ECLI:CZ:US:2014:3.US.3177.13.1
sp. zn. III. ÚS 3177/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Pure Power s. r. o., IČ 27747786, se sídlem Údolní 420/13, Brno, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2013 č. j. 7 Afs 11/2013-33, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 10 Af 214/2011-47, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2011 č. j. 4869/11-1200 a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2011 č. j. 338248/11/07791030263 a ze dne 27. července 2011 č. j. 349767/11/077910302673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 17. 10. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala zrušení napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta odvolání a potvrzena napadeného rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně. Finanční ředitelství dospělo k závěru, že plátce odvodu ve správné výši odvod z elektřiny ze slunečního záření za předmětné období řádně srazil a odvedl. Krajský soud s tímto názorem souhlasil. V odůvodnění rozsudku poukázal na platnou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře"). Touto novelou došlo k uzákonění odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 ze zařízení uvedených do provozu v době od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 (§7a zákona o podpoře). Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření a plátcem je provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny a sazba činí 26 %. Při posouzení převážné části žalobních námitek postupoval krajský soud podle nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud návrh na zrušení některých ustanovení zákona o podpoře zamítl. Se zohledněním tohoto nálezu dospěl krajský soud k závěru, že odvod nebyl v rozporu s právním řádem. Zákonné garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů nebyly porušeny. Nedošlo k porušení principu nepravé retroaktivity ani legitimního očekávání. O pravou retroaktivitu se nejednalo. Nebylo shledáno porušení principu rovnosti a nediskriminace nebo principu proporcionality. Krajský soud neshledal zásah do majetkových práv ani porušení svobody podnikání. Těmito otázkami se zabýval Ústavní soud a v citovaném nálezu jsou uvedeny argumenty, které jsou pro posouzení věci pro krajský soud závazné. Pokud finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem, který byl Ústavním soudem hodnocen jako souladný s ústavním pořádkem, je napadené správní rozhodnutí věcně správné. Nejedná se o nesprávné právní posouzení věci. Dále krajský soud uvedl, že námitky stěžovatelky byly vzneseny, kromě poukazu na nepřiléhavé nálezy Ústavního soudu, v obecné poloze a byly především namířeny proti platné právní úpravě, jejíž soulad s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami přísluší řešit pouze Ústavnímu soudu. To se ostatně také stalo. Krajskému soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepřísluší se takto formulovanými žalobními námitkami, stejně jako finančnímu ředitelství v daňovém řízení, zabývat. Finanční ředitelství bylo oprávněno pouze posoudit správnost a zákonnost postupu plátce daně. Tuto povinnost finanční ředitelství splnilo se závěrem, že plátce nepochybil, neboť odvod byl sražen a odveden ve správné výši a včas.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl následující. Krajský soud se při hodnocení námitky protiústavnosti napadeného správního rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, bezvýhradně opřel o nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na to, že soudní řízení ve správním soudnictví je přezkumným řízením, v jehož rámci soud posuzuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Krajský soud může podle §77 s. ř. s. provádět při jednání dokazování, což je projev plné soudní jurisdikce, které vyjadřuje jeho oprávnění doplnit skutkový stav věci zjištěný správními orgány. Neznamená však kompetenci, tedy povinnost, provádět dokazování ve skutkových otázkách, které dříve nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení. Měla-li tedy stěžovatelka za to, že je pro ni odvod likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala a současně prokazovala v daňovém řízení (srov. §92 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Domáhá-li se nyní stěžovatelka zohlednění individuálních okolností, měla tento požadavek uplatnit již ve správním řízení a nikoliv omezit se na proklamaci neústavnosti novelizace zákona o podpoře. Pokud by tak učinila, nic by jí nebránilo domáhat se nyní, aby krajský soud posoudil zákonnost úvah správních orgánů o této otázce, tj. jaké důsledky má způsob financování solární elektrárny na rozhodnutí o věci samé, zda této okolnosti přikládaly správní orgány náležitou míru závažnosti, nebo zda lze vytýkat správnímu orgánu, že se k námitkám stěžovatele touto okolností nezabýval. Jestliže však stěžovatelčiny odvolací námitky směřovaly vůči protiústavnosti zákonné úpravy, která byla podkladem pro správní rozhodnutí, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že nepřihlížel ke způsobu financování stěžovatelčiny solární elektrárny. Jak již uvedl v napadeném rozsudku krajský soud, otázka souladu stanovení odvodu podle zákona o podpoře s ústavním pořádkem byla předmětem řízení před Ústavním soudem. Ten v citovaném nálezu jednoznačně dospěl k závěru, že právní úprava (zákon č. 402/2010 Sb.), kterou byl od 1. 1. 2011 zaveden odvod z elektřiny ze slunečního záření, není v rozporu s ústavním pořádkem. Tímto nálezem byl povinen řídit se nejen krajský soud, ale je povinen jej respektovat i Nejvyšší správní soud. Proto je zcela správný závěr krajského soudu o nedůvodnosti žalobní námitky týkající se nezákonnosti stanoveného odvodu. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku i jemu předcházejících správních rozhodnutí z toho důvodu, že je pro ni stanovený odvod likvidační a v důsledku toho působí protiústavně, není tento její požadavek oprávněný. Stěžovatelka měla tuto námitku uplatnit v daňovém řízení. Jen tak by se mohla stát předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle ust. §65 a násl. s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá následující. Stěžovatelka ve správní žalobě - kromě námitek namířených proti právní úpravě odvodu z energie ze slunečního záření obecně - namítala, že si na investici do své fotovoltaické elektrárny vzala úvěr ve výši 55 689 000 Kč, přičemž splátky se zvyšují a budou se i nadále zvyšovat, a to až do roku 2024. Fotovoltaika je navíc závislá na míře slunečního svitu. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatelky zamítl s obecným poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, aniž by zkoumal tzv. rdousící efekt, přestože stěžovatelka v žalobě popsala svou konkrétní hospodářskou situaci, kterou doložila mj. účetními výkazy. Podle Nejvyššího správního soudu měla stěžovatelka konkrétně argumentovat na podporu závěru o naplnění tzv. rdousícího efektu v jejím případě již ve správním řízení. K tomu stěžovatelka uvádí, že i kdyby existenci tzv. rdousícího efektu namítala již v daňovém řízení, správce daně ani odvolací orgán by nemohli k tomuto tvrzení, ani k jiným argumentům stěžovatelky ohledně případné neústavnosti odvodu energie ze slunečního záření přihlédnout, jelikož správce daně není oprávněn rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona. Nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který byl vydán až po skončení správního řízení v této věci. Stěžovatelka se domnívá, že poukaz obecných soudů na §75 s. ř. s, dle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a tudíž se soud nemůže zabývat argumentací o rdousícím efektu uvedenou až v žalobě, by na tuto specifickou situaci neměl být aplikovatelný, resp. by neměl být vykládán v neprospěch daňového subjektu. Tato argumentace "kruhem", kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy. Posléze se stěžovatelka vyjadřuje ke svým majetkovým poměrům a podobně z hlediska naplnitelnosti tzv. rdousícího efektu v jejím případě.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby žalobkyní v řízení před správními soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud taktéž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
8. V této souvislosti je rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v rozhodném smyslu vykazuje obdobné znaky s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13 odmítl. Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se nyní odchýlit.
9. Pro úplnost se náleží uvést, že ve věci sp. zn. I. ÚS 1915/13 stejný senát Nejvyššího správního soudu jako nyní (7 Afs) věcně nepřihlížel k argumentaci o naplnění tzv. rdousícího efektu (tedy shodně jako v nyní napadené věci); to s odůvodněním, že měl-li tehdejší stěžovatel za to, že je pro něho odvod likvidační, bylo na něm, aby tuto okolnost namítal ve správním řízení, když jen tak by se mohla stát tato námitka předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle §65 a násl. s. ř. s. Stejně argumentoval Nejvyšší správní soud i nyní. Ústavní soud pak v citovaném usnesení (dostupném na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že napadené rozhodnutí lze považovat z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu za akceptovatelné a dodal, že se zásadně nezabývá námitkami, které stěžovatel neuplatnil již v předchozím právním řízení, neboť podle jeho konstantní judikatury (např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99 ze dne 14. 3. 2000) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Podle Ústavního soud tak měl stěžovatel námitkami individuálního zatížení v důsledku způsobu financování solární elektrárny (rdousící efekt) dohánět něco, co zameškal v předchozích právních řízeních. Uvedl výslovně, že taková námitka "nemá za situace, jak je shora shrnuta, ústavněprávní význam, a právní názor připouštějící protiústavní dolehnutí některých z předmětných ustanovení zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce, obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), tudíž nemůže na posuzovanou věc dopadat. Poukazem na svá ústavně zaručená práva totiž není možné zakrývat vlastní nesprávný postup. S ostatními námitkami stěžovatele se správní soudy v rámci jim dané pravomoci ústavně souladným způsobem vypořádaly."
10. Ústavní soud však nyní nemůže souhlasit s argumentací Nejvyššího správního soudu, podle níž měla-li stěžovatelka za to, že je pro ni odvod likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala ve správním řízení, když jen tak by se mohla stát tato námitka předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle §65 a násl. s. ř. s. (Ústavní soud se proto odchyluje i od té části odůvodnění vlastního usnesení ze dne 5. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13, která kritizovanou argumentaci Nejvyššího správního soudu aprobovala). Ústavní soud toto své nynější stanovisko odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo vydáno dne 13. října 2011, přičemž nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán až dne 15. 5. 2012. Právě až tento nález vyslovil názor o ústavnosti zákona zakotvující odvod z elektřiny ze slunečního záření (na jedné straně) a o možnosti ochrany jednotlivých subjektů jen v konkrétních případech cestou prokázání závěru, že je pro ně stanovený odvod likvidační a v důsledku toho působí v konkrétním případě protiústavně (na straně druhé). Nelze spravedlivě odkazovat stěžovatele na to, že měl předvídat vyslovení právního názoru Ústavního soudu o možnosti ochrany práv prostřednictvím prokázání naplnění tzv. rdousícího efektu vždy jen v konkrétním případě.
11. Uvedený nesouhlas Ústavního soudu s odůvodněním Nejvyššího správního soudu však nic nemění na ústavní konformitě napadených rozhodnutí (včetně Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka totiž sice doručila správní žalobu dne 28. 11. 2011, tedy před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a nelze jí tak spravedlivě vyčítat, že na podporu závěru o tzv. rdousícím efektu v této správní žalobě konkrétně neargumentovala (v žalobě jen uvedla, že si na investici do své fotovoltaické elektrárny vzala úvěr 55 689 000 Kč, přičemž splátky se budou neustále zvyšovat až do roku 2024 - srov. č. l. 6). Nicméně nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne 15. 5. 2012 a krajský soud rozhodl o žalobě až dne 20. 11. 2012. Stěžovatelka tak mohla v průběhu těchto více než šesti měsíců svoji konkrétní argumentaci o naplnění tzv. rdousícího efektu krajskému soudu předložit a umožnit tak krajskému soudu, aby se s ní vypořádal. Namísto toho však byla stěžovatelka pasivní, nestřežila řádně svá práva (krajský soud přiléhavě uvedl v napadeném rozsudku, že námitky stěžovatelky byly vzneseny v obecné poloze a byly především namířeny proti platné právní úpravě). Stěžovatelka sama na řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ve správní žalobě poukazovala a tvrdila, že o "této stížnosti zatím podle dostupných zdrojů nebylo rozhodnuto" (č. l. 7). Z toho plyne, že si pro ni významného řízení sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byla vědoma a zjevně jej sledovala co do jeho výsledku. Tento nález byl pak publikován ve Sbírce zákonů jako nález č. 220/2012, a to ve Sbírce zákonů č. 77/2012 (na str. 3086), s platností a účinností ode dne 29. 6. 2012. Lze dodat, že podobně argumentoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 1 Afs 90/2012 (bod 25) ve vztahu k podobné pasivitě tehdejšího stěžovatele, přičemž ústavní stížnost proti tehdejšímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1165/13.
12. Proto nejsou relevantní ani námitky stěžovatelky o nemožnosti správního orgánu k argumentaci hlediskem tzv. rdousícího efektu věcně přihlédnout. Stěžovatelce totiž není nyní vytýkáno, že tyto námitky neuplatnila již před správními orgány, nýbrž je kritizována její procesní pasivita až v řízení před krajským soudem po vydání nálezu pléna ze dne 15. 5. 2012, nadto po dlouhé měsíce. Nadto stěžovatelčina argumentace o apriorní nemožnosti správního orgánu zabývat se argumentací hlediskem tzv. rdousícího efektu je poněkud zavádějící. Stěžovatelka totiž cituje jen ty části citovaného nálezu Ústavního soudu, které by mohly mít příznivý dopad na její věc (s. 5 ústavní stížnosti). Pomíjí ovšem skutečnost, že samotný Ústavní soud v citovaném nálezu poukazoval na možnosti vznést tyto námitky před správními orgány (viz bod 89). Jak Ústavní soud uvedl například i v usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, "stěžovatelka nedoložila, že by na ni "uvalení" odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako v potřebné míře konkrétnosti netvrdila, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě [taková tvrzení jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační]."
13. Ústavní soud dodává, že na podstatě výše uvedených závěrů nic nemění ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které bylo vydáno až po vydání (nynější ústavní stížností) napadených rozhodnutí. Toto usnesení rozšířeného senátu uvedlo ve výroku: "I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu." Podle usnesení rozšířeného senátu by tak měla být námitka likvidačních účinků solárního odvodu v individuálních případech uplatněna jen prostřednictvím institutu prominutí daně, k čemuž v nynějším případě stěžovatelky zjevně nedošlo (nyní napadená rozhodnutí vzešla z řízení o stížnosti na postup plátce daně a z na něj navazujícího řízení před správními soudy). Jinými slovy, vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv (institut prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu).
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu