ECLI:CZ:US:2015:3.US.3193.15.1
sp. zn. III. ÚS 3193/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů A) Stanislava Sosnovce a B) Milady Sosnovcové, oba zastoupeni JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2015 č. j. 45 A 36/2015-47, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 27. 10. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2015, Stanislav Sosnovec a Milada Sosnovcová (dále jen "žalobci" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal mimo pořadí jako věc naléhavou.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 10. 2015 usnesením č. j. 45 A 36/2015-47 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") zamítl návrh žalobců na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí ze dne 24. 8. 2015 žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje o umístění staveb (výrok I) a žalobcům uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok II). Správní soud konstatoval, že na rozdíl od zcela vágní argumentace žalobců, postrádající konkrétní ověřitelné údaje a vysvětlení mechanismu, jímž by jim měla být umístěním stavby způsobena tvrzená škoda, osoba zúčastněná na řízení i žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádějí velmi konkrétní a ověřitelné skutečnosti, které velmi logicky vysvětlují, proč je tvrzené ohrožení pouze hypotetické povahy a bez reálných základů. Jakkoliv bez bližších údajů může tvrzení žalobců vyznívat jako reálně možné, žalobci jej nedokládají konkrétními podklady a v kontrastu s údaji poskytnutými žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení (byť ani ty v současné chvíli nejsou doloženy, protože soudu dosud nebyl předložen správní spis) nemůže jakkoliv obstát.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že správní soud jejich věc posoudil zcela odlišně, než tak učinil (v jiném složení senátu) při totožné právní úpravě a nezměněném skutkovém stavu v přecházejícím případě, kdy odkladný účinek žalobě přiznal usnesením ze dne 19. 1. 2015 č. j. 46 A 79/2014-19.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")
Jelikož předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí, nutno připomenout, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí správního soudu nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelů. Ústavní soud však připouští, že nevyhověním návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě k tvrzenému zásahu do základních práv a svobod, zejména však do základního práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potenciálně mohlo dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatelů projednal i za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že správní soud porušil základní právo na spravedlivý proces z hlediska požadavku na zachování právní jistoty, spočívajícího v očekávání, že věc shodující se v podstatných znacích bude rozhodována obdobně; v případě stěžovatelů šlo o posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku správní žalobě.
Obecně lze k otázce protichůdných soudních rozhodnutí, zejména ovšem ve vztahu ke konečným soudním rozhodnutím meritorním, konstatovat, že možnost protichůdných soudních rozhodnutí je základním znakem jakéhokoliv soudního systému tvořeného sítí prvostupňových a odvolacích soudů. Mají-li protichůdná soudní rozhodnutí zakládat porušení požadavků spravedlivého procesu, je nutno posoudit, zda v judikatuře obecných soudů existují "zásadní a dlouhodobé rozdíly", zda existuje právní mechanismus pro překonávání těchto rozporů, zda byl tento mechanismus uplatněn a s jakým výsledkem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2014 ve věci Borovská a Forrai proti Slovensku, stížnost č. 48554/10, dostupná též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2015). O takovou věc však v projednávaném případě nešlo.
V případě stěžovatelů nebylo vyhověno jejich návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, ačkoliv v předcházejícím obdobném případě jejich návrhu vyhověno bylo. Ústavní soud je toho názoru, že ze samotné skutečnosti, že správní soud v obdobné dílčí věci přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl po devíti měsících opačně, nelze bez dalšího dovodit jakékoli porušení požadavků spravedlivého procesu. Takový postup naopak soudní řád správní výslovně předpokládá ve svém ustanovení §73 odst. 4 s. ř. s., dle něhož usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody odpadly.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí správního soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Stejně tak i důvody, pro které správní soud návrhu stěžovatelů nevyhověl, byly v napadeném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu