ECLI:CZ:US:2014:3.US.3225.13.1
sp. zn. III. ÚS 3225/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Lukeše, zastoupeného Mgr. Jozefem Barátem, advokátem se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti výrokům II a III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2013 č. j. 8 A 104/2013-35-39, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. října 2013, se stěžovatel domáhal zrušení výroků II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Žalobou podanou dne 20. června 2013 se stěžovatel domáhal ochrany před nečinností správního orgánu a žádal, aby soud uložil Ministerstvu spravedlnosti povinnost bezodkladně vyřídit jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, které podal ve dnech 6. a 11. března 2013 ve věci sdělení všech soudních řízení vedených k tomuto zákonu proti Ministerstvu spravedlnosti a jejich nákladů. Poté, co byly tyto informace stěžovateli poskytnuty ve dnech 29. srpna 2013 a 3. září 2013, vzal žalobu v celém rozsahu zpět pro pozdější chování žalovaného. Současně žádal přiznání náhrady nákladů řízení s tím, že předmětná nečinnost byla odstraněna teprve po podání žaloby.
3. Usnesením ze dne 26. září 2013 č. j. 8 A 104/2013-35-39 rozhodl Městský soud v Praze o zastavení předmětného řízení (výrok I), právo na náhradu nákladů řízení však nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II). Ve svém odůvodnění se ztotožnil s názorem Ministerstva spravedlnosti, že náklady právního zastoupení nebyly vynaloženy důvodně, neboť se jednalo o věc nízké míry komplikovanosti a stěžovatel, jenž podal v minulosti bez právního zastoupení již několik desítek žalob proti nečinnosti správního orgánu, fakticky použil tzv. formulářovou žalobu. Soud proto dospěl k závěru, že existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které mu podle §60 odst. 7 soudního řádu správního nepřiznal náhradu nákladů. Podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vrátil stěžovateli soudní poplatek ve výši 1 000 Kč z celkové zaplacené částky 2 000 Kč (výrok III).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se o úmyslu Městského soudu v Praze aplikovat na věc moderační právo podle §60 odst. 7 soudního řádu správního, stejně jako o chybném závěru soudu o neúčelnosti vynaložených nákladů, dozvěděl až z napadeného usnesení. V průběhu řízení mu nemělo být zasláno ani vyjádření Ministerstva spravedlnosti, které nepřiznání nákladů řízení navrhlo. Poněvadž se stěžovatel k žádné z těchto skutečností nemohl vyjádřit, má za to, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva. Současně namítá i věcnou nesprávnost důvodů, na jejichž základě rozhodl uvedený soud o náhradě nákladů řízení.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 104/2013 a vyzval účastníka řízení i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Městský soud ve svém vyjádření setrval na argumentaci obsažené v usnesení. Ministerstvo spravedlnosti poukázalo na rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v napadeném usnesení, k čemuž dodalo, že samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Obě vyjádření byla zaslána stěžovateli.
III.
Vlastní posouzení
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem příslušného spisu, zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
8. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavně právní dimenze (typicky např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, srov. z posledního období např. nález ze dne 3. září 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Předně je třeba přisvědčit jeho argumentaci, že pokud chtěl Městský soud v Praze aplikovat ustanovení §60 odst. 7 soudního řádu správního, měl stěžovateli poskytnout procesní prostor k tomu, aby se mohl vyjádřit k aplikaci tohoto ustanovení. To, že tak neučinil, bylo jeho zjevným pochybením. Na druhou stranu však platí, že ne každé porušení práva představuje současně i porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Podle Ústavního soudu lze s ohledem na předmět řízení, jakož i důvody, o které Městský soud v Praze opřel výrok II napadeného usnesení, konstatovat, že nepřiznání nákladů řízení neznamenalo pro stěžovatele tak intenzivní zásah do jeho ústavně zaručených práv, že by jej bylo možné označit za jejich porušení. Pokud jde o výrok III, na jehož základě byl stěžovateli vrácen soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, tímto výrokem došlo k jeho obohacení, v důsledku čehož je otázka možného zásahu do základních práv stěžovatele irelevantní.
10. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu