ECLI:CZ:US:2006:3.US.32.06
sp. zn. III. ÚS 32/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti NOICE s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Slovenská 2021, IČ 25232606, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5.května 46, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 10. 2005, sp.zn. Rsp 198/05, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozhodčí nález označený v záhlaví, protože jím byla porušena jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Mělo se tak stát tím, že Rozhodčí soud neoprávněně rozhodoval za použití zásad spravedlnosti, jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a principy "rovnosti zbraní", resp. rovnosti účastníků v řízení byly porušeny "ve formě nikoli nestranného hodnocení důkazů". Jelikož je stěžovateli známo usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 174/02 (potažmo i sp. zn. III. ÚS 460/01), jimiž byly ústavní stížnosti proti rozhodčím nálezům odmítnuty, polemizuje stěžovatel i s nimi, aby čelil z nich vyplývajícím důsledkům, že také jím podaná ústavní stížnost není věcně projednatelná.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. Rsp 198/05 (dále jen "rozhodčím nálezem", resp. "rozhodčího soudu") bylo vyhověno žalobě žalující strany (fyzické osoby R. A. K.) proti stěžovateli o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím coby "smluvní sankce" za nesplnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí převést na žalující stranu v ní označené nemovitosti.
Ústavní soud ve své judikatuře uplatňuje názor, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je napadené rozhodnutí fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Obdobně je tomu i v posuzované věci.
V usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV ÚS 174/02, vyjádřil Ústavní soud názor, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (stálý rozhodčí soud podle §2 odst. 1, §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona č. 216/1994 Sb."/) nemá postavení orgánu veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky ("Ústavy"), resp. ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že rozhodčí soud "rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami", v důsledku čehož "charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůlí stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud".
V usnesení ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 460/01, na které usnesení výše uvedené rovněž odkazuje, Ústavní soud dále připomíná, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a tak je tomu i v případě, že se stěžovatel s druhou stranou majetkového sporu dohodl, že o jejich věci rozhodne rozhodčí soud, byť by jinak byla dána pravomoc soudu (§2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.). Pokud se totiž "účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva", pak platí, že "v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje". Tomu odpovídá, že byl návrh, v souladu s §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu, odmítnut.
Od uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v dané věci. Pro posouzení povahy rozhodčího řízení je významným spolupůsobení vůle stran podřídit spor řešení před rozhodcem a vůle státu propůjčit rozhodčímu řízení obdobné účinky jako má rozhodnutí soudu. Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. Není-li však rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, je namístě přisvědčit názoru, z něhož vychází i výše zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Nedostatek obligatornosti odlišuje posuzované rozhodčí řízení od řízení před rozhodcem upraveném v §10, §13 a násl zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy), a tím i od závěrů, jež vyslovil Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/01.
Stěžovatelovy námitky proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02 neobstojí ani v rovině vlastní argumentace. Tím, že platné právo umožňuje rozhodovat majetkové spory i jinými subjekty než státními (soudy), z nich nečiní bez dalšího orgány veřejné moci; těmito subjekty totiž nejsou jen stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona, nýbrž jimi - zásadně - může být každý občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům, a sám stěžovatel uvádí, že "...je obvykle zřizován jakožto osoba soukromého práva". Ani okolnost, že rozhodčí nález je exekučním titulem (§274 písm. h/ o.s.ř.) sama o sobě tomu, kdo jej vydal, oproti tvrzení stěžovatele, postavení "orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy a §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu nezaručuje; nepochybně jím není ani notář, který sepsal notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§274 písm. e/ o.s.ř.). Nepřijatelné je též stěžovatelovo tvrzení, že o rozhodnutí orgánu veřejné moci musí jít právě proto, aby proti rozhodčímu nálezu existoval opravný prostředek (ústavní stížnost) a tím zajištěno právo na spravedlivý proces; je tomu logicky právě naopak, jelikož nejprve zde musí být rozhodnutí orgánu veřejné moci, a teprve pak lze uvažovat o ústavní stížnosti. Neobstojí ani názor, že proti rozhodčímu nálezu není procesní ochrany; jednak si účastníci rozhodčí smlouvy mohou smluvit přezkum jinými rozhodci podle §27 zákona č. 216/1964 Sb., jednak je k dispozici tímto zákonem zakotvená ingerence soudu v podobě jemu adresovaného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (§31) nebo návrhu na zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu (§35 odst. 1). Ustanoveními §31 odst. 1 písm. e/ a písm. f/ je pak zaručena možnost dovolat se nedostatku "spravedlivého procesu", resp. bránit se proti uloženému plnění, jímž by bylo "porušeno ústavní právo na ochranu lidské důstojnosti", a to již před obecným soudem, aniž by bylo nutné, jak se domnívá stěžovatel, k tomuto účelu pokládat rozhodčí nález za rozhodnutí orgánu veřejné moci, a spojovat s ním - coby opravný prostředek - ústavní stížnost.
Ve shodě s výše označenými usneseními proto nemohla být ústavní stížnost než odmítnuta; okolnost, že zde není "orgánu veřejné moci" coby původce tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, je přiléhavé postavit na roveň situaci, kdy zde není rozhodnutí způsobilé tyto práva a svobody zasáhnout, čímž - ve shodě s tím, co bylo výše předznačeno - se jakožto důvod odmítnutí nabízí i důvod uvedený v §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je ve smyslu tohoto ustanovení zjevně neopodstatněná i jinak. Z obsahu napadeného rozhodčího nálezu je bezprostředně zřejmé, že věcné námitky stěžovatele proti jeho správnosti nemohou obstát; nelze dovodit ani namítaný "extrémní rozpor s vykonanými skutkovými zjištěními", stejně jako "nepřípustné deformace" těchto zjištění a "nikoli nestranné hodnocení důkazů". Stěžovatel zamlčuje (na druhé straně nepopírá), že jemu nepříznivý výsledek sporu byl založen jednoduše tím, že svůj závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě nesplnil, resp. splnit nemohl, a to proto, že předmět budoucí kupní smlouvy, v níž měl vystupovat jako prodávající, převedl předtím na třetí osobu. Rozhodčí soud učiněná zjištění a uplatněné právní názory též řádně odůvodnil, jeho závěry jsou přesvědčivé a ani zde proto není ústavněprávního deficitu.
Ústavní soud tudíž ústavní stížnost proti rozhodčímu nálezu odmítl, když k tomuto závěru vedou důvody podle §43 odst. 1 písm. d/ a e/ a podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková