokazování, resp. že v řízení několikrát upozorňoval na skutečnost, že zástavní věřitel neměl pro nařízení dražby platný a vykonatelný titul. Nebylo proto jeho vinou, že docházelo ke zbytečnému prodlužování řízení.
8. Stěžovatel postupu Nejvyššího soudu dále vytýká, že v odůvodnění citoval nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), který se však týkal řízení, jež bylo zahájeno ještě za účinnosti přísudkové vyhlášky. V nyní posuzované věci však byla žaloba podána až po jejím zrušení. Stěžovatel naopak předpokládal, že náhrada nákladů řízení bude určena podle doporučujícího Stanoviska sekce pro advokátní tarif České advokátní komory, podle níž se v takových případech vypočítá náhrada nákladů podle advokátního tarifu. Stejným způsobem vyčíslily své náklady rovněž vedlejší účastnice. Postupem Nejvyššího soudu proto bylo porušeno jeho legitimní očekávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Uvedené platí rovněž pro rozhodování o nákladech řízení, které představuje integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Argumentace stěžovatele se týká jednak vymezení předmětu řízení, jednak určení správné výše jeho nákladů uložených vedlejším účastnicím k náhradě.
13. Pro správné určení výše náhrady nákladů řízení bylo v prvé řadě nutné určit, co bylo předmětem řízení v nyní posuzované věci. S přihlédnutím k datu uzavření smlouvy, tedy 24. 8. 2011, podle §166 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, ve spojení s §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platilo, že ten, kdo tvrdil, že prodej zástavy ve veřejné dražbě není přípustný, musel své právo uplatnit žalobou u soudu podanou proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Již ze samotné konstrukce citovaného usnesení je zřejmé, že předmětem řízení je určení nepřípustnosti prodeje zástavy, nikoliv samotná zástava. Samotné určení nepřípustnosti prodeje zástavy jako předmět řízení není ocenitelné penězi.
14. Ke druhé části stěžovatelovy argumentace ohledně nesprávného výpočtu náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem, který měl nesprávně postupovat nezohledněním advokátního tarifu, nýbrž aplikací zrušené přísudkové vyhlášky, Ústavní soud konstatuje, že v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřit žádné pochybení. Podle §151 odst. 2 o. s. ř. platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Po zrušení přísudkové vyhlášky nedošlo ani ke změně úpravy obsažené v občanském soudním řádu, ani k zakotvení nové vyhlášky do právního řádu. Doporučující stanoviska České advokátní komory nejsou právním předpisem, který by obecným soudům či Ústavnímu soudu nařizoval konkrétní postup. Naopak postup při posuzování obdobných případů byl sjednocen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15, který lze vztáhnout nejen na řízení zahájená před zrušením přísudkové vyhlášky, ale rovněž na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud v něm zejména uvedl, že podle závěrů z rozhodnutí velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je sice namístě v případě absence předpisu upravujícího náklady řízení v jednom stupni paušálně postupovat analogicky podle §151 odst. 2 věty první části za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu, nicméně ne vždy je možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu za ústavně konformní řešení. Znamenalo-li by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné, zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné východisko, které do očekávání účastníků nezasahuje. Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy. V nyní posuzované věci se stěžovatel domáhal náhrady nákladů řízení před okresním soudem a krajským soudem v celkové výši 227 600 Kč, což je více než čtyřnásobek částky přiznané Nejvyšším soudem a více než pětinásobek částky přiznané krajským soudem. Na tomto místě je třeba připomenout důvody zrušení přísudkové vyhlášky a rovněž skutečnost, že primárním smyslem institutu náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšné straně vyjádřeným v §142 odst. 1 o. s. ř. je zajistit, aby tato strana nenesla negativní ekonomické následky sporu. Dospěl-li Nejvyšší soud uvedeným postupem, kterým navíc odstranil pochybení krajského soudu, a při zohlednění účelu institutu náhrady nákladů k určení sazby za řízení v jednom stupni ve výši 10 000 Kč, jde o závěr nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací kompetence je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu