ECLI:CZ:US:2019:3.US.3241.17.1
sp. zn. III. ÚS 3241/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Elektrárny Opatovice, a. s., sídlem Opatovice nad Labem, zastoupené Mgr. Milanem Dorkem, LL.M., advokátem, sídlem Pařížská 130/26, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2017 č. j. 1 Afs 346/2016-54, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 52 Af 11/2016-65 a rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. prosince 2015 č. j. 42851/15/5100-31461-711333 a č. j. 42852/15/5100-31461-711333, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad v Pardubicích (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 6. 6. 2012 č. j. 258513/12/248960605291 vyměřil stěžovatelce darovací daň ve výši 174 678 752 Kč na základě bezúplatně nabytých povolenek na emise skleníkových plynů pro výrobu elektřiny v zařízení, které vyrábělo elektřinu na prodej třetím osobám a ve kterém probíhá z činností, na něž se vztahuje obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, pouze spalování paliv výrobcem elektřiny (dále jen "emisní povolenky") v roce 2011 podle §6 odst. 8, §14a a §18 zákona České národní rady č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném od 1. 1. 2011 (dále jen "zákon o trojdani"). Proti tomuto platebnímu výměru stěžovatelka nepodala odvolání, dne 2. 3. 2013 však podala dodatečné daňové přiznání, ve kterém s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012 č. j. 47 Af 1/2012-81 tvrdila, že jí byla vyměřena daň v nesprávné výši, neboť měla být vyměřena ve výši 0 Kč, a současně požádala o vrácení daně, která jí byla platebním výměrem nesprávně vyměřena.
3. Finanční úřad pro Pardubický kraj dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 7. 2013 č. j. 1045338/13/2801-24400-601977 doměřil stěžovatelce darovací daň ve výši 0 Kč, neboť neshledal, že by darovací daň vyměřená správcem daně v platebním výměru ze dne 6. 6. 2012 byla stanovena v nesprávné výši, a poté stěžovatelčino odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 17. 1. 2014 č. j. 432/14/5000-14401-701836.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") však rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 1. 2014 rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 52 Af 8/2014-80 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal k postupu, který vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015 č. j. 1 Afs 6/2013-84, tedy aby nejprve zjistilo, zda v pětiletém období počínajícím rokem 2008 byla v odvětví energetiky dodržena hranice 10 % pro přidělení emisních povolenek za úplatu, a pakliže nebyla, aby posoudil dodržení hranice 10 % pro úplatné přidělení emisních povolenek individuálně v případě stěžovatelky (a tedy zjistit počet jí celkově přidělených povolenek v pětiletém období počínajícím rokem 2008 a vypočítat, zda počet jí zdaněných povolenek nepřesáhl hranici 10 %).
5. Následně Odvolací finanční ředitelství ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 12. 2015 č. j. 42851/15/5100-31461-711333 změnilo dodatečný platební výměr ze dne 2. 7. 2013 tak, že doměřilo stěžovatelce darovací daň ve výši -102 648 160 Kč; z odpovědi Ministerstva životního prostředí totiž zjistilo, že počet emisních povolenek podrobených darovací dani v dotčeném odvětví v období let 2008 - 2012 převýšil hranici 10 %, zabývalo se proto počtem zdaněných povolenek nabytých stěžovatelkou, přičemž zjistilo, že v období let 2008 až 2012 nabyla 12 868 485 emisních povolenek, v roce 2011 jí bylo zdaněno 1 560 345 povolenek a v roce 2012 jí bylo zdaněno 1 560 344,80 povolenek. Celkový počet povolenek, které byly stěžovatelce zdaněny, tak přesáhl 10 %. Při dodržení hranice 10 % tedy podléhalo darovací dani 1 286 848,50 povolenek, přičemž z tohoto počtu na rok 2011 připadalo 643 424,25 povolenek. Při průměrné ceně emisní povolenky v roce 2011 ve výši 349,84 Kč a sazbě daně 32 % proto Odvolací finanční ředitelství stanovilo výslednou daň z emisních povolenek nabytých stěžovatelkou v roce 2011 ve výši 72 030 592 Kč a s ohledem na původně stanovenou daň ve výši 174 678 752 Kč jí doměřilo daň ve výši -102 648 160 Kč.
6. Platebním výměrem ze dne 11. 9. 2012 č. j. 335462/12/248960605291 potom správce daně vyměřil stěžovatelce darovací daň za bezúplatně nabyté emisní povolenky v roce 2012 ve výši 100 755 840 Kč a stěžovatelčino odvolání proti tomuto platebnímu výměru zamítlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. 4. 2013 č. j. 10256/13/5000-14401-701836, které však zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2015 č. j. 52 Af 35/2013-94, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, přičemž jej obdobně jako v rozsudku č. j. 52 Af 8/2014-80 zavázal k postupu, který vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 6/2013-84, pročež Odvolací finanční ředitelství ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8. 12. 2015 č. j. 42852/15/5100-31461-711333 změnilo platební výměr správce daně ze dne 11. 9. 2012 tak, že vyměřilo stěžovatelce darovací daň ve výši 41 547 712 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že počet emisních povolenek podrobených darovací dani v dotčeném odvětví v období let 2008 - 2012 převýšil 10 %; Odvolací finanční ředitelství i zde posuzovalo počet zdaněných emisních povolenek nabytých stěžovatelkou, neboť celkový počet emisních povolenek, které jí byly zdaněny, přesáhl 10 %. Při dodržení hranice 10 % podléhalo darovací dani 1 286 848,50 emisních povolenek, přičemž z tohoto počtu na rok 2012 připadalo 643 424,25 emisních povolenek. Při průměrné ceně emisní povolenky v roce 2012 ve výši 201,79 Kč a sazbě daně 32 % proto Odvolací finanční ředitelství stanovilo výslednou daň z emisních povolenek nabytých stěžovatelkou v roce 2012 ve výši 41 547 712 Kč.
7. Obě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud rubrikovaným rozsudkem zamítl, jelikož dospěl k závěru, že darovací daň z emisních povolenek zavedená novelou zákona o trojdani (tj. zákonem č. 402/2010 Sb.) neporušuje čl. 1 Ústavy, čl. 11 a čl. 26 Listiny, ani čl. 1 Dodatkového protokolu. Ústavností stěžovatelkou namítaných ustanovení zákona se podle krajského soudu již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; č. 220/2012 Sb.), v němž výslovně uvedl, že novelizovaná právní úprava nepůsobí zpětně a neporušuje legitimní očekávání dotčených subjektů. Nové předložení návrhu na zrušení předmětných ustanovení by proto podle krajského soudu postrádalo - s ohledem na §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu - smysl. Krajský soud dále podotkl, že z čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES jednoznačně vyplývá, že v pětiletém období od 1. 1. 2008 byla Česká republika oprávněna zpoplatnit až 10 % přidělených emisních povolenek, a proto stěžovatelka nemohla legitimně očekávat, že povolenky v tomto období nebudou ve stanoveném rozsahu zdaněny, přičemž legitimní očekávání nemohlo být podle krajského soudu založeno ani nařízením vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu pro obchodovací období roků 2008 - 2012, neboť tento plán byl pouhým příslibem nabytí povolenek provozovateli zařízení vypouštějících skleníkové plyny za předpokladu splnění zákonných podmínek a výslovně nezaručoval bezplatné přidělení 100 % povolenek v celém pětiletém období.
8. Nadto krajský soud zdůraznil, že samotné zdanění nelze vnímat jako sankci, a jelikož byly zdaněny pouze povolenky nabyté od 1. 1. 2011, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 402/2010 Sb., nepůsobil tento zákon retroaktivně. Odvolací finanční ředitelství navíc postupovalo podle krajského soudu správně a v souladu s čl. 10 směrnice 2003/87/ES, když počet zdanitelných emisních povolenek (10 %) určilo z celkového množství povolenek přidělených stěžovatelce v daném pětiletém období, přičemž uzavřel, že darovací dani podléhá celkem 1 286 848,50 povolenek, z čehož 643 424,25 připadalo na rok 2011 a stejný počet na rok 2012. Daň tedy byla stanovena toliko za období let 2011 a 2012 a při určování základu daně byly zohledněny jen emisní povolenky přidělené stěžovatelce v těchto letech, a to pouze v počtu nepřesahujícím limit stanovený v čl. 10 směrnice 2003/87/ES. Současně krajský soud vyjádřil přesvědčení, že v důsledku zdanění 10 % emisních povolenek přidělených stěžovatelce v letech 2008 až 2012 nedošlo k žádné zásadní změně jejích majetkových poměrů (když podle Sbírky listin vedené u krajského soudu činil k 11. 5. 2016 její nerozdělený zisk z minulých let částku 4 572 922 985,30 Kč), a že tedy nedošlo k tzv. rdousícímu efektu.
9. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou, neboť se - mimo jiné i s odkazem na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ze dne 26. 2. 2015 ve věci ŠKO-ENERGO, C-43/14 - plně ztotožnil s právními závěry, ke kterým dospěl krajský soud, když taktéž neshledal likvidační účinky či "rdousící efekt" inkriminované darovací daně.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti, ve které nejprve rekapituluje vývoj mezinárodněprávní úpravy systému obchodování s emisními povolenkami, vyplývajícím původně z Kjótského protokolu k rámcové úmluvě Organizace pojených národů o změně klimatu, namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci byla nesprávně určena výše její daňové povinnosti, čímž došlo k zásahu do jejího legitimního očekávání na ochranu majetku, respektive legitimního očekávání, že v letech 2008 až 2012 budou všechny emisní povolenky rozděleny mezi provozovatele elektráren zdarma, tedy že nebudou zatíženy v letech 2011 a 2012 podle zákona č. 402/2010 Sb. darovací daní ve výši 32 %.
11. Legitimní očekávání, že v letech 2008 až 2012 nebude žádná z emisních povolenek zdaněna, podle stěžovatelky založilo již nařízení vlády č. 80/2008 Sb., stěžovatelka proto nesouhlasí s opačným názorem Nejvyššího správního soudu, přičemž se domnívá, že je v právním státě nepřijatelné, aby jednoznačně deklarovaná a veřejně vyjádřená vůle státu byla - z hlediska očekávání dotčených subjektů - následně prohlášena za zcela irelevantní. S odkazem na vyjádření Evropské komise rekapitulované v bodu 31 rozsudku Soudního dvora ve věci sp. zn. C-267/11 stěžovatelka namítá, že národní alokační plán vytváří práva a legitimní očekávání subjektů práva, neboť jeho smyslem je, aby příjemci emisních povolenek mohli plánovat svou budoucí ekonomickou činnost. Předmětnou darovací daň přitom nelze podle stěžovatelky považovat za nic jiného než za skryté zpoplatnění emisních povolenek, neboť sazba ve výši 32 % fakticky znamená, že tyto povolenky jsou přidělovány proti zaplacení třetiny jejich tržní hodnoty. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že Česká republika porušila svůj závazek obsažený v národním alokačním plánu přidělit veškeré emisní povolenky v letech 2008 až 2012 zdarma. Nadto vyjadřuje stěžovatelka názor, že stát své vlastní selhání při nastavení podpory obnovitelných zdrojů energie kompenzoval právě zásahem do legitimního očekávání jiné skupiny podnikajících subjektů, jež se státní podporou obnovitelných zdrojů neměla nic společného, naopak se vůči těmto subjektům nachází v konkurenčním vztahu.
12. Významnou část argumentace obsažené v ústavní stížnosti potom věnuje stěžovatelka nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž nejprve vyjadřuje přesvědčení, že tento nález netvoří nutně překážku věci rozsouzené, jelikož v mezidobí došlo k podstatné změně okolností, za nichž Ústavní soud svůj původní právní názor formuloval, a současně stěžovatelka předkládá nové argumenty, jež nebyly dosud zvažovány. V prvé řadě přitom stěžovatelka poukazuje na existenci rozhodnutí Soudního dvora ve věci ŠKO-ENERGO, jež v době rozhodování Ústavního soudu neexistovalo, a současně namítá, že v předchozím řízení Ústavní soud přezkoumával stěžovatelkou rozporovanou právní úpravu v souvislosti s problematikou tzv. solární daně, což mohlo vnímání Ústavního soudu podle stěžovatelky podstatně zkreslit. Nadto stěžovatelka namítá, že se nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nevypořádává s celou řadou podstatných otázek, zvláště pak s otázkou, z jakého důvodu byl zásah do legitimního očekávání příjemců emisních povolenek shledán ústavně souladným. V návaznosti na to pak stěžovatelka připomíná, že zatímco u provozovatelů fotovoltaických elektráren bylo jádro jejich nároku (tedy patnáctiletá návratnost investic) zachováno, u emisních povolenek bylo zasaženo do samotné podstaty práva na jejich bezplatné přidělení; podle stěžovatelky nicméně neexistuje žádný legitimní důvod, který by takový postup zákonodárce ospravedlnil. Stěžovatelka je tak stále přesvědčena, že obsah nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 "svědčí (v rozporu s výrokem) spíše o tom, že zde existovalo legitimní očekávání příjemců emisních povolenek", které bylo příslušnou právní úpravou bez přiměřeného důvodu porušeno, přičemž zdůrazňuje, že ani skutečnost, že tato právní úprava není (nepřípustně) retroaktivní, neznamená, že nedošlo k zásahu do legitimního očekávání. Jakkoli přitom stěžovatelka nezpochybňuje skutečnost, že námitka porušení legitimního očekávání (v důsledku nerespektování národního alokačního plánu) byla v řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 vznesena, je přesvědčena, že v odůvodnění nálezu (a to ani v Nejvyšším správním soudem odkazované části) se Ústavní soud s touto námitkou nevypořádal. Závěr Nejvyššího správního soudu, že obsah národního alokačního plánu nemohl vyvolat legitimní očekávání, proto podle stěžovatelky z odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě nevyplývá, a v tomto ohledu je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelné.
13. Nadto stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo i k nesprávnému stanovení výše daňové povinnosti. Přestože stěžovatelka nabídla v průběhu předchozího řízení tři varianty řešení, prostřednictvím kterých by bylo možno zásah do jejích ústavně zaručených práv přinejmenším podstatně zmírnit, přičemž podle té pro ni nejméně výhodné - na základě zásady in dubio mitius - navrhovala, že maximum zdanitelných emisních povolenek mělo být zdaněno až v roce 2012, kdy byla jejich tržní cena nižší než v roce 2011 (a to s argumentem, že v momentě, kdy měl správce daně rozhodnout o dani za rok 2011 ještě nemohl vědět, kolik emisních povolenek bude stěžovatelce přiděleno v roce 2012), Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku všechny stěžovatelčiny varianty odmítl, když uvedl, že v daném případě nedošlo k zásahu do jejího legitimního očekávání, ani k retroaktivnímu stanovení daňové povinnosti, a že stěžovatelkou předložený výklad (v pro ni nejméně příznivé variantě) pro ni není příznivější než ten, který zvolilo Odvolací finanční ředitelství. Takový závěr Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za nesprávný a protiústavní, když má za to, že jej Nejvyšší správní soud řádně neodůvodnil, neboť kupř. vůbec neobjasnil, proč by nebylo možno zdanit například 1 % emisních povolenek v roce 2011 a 9 % v roce 2012; tvrzení Nejvyššího správního soudu, že pro ni neexistuje příznivější výklad, proto podle stěžovatelky nemůže obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
16. Přestože pomyslnou červenou nit vinoucí se posuzovanou ústavní stížností představuje argumentace vedoucí k nevyhnutelnému závěru, že orgány veřejné moci použitá právní úprava není souladná s ústavním pořádkem, stěžovatelka petitem ústavní stížnosti deklaraci neústavnosti příslušných (již neplatných) ustanovení zákona o trojdani (překvapivě) nežádá.
17. Stěžovatelčinu rozsáhlou argumentaci je tak - prizmatem jí požadovaného zrušení napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci - možno shrnout pod následující trojici námitek: 1. národním alokačním plánem bylo založeno její legitimní očekávání, že v období let 2008 až 2012 nebude žádná z přidělených emisních povolenek zdaněna, 2. Ústavní soud se však v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 s touto skutečností řádně nevypořádal (a navíc rozhodoval bez znalosti závěrů rozhodnutí Soudního dvora ve věci ŠKO-ENERGO) a 3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odmítl bez přesvědčivého odůvodnění výklad použitých ustanovení zákona o trojdani, jenž by s přihlédnutím k zásadě in dubio mitius byl pro stěžovatelku (nej)příznivější.
18. Klíčový stěžovatelčin argument přitom představuje tvrzení, že legitimní očekávání, že v období let 2008 až 2012 nebude žádná z přidělených emisních povolenek zdaněna, založil národní alokační plán, obsažený v nařízení vlády č. 80/2008 Sb. S tímto stěžovatelčiným tvrzením se ovšem již vypořádal krajský soud v bodu [15] odůvodnění napadeného rozsudku, a obdobně i Nejvyšší správní soud v bodu [38] odůvodnění svého rozsudku. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti nesčetněkrát opakuje námitku legitimního očekávání, odvíjejícího se od existence národního alokačního plánu, na žádném místě ústavní stížnosti nevěnuje prostor úvaze, jak mohlo toto nařízení vlády založit legitimní očekávání, že žádná z přidělených emisních povolenek v letech 2008 až 2012 nebude zdaněna, jestliže se národní alokační plán (možným) zdaněním emisních povolenek vůbec nezabývá, a ani v něm není možno (byť alespoň implicitně) spatřovat závazek státu veškeré emisní povolenky v daném období - tedy rovněž nad rámec omezení stanoveného v čl. 10 směrnice 2003/87/ES - převést na stěžovatelku zcela bezúplatně.
19. Současně nelze nikterak přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že se Ústavní soud s namítanou možností vzniku legitimního očekávání v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 řádně nevypořádal; podle třetího senátu Ústavního soudu je totiž z bodů 80 a 81 odůvodnění tohoto nálezu naopak zcela zřejmé, že Ústavní soud při abstraktní kontrole ústavnosti příslušných ustanovení zákona o trojdani věnoval maximální pozornost rovněž existenci stěžovatelkou dovolávaného národního alokačního plánu.
20. V této souvislosti je současně namístě zdůraznit, že Ústavní soud ve shodě s krajským soudem i Nejvyšším správním soudem neshledává v posuzované věci prostor pro revizi závěrů přijatých v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11; jednak - jak již bylo uvedeno výše - neobstojí stěžovatelčino tvrzení, že se Ústavní soud nevypořádal s námitkou poukazující na existenci národního alokačního plánu, jednak se třetí senát Ústavního soudu nedomnívá, že by v mezidobí nastala taková podstatná změna okolností, jež by umožňovala nový ústavněprávní přezkum těchto zákonných ustanovení.
21. Za podstatou změnu okolností přitom v posuzované věci nelze podle Ústavního soudu považovat ani existenci rozhodnutí Soudního dvora ve věci ŠKO-ENERGO, zvláště když z ústavní stížnosti v žádném případě nevyplývá, že by napadená rozhodnutí závěry tohoto rozsudku Soudního dvora nerespektovala, respektive když ústavní stížnost neobsahuje žádnou konkrétní námitku, ze které by bylo zřejmé, v čem přesně jsou napadená rozhodnutí s rozsudkem ve věci ŠKO-ENERGO v rozporu. Jinými slovy řečeno, nepředkládá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti žádný argument, ze kterého by bylo možno dospět k závěru, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci porušila pravidla vyplývající z čl. 10 směrnice 2003/87/ES, tak jak jej vyložil Soudní dvůr ve věci ŠKO-ENERGO, nedává Ústavnímu soudu prostor ani pro úvahu, zda je namístě - přinejmenším ve skutkovém kontextu posuzované věci - revidovat závěry přijaté v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
22. Tvrdí-li konečně stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odmítl bez přesvědčivého odůvodnění zvolit takový výklad použitých ustanovení zákona o trojdani, jenž by s přihlédnutím k zásadě in dubio mitius byl pro stěžovatelku příznivější, je nutno zdůraznit, že ani tomuto tvrzení Ústavní soud z ústavněprávních pozic - tedy z pozic, ve kterých je toliko podstatné, zda zvolený výklad není výsledkem zjevné svévole či nepřípustného formalismu - nemůže jakkoli přitakat. Ze stěžovatelčiny argumentace je totiž zjevné, že se fakticky nedovolává výkladu in dubio mitius, nýbrž výkladu (bez ohledu na to, zda je takový výklad použitých ustanovení za pomoci standardních výkladových metod vůbec možný), který je pro ni z hlediska jejích majetkových práv nejvýhodnější, ovšem právě bez splnění onoho nutného předpokladu, že k takovému výkladu je dán prostor z důvodu vzniklých pochybností (in dubio), že zde existují dva srovnatelně přesvědčivé právní výklady. Je totiž zřejmé, že důvodem stěžovatelčiny oponentury není nedostatečná přesvědčivost orgány veřejné moci zvoleného výkladu, podle kterého byly zdaněné emisní povolenky paritně rozděleny mezi zdaňovací období let 2011 a 2012, nýbrž "toliko" skutečnost, že tržní hodnota emisních povolenek byla v roce 2011 vyšší než v roce 2012. Dovolává-li se proto stěžovatelka výkladu, ve kterém by bylo vyšší množství emisních povolenek zdaněno v roce 2012, přehlíží, že takový výklad zákonná úprava neumožňuje, a nadto jí předkládaný výklad je jednak nepřípustně (tedy nikoliv normativně neutrálně) retrospektivní, jednak zjevně "poplatný" ve své podstatě nahodilé skutečnosti, jíž je aktuální tržní hodnota emisních povolenek. Pouze pro úplnost je vhodné dodat, že podle odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatelka původně poměrné rozdělení zdaněných emisních povolenek vůbec nezpochybňovala a k oponentuře přikročila až v kasační stížnosti. Pakliže proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěrům uvedeným v bodu [50] odůvodnění rozsudku, nezbývá Ústavnímu soudu než se omezit na konstatování, že v těchto závěrech nespatřuje žádné ústavněprávní nedostatky.
23. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci neshledává žádné deficity, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah; naopak se ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, pročež na jeho odůvodnění pro stručnost na tomto místě odkazuje.
24. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zjevně nevybočují z mezí ústavnosti a že jimi nebylo porušeno žádné stěžovatelkou dovolávané ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu