ECLI:CZ:US:2018:3.US.3130.18.1
sp. zn. III. ÚS 3130/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Andreou Večeřovou, advokátkou, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 195/2018, 9 To 196/2018, 9 To 197/2018, 9 To 198/2018 a 9 To 225/2018, a usnesením Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno ze dne 15. března 2018 č. j. 17741/2018-900000-751.3, ze dne 15. března 2018 č. j. 17731/2018-900000-751.3, ze dne 16. března 2018 č. j. 18028/2018-900000-751.3, ze dne 21. března 2018 č. j. 19244/2018-900000-751.3 a ze dne 11. dubna 2018 č. j. 23013/2018-900000-751.3, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. V záhlaví uvedenými usneseními Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno (dále jen "Generální ředitelství cel"), byly s předchozím souhlasem dozorujícího státního zástupce v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zajištěny podle §79g odst. 1 s odkazem na §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako náhradní hodnota veškeré finanční prostředky včetně dodatečně došlých plateb na v usneseních specifikovaných účtech stěžovatelky až do výše předběžně vyčíslené škody 14 731 618,67 Kč, a dále byly zajištěny v usnesení specifikované nemovitosti.
3. Generální ředitelství cel v odůvodnění svých napadených rozhodnutí uvedlo, že zahájilo dne 30. 9. 2016 úkony trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterého se měla dopustit dosud neznámá osoba nebo osoby tím, že účelově vytvořila/y řetězec firem vzájemně majetkově a personálně propojených tak, že obchodní společnost X1 v takto vytvořeném řetězci deklarovala v kontrolních hlášeních za období 1. a 2. čtvrtletí roku 2016 uskutečnitelná zdanitelná plnění pro konkrétní společnosti, kde zřejmě jde o reklamní služby poskytované v rámci provozu "motokrosové stáje" (resp. pronájem reklamních ploch na závodních motocyklech, oblečení jezdců, doprovodném vozidle, stanech, zázemí apod.). Odběratelé reklamních služeb zasílají finanční prostředky přes bankovní účty (za jednotlivá zdanitelná plnění) na bankovní účty obchodní společnosti X1. Jednatel této společnosti M. K. připsané finanční prostředky od jednotlivých odběratelů částečně vybere v hotovosti a částečně zašle na známé bankovní účty obchodních společností X2 a X3. Ve společnosti X2, je jednatelkou dcera stěžovatelky a jejího druha I. W. - N. W., ve společnosti X3. je jednatelkou stěžovatelka. Z bankovních výpisů obchodních společností X2 a X3 je patrné, že některé finanční prostředky jsou vybírány v hotovosti (výběr provádí stěžovatelka a N. W.) a část finančních prostředků je přeposílána na soukromé bankovní účty I. W. Kumulované finanční prostředky na soukromých bankovních účtech I. W. jsou převážně použity na soukromé závazky (platba hypotéky, leasing aj.). Část těchto finančních prostředků je vybrána v hotovosti. Generální ředitelství cel zároveň předpokládá, že obchodní společnost X1 neprokáže nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění za období 1. a 2. čtvrtletí roku 2016 od obchodních společností X4, a X5. Předmětem těchto zdanitelných plnění jsou fiktivně vystavené faktury na náhradní díly pro výše uvedenou motokrosovou stáj, čímž dochází k optimalizaci daňové povinnosti společnosti X1. Jednatelem obchodní společnosti X4 byl v době od 27. 3. 2015 do 15. 9. 2017 I. W., který byl také od 27. 3. 2015 do 10. 10. 2017 jediným společníkem této společnosti. V nekontaktní obchodní společnosti X5 byl jednatelem od 21. 2. 2014 do 22. 1. 2016 I. W. a v tomto období byl rovněž do 26. 1. 2016 společníkem. Od 26. 1. 2016 je jediným společníkem obchodní společnosti X5 obchodní společnost X6, ve které byl I. W. jednatelem v době od 21. 11. 2011 do 5. 6. 2014 a společníkem od 13. 11. 2011 do 10. 6. 2014. V průběhu druhého pololetí roku 2016 se mění struktura výše uvedeného účelově vytvořeného řetězce společností, když od tohoto období dle kontrolních hlášení do nejméně května 2017 na pozici tzv. "Missing Trader" (koncového článku řetězce - společnost bez zaměstnanců a majetku, nekontaktní či problémově kontaktní, s vysokou daňovou povinností) figuruje obchodní společnost X7, jejímž jediným obchodním partnerem, kterému jsou vystavovány faktury, je společnost X5, která své veškeré fiktivní zboží prodává dále jen obchodním společnostem X2, a X3. Z analytických výstupů Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj vyplynulo, že od srpna 2016 do srpna 2017 byly hlavními dodavateli zboží pro společnost X1 společnosti X2 a X3. Na základě informací získaných prověřováním podvodného řetězce okolo společnosti X1 ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 3 trestního zákoníku bylo zjištěno, že společnosti X3 a X2, majetkově a personálně propojené podezřelou osobou I. W., poskytují fiktivní plnění na náhradní díly a příslušenství pro motosport za účelem optimalizace základu daně z přidané hodnoty taktéž obchodní společnosti X8.
4. Proti uvedeným usnesením Generálního ředitelství cel podala stěžovatelka stížnosti, které byly v záhlaví citovanými usneseními Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuty. Krajský soud konstatoval, že podezřelí I. W., N. W., stěžovatelka a M. K. figurovali v kritických obdobích vesměs jako jednatelé výše uvedených obchodních společností, kdy řada z těchto firem je evidentně "prázdnou schránkou", která nemá žádné provozovny, zaměstnance a tudíž jen stěží může vyvíjet jakoukoliv obchodní činnost. Krajský soud dodal, že hrozící škoda, která byla vyčíslena na částku přesahující 14 000 000 Kč, zřejmě nebude konečná, neboť se týká pouze zdaňovacího období roku 2016.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla protiprávně, za použití nesprávného procesního postupu a bez náležitého odůvodnění zbavena všech prostředků k zajištění běžných životních potřeb, neboť aniž jí bylo sděleno, o jaký nástroj nebo výnos z trestné činnosti mělo jít, a jakým způsobem se měl tento konkrétní nástroj nebo výnos z trestné činnosti dostat do její dispozice, a proč jej nelze zajistit, byl postižen veškerý její majetek do výše 14 731 618,67 Kč. Stěžovatelka má za to, že nebyly splněny podmínky pro zajištění náhradní hodnoty jejího veškerého majetku, neboť Generální ředitelství cel neosvědčilo, jaká částka byla jako výnos trestné činnosti získána, jaká částka a jakým způsobem se dostala do dispozice stěžovatelky, a proč tuto konkrétní ani nižší částku nelze u ní zajistit. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel a krajského soudu proto považuje stěžovatelka pro nedostatek odůvodnění za nepřezkoumatelná, když konstatování, že podezřelý I. W. se podílel nezjištěným způsobem na možné budoucí škodě, nemůže být oprávněným důvodem k zajištění majetku stěžovatelky jako náhradní hodnoty. Stěžovatelka je také přesvědčena, že Generální ředitelství cel i krajský soud nepřípustně směšují zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti, resp. náhradní hodnoty a zajištění nároku poškozeného na majetku obviněné osoby. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel a krajského soudu proto dle stěžovatelky nenaplňují judikaturou Ústavního soudu formulované požadavky, neboť nemají zákonný podklad, a také závěry ohledně naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu zcela chybí, přičemž skutkové okolnosti zjištěné ohledně osoby stěžovatelky jsou zcela nedostatečné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze extrémní excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na: http://nalus.usoud.cz)].
8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že rozhodovat o jejich oprávněnosti je především v působnosti orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů, jejichž úkolem je při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, šetrnějším způsobem, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud sice obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)], zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 druhé věty Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" podle čl. 1 odst. 2 tohoto protokolu (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení [obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
10. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem, zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
12. V odůvodnění napadených usnesení Generální ředitelství cel a krajský soud uvedly, že v posuzovaném případě byla trestnou činností, z níž je vedle dalších obviněných podezřelá stěžovatelka, způsobena škoda spočívající v součtu nároků na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění (dodané zboží) od obchodních společností X5, X2 a X3, který nebude správcem daně uznán dle §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to za období leden 2016 až květen 2017, kterou Finanční úřad pro Jihomoravský kraj dosud vyčíslil částkou 14 731 618,67 Kč. V napadených rozhodnutích je srozumitelně vysvětleno, že nebyly zjištěny finanční prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, a které by bylo možno zajistit přímo podle §79a odst. 1 trestního řádu, proto byla namísto nich podle §79g trestního řádu zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě, přičemž celková výše zajištění v souhrnu vychází z doposud zjištěné výše škody.
13. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak se rozhodující orgány vypořádaly s jejími námitkami, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Lze sice souhlasit se stěžovatelkou v tom, že krajský soud v odstavci sedmém napadených usnesení, ve kterém konstatuje, že není podstatný vznik (budoucí) škody, či zda měl z trestné činnosti podezřelý prospěch, hovoří výhradně o podezřelém I. W., z předchozího odstavce odůvodnění však vyplývá, že podezřelou z předmětné trestné činnosti je také stěžovatelka, a tyto závěry soudu se vztahují i k ní. Z uvedeného závěru krajského soudu taktéž nelze dovodit, že by směšoval zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti, resp. náhradní hodnoty a zajištění nároku poškozeného na majetku obviněné osoby, jak tvrdí stěžovatelka. K námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže krajský soud na stížnostní námitky stěžovatelky reagoval příklonem ke skutkovým a právním závěrům vyplývajícím z usnesení Generálního ředitelství cel, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu